Autor: František Buchta
1. místo v III. kategorii (16 – 19 let)
Návrat?
Mohli bychom se spolu vrátit!
Ach, opomněl jsem nyní s kým.
Nevadí, vždy sám jsem dva, to vím.
Vždy sám jsem dva a vždy ještě třetí.
Ten, jenž nás dva upřeně hlídá.
Abychom neviděli do hloubi.
Abychom neviděli do hloubi.
Ech, zříme spolu skrze stejné oči.
Nevadí, když křídly svými prudce točí.
Když křídly svými točí, padá jako Ikar.
Nevidiv ve vlastní hořké slepotě,
že to on sám je v hloubi.
Že to on sám je v hloubi.
Ich, tedy v mém široširém to já.
Nevadí, jako hosta hlubina ho zná.
kráčiv skrze širé pláně jednotvárné.
Tam kdesi v té temné hloubi.
Tam kdesi v té temné hloubi.
Och, v hloubce prokleté to docela.
Nevadí, ta kletba zčásti již dozněla.
Ta kletba dozněla, to echo kreace.
Poskvrněné to požehnání,
jež dalo tvar hlubině, která jest já.
Jež dalo tvar hlubině, která jest já.
Uch, má mysl je dílek skládanky.
Nevadí, unesou jej výčitek vánky.
Unesou výčitek vánky jak hozený balíček karet,
který dopadiv odhalí jen piková esa
Osamělá jak ta hlubina
a e I o u
Vrátiti se nesvedu
u o I e a
Zírá na mne hlubina
