Sbalit si telefon, klíče a peněženku a rychle doběhnout na autobus. „Jdu do skautu!“ stihnu ještě zakřičet na mamku, než zmizím ze dveří. Dneska jsem měla náročný den a zapomněla si pohlídat čas. Teď musím být za pět minut na autobusové zastávce. Naštěstí mám dobíhání autobusů nacvičené už tolikrát, že to nespočítám na prstech jedné ruky.
Za minutu začíná schůzka a já sedím za stolem a chystám si program. Společnost mi dělá jenom malá Amálka, kterou maminka přivezla o patnáct minut dřív. „Kde máš zbytek světlušek?“ posmívá se vedoucí z druhého oddílu. „Ony přijdou,“ lhostejně odpovím a ještě dodám: „radši si hlídej ty svoje neposlušný vlča-.“ Než to ale stihnu dopovědět, ozve se obrovská rána z vedlejší místnosti. Rozběhnu se tam a nevěřím vlastním očím. Uprostřed je velký kus zdiva a ve stropě díra. „Jsou všichni v pořádku?“ ptám se a rozhlížím se po prostoru, jestli náhodou neuvidím dítě, které mohlo být ve špatný čas na špatném místě. Mezitím za mnou stihla přiběhnout i hlavní vedoucí, která ránu slyšela až ze zahrady před klubovnou. „Dnešní schůzky se ruší,“ řekne zadýchaně, „zavolej rodičům, ať si přijedou vyzvednout své děti a potom se sejdeme v kuchyni, tam by snad stropy padat neměly.“
V kuchyni panuje ponurá atmosféra. Všichni jsme věděli, že naše klubovna má už leccos za sebou, ale doufali jsme, že ještě něco vydrží. „Od příštího týdne budou schůzky online, bohužel to jinak nejde udělat.“ Tak zněl pokyn vedení střediska. A co klubovna? Její osud je prý zpečetěn. Pokud se nám ji nepodaří opravit, budeme ji muset zbourat. A s tím se nehodlám smířit. Zbývá jenom jediná naděje. Musíme vybrat dostatek peněz na to, abychom mohli klubovnu nechat opravit.
Vytiskla jsem 200 letáčků a rozvěsila je všude, kde jsem mohla. Potřebuji přece, aby o naší sbírce vědělo co nejvíc lidí. Sbírce Pro Klubovnu jsem založila i instagramový profil, na který jsem nahrála několik videí, včetně prohlídky díry ve stropě. Spolu se světluškami jsme také napekly perníčky a zabalily je do pytlíčků. Potom jsme chodily po náměstí a dobroty za dobrovolný příspěvek rozdávaly. Po čtyřech měsících snažení se nám podařilo vybrat dva miliony korun. Což byl obrovský úspěch. Teď už nám jenom zbývá najít firmu, která by to pro nás byla schopná udělat. A máme veliké štěstí, protože tatínek malé Amálky vlastní stavební firmu a rozhodl se, že nám s opravením klubovny pomůže.
O rok plný bourání, stavění, opravování a spousty štěstí později jsme se mohli zase znovu všichni sejít v naší milované klubovně. A já tady sedím za stolem a čekám na zbytek světlušek, které mají už zase zpoždění.