Autorka: Barbora Skřivánková
1. místo ve II. kategorii (14 – 16 let)
Návrat vykoupený dopisním papírem
Psávala jsem ti dopisy. Kvůli tobě jsme kupovala květovaný dopisní papír. Sedávala jsem nad nimi dlouho do noci, abych vymyslela hezké slovní obraty, příjemná souvětí a občas i radostnou větičku s vykřičníkem. A pokaždé když jsem je šla po ulici plné kaluží dát na poštu, jsem myslela jen na to, jestli se ti budou líbit, jestli se usměješ, nebo jestli budeš smutný. Jestli obálku roztrhneš silou, nebo ji budeš opatrně otvírat nad parou. Chodívala jsem na roh ulice. Tam vždycky stávala. Poštovní schránka. Žlutá, na čtyřech kovových nožičkách. Tichounce a trpělivě vyčkávala na můj příchod. Na tvůj návrat. Čekávala na pohlazení bílé obálky. Obálky s ještě lepkavou známkou, se zpáteční adresou. S nikdy nekončícími řádky náhodných slov marné snahy vyjádřit nekonečnost.
Psávala jsem ti o nočních motýlech, že jsou krásní, že jsou to praví motýli, s krásou ve své křehkosti. Psávala jsem to, že už nekupují lékořici, že už mi nechutná. Psávala jsem ti, že jsem začala poslouchat blues. Psávala jsem ti o novém, nachovém sofa.
Psávala jsem ti dopisy a doufala, že je čteš. Že si je snad schováváš, laskáš je svými úsměvy. Že si s nimi možná tapetuješ ložnici. Že se ti snad zdá, jak ti je čtu, lehce šeptám do ouška, vždy na dobrou noc, pro hezké spaní.
Psávala jsem ti dopisy a doufala, že už je číst nebudeš. Že už nebudeš muset. Že se vrátíš domů, ke mně. Ke mně, k našemu nachovému sofa, k lékořici. Doufala jsem, že si spolu poslechneme blues, že si spolu zatančíme, budeme se houpat celý večer, až nám dohoří svíčky, až zhasnou pouliční lampy. Ale dnes to nebude… Ani zítra, ani pozítří, ani na Vánoce, ani na Valentýna, ani na Tvé narozeniny, už nikdy. Protože ty se ke mně vrátíš až u nebeských bran.
