V zahradě života, kde dávné stíny tančí,
nádherný kvítek růžový vzkvétá.
Nese svůj příběh, jenž pletkám ve větru se věnuje,
nese svůj příběh, jejž vypráví už léta.
Šepot větru melodii smutnou skládá,
kvítek něžně na stonku hlavu svou sklání.
Dívenka tiše stojí, v očích touhu skrývá,
vidí svou matku – chce vypravit se za ní!
Schnoucí tajemství v srdci smutek chová,
sluneční paprsky zmizely v dáli.
Stále nám ještě však naděje zbývá,
naděje v konec, co jsme si přáli.
„Matičko má, kam vítr mé prosby nese –
růže již ztrácí barvu svou rudou!
Dopřej mi jistotu, že příštího rána,
okvětní lístky ještě tu budou!“
S každým lehkým dotekem vánku,
odkryt je příběh, jenž konce nezná.
Okvětní lístky růže schnoucí,
neúprosně mizí již koncem března.
V každém z těch lístků, co k nebi letí,
je odkaz naděje, jenž nikdy neskončí.
Až poslední z nich z dosahu zmizí,
smutek dívčin věčný navždy ukončí.
„Vítr lístky hladí, to pohlazení něžné,
však přináší též tvé odcizení!“
Každý lísteček dívence našeptává,
že matička její již s námi tu není.