Autor: Zdeněk Zeman (otec dvou absolventů GOH)
1. místo v IV. kategorii (dospělí, absolventi GOH, učitelé)
Návrat
V té době má dcera i můj syn studovali na hejčínském gymnáziu a já jsem sloužil v armádě jako důstojník pro nábor. Mou velikou vášní bylo teoretické i praktické studium našeho pohraničního opevnění a plně ji se mnou sdílel i syn. I po několika desítkách let si stále dopisuju se svou paní učitelkou ze základní školy a úryvek z dopisu je nosnou částí mého příspěvku. Tolik nezbytné informace na úvod. Navíc ještě jedna zbytná. Kuriózním spojením hodnosti a příjmení jsem tenkrát byl major Zeman. Pan profesor Homolák si mě (i mé děti) za to rád dobíral (raději to uvádím, také proto, aby si nepoučený čtenář nezačal myslet, že jsem se stylizoval do seriálové postavy, jako to dělávají děti nebo dospělí, když jsou ujetí).
17. 5. 2009
Dobrý den, paní učitelko,
ty vojenské surovosti, co máme rádi my dva se synem, dceru nikdy ani v nejmenším neoslovovaly, respektive jsme si to mysleli. Když však v dějepise začali probírat předválečnou a válečnou epochu a pan profesor Homolák řekl, že odpor v roce 1938 by byl marný a že naše opevnění by německému tlaku stejně brzy podlehlo, tu se v ní vzbudilo dřímající vlastenectví, přeci jen formované tím, co doma slýchává, a do pana profesora se pustila, že tomu jako civilista starou bačkoru rozumí, ona že má informace podepřené vojenskou autoritou, že jsme jim to neměli tak lacino pustit, případně jim to nepustit vůbec a ať se těší, jaké argumenty si přinese z domova na příští hodinu.
Pak se doma nechala, k mé velké ješitné radosti, podrobně poučit o poměrech vojenských i hospodářských sil, náladách obyvatel i funkci opevnění a příští hodinu to panu profesorovi přednesla. Pan profesor předložil řadu protiargumentů, které mně zase přinesla domů ke konzultaci, a tak se z toho stala pěkná tradice, že jsme s panem profesorem prostřednictvím mé dcery vedli vleklou disputaci, odkazovali se na různou literaturu, weby, zdravý rozum a vzpomínky pamětníků. Má dcera každou hodinu dějepisu, přestože už brali Karibskou krizi, vytáhla problém roku 1938 a kus hodiny tak narušila (v tom se v ní poznávám, to mě ve škole taky bavilo).
Pan profesor nakonec vzkázal, abych se zúčastnil školního výletu na pohraniční opevnění v oblasti Kralicka, a tam že si to rozdáme jako dějepisář s vojákem. Výzvu jsem přijal a na výlet s nimi jel, dokonce jsem to v práci navlékl jako náborovou činnost mezi mládeží, takže jsem se zavděčil nadřízeným. S panem profesorem jsme vedli krásnou při, ale pan profesor, jako studovaný historik, mě přeci jen utíral v diplomaticko-politických argumentech, naopak plaval v takticko-technických, takže to skončilo zase nerozhodně.
Navzdory všemu jsme se však spřátelili, naše debata, alespoň doufám, obohatila studenty, a pokud ne, tak je určitě obohatily papírové čepice s maskáčovým potiskem, lízátka s logem AČR a bonbóny s nápisem „Profesionální armáda – Tvá šance“, které jsem všem rozdal.
Výlet byl zdařilý i z hlediska počasí, velmi zajímavé prohlídky podzemí dělostřelecké tvrze Bouda, pěchotního srubu Cihelna a vojenského muzea Králíky a já jsem byl mile překvapen, jak se ti studenti kvarty chovají. Dělali sice kraviny a s tím nezbytně spojený hluk, ale nikdy to nepřesáhlo určitou mez, a to se regulovalo nějak samo, bez kantorského napomínání. Kluci navíc o téma výletu jevili živý zájem a chtěli toho ode mě hodně vědět, ale nevylučuji, že někteří tím chtěli zištně posílit šance na získání sympatií mé dcery. To oni občas dělají, že kvůli ní dokonce předstírají kamarádství s jejím bráchou, přestože je o dva roky mladší, což by jinak bylo pro ně nemyslitelně nedůstojné.
S pozdravem Z. Zeman
Pokud se porotci pročetli až sem, jistě jsou už značně netrpěliví, kdy to začne souviset s předepsaným tématem. Nedodržel jsem ho zcela vědomě, protože by to šlo jen za cenu nějaké krkolomné logické konstrukce. Třeba že psaní pro paní učitelku je můj návrat do dětství (což není, protože díky tomu psaní pro mě dětství nikdy tak úplně neskončilo).
Tato literární soutěž, na kterou mě rovněž upozornila dcera, mě zaujala názvem, resp. tím, po kom se jmenuje. Proto jsem do ní, pod rouškou líbivého názvu, propašoval literární podobu své krásné vzpomínky na profesora, k němuž chovám velkou úctu.
Mnoho učitelů totiž mívá pocit, že jejich předmětu se musí celá třída v budoucnu věnovat na profesionální úrovni, podle toho na studenty kladou požadavky a podle toho pak taky vypadá nadšení studentů.
Pan profesor Homolák dokázal něco úplně jiného a podle mě mnohem užitečnějšího. Maximální erudicí, vypravěčským uměním a břitkým humorem totiž o svůj předmět zažehl zájem i v těch, kterým historie nic neříkala. Výsledkem sice nebyly excelentní znalosti, ale zato studenti začali přemýšlet o dějinných souvislostech, začali v dějepise spatřovat víc než strohé výčty dat, jmen, názvů bitev a míst podepsání mírových dohod a hlavně to mnohé začalo bavit. O tom jsem se přesvědčil prostřednictvím své dcery i osobně při exkurzích, protože na dobrou zkušenost první jsme navázali i v dalších letech.
Na češtinu žádné z mých dětí neměl, ale podle všeho, co jsem slyšel, předpokládám, že tomu bylo obdobně.
Dobře vím, jak se trestá odchýlení od tématu a následky ponesu hrdě. Tento text neposílám do soutěže vyhrát. Je to moje symbolické „K poctě zbraň!“ skvělému profesoru, na kterého se i u nás doma hodně vzpomíná.