Autorka: Tereza Faltusová
II. kategorie (14 – 16 let)
Déšť
Bylo sychravé ráno. Po nebi pluly těžké šedé mraky. Každou chvíli se musel spustit prudký liják. Ale i přesto šla Mimi ven. Procházela se opuštěným parkem. Společnost jí jen letité stromy. Zastavila se, opřela se o mohutnou lípu a pozorovala okolí. Pozorovala ticho. Pozorovala nic. Ale proč to nic vůbec bylo? Jistě, kvůli tomu přicházejícímu dešti. Co lidem na dešti vlastně vadí? Mokro? Ne, lidem vadí z mnohem primitivnějších důvodů… Mohl by jim zničit účes…nebo by jím vzniklé bahno mohlo zašpinit jejich boty…Jen děti se dokážou radovat z deště, hopsat bezstarostně v kalužích a tančit mezi kapkami. Rozpršelo se. Mimi opustila lípu, ale nechtěla jít domů. Chtěla bezmyšlenkovitě moknout. Kolik dešťů jí ještě zbývá?
Mimi si chystala něco k jídlu, když uslyšela cvaknutí v zámku. Jojo se vrátil ze školy. „Ahoj,“ řekl unaveně. „Jsi hodná, že na mě myslíš, mám hlad jako vlk!“ Mimi se na něj jen ušklíbla, ale nakonec mu přece jen svou bagetu dala.
„Jak bylo ve škole?“ zeptala se po chvíli Mimi.
„Šlo to, teda až na to, že nám zas Sišla dala nehlášenou písemku ze zemáku.“ Mimi se při vzpomínce na „Šišlu“ neubránila úsměvu. „Bez tebe to ve třídě není ono. Všichni tě moc pozdravují, chybíš nám.“ Mimi si nešťastně povzdechla. Než stihla něco říct, znovu cvakl zámek, a ve dveřích se objevili rodiče. Mimi byla ráda, že jsou tu. Když usedli ke stolu, nikdo nic neříkal. Jen pravidelný tikot hodin přerušoval nervózní ticho. Všichni v místnosti věděli, o čem bude řeč, ale nikomu se do ní nechtělo. Nakonec začal táta. „Zlato,“ promluvil k Mimi s nuceným úsměvem, „zítra tě čeká první chemoterapie a my bychom ti jen chtěli říci, že tě nadevše milujeme. Musíš bojovat. Už kvůli nám a Jojovi… Zvládneš to.“ Mimi pozorovala jejich tváře. Snažily se usmívat, ale smutek jim to příliš nedovoloval. Jen jim vehnal lesk do oči.
Mimi ležela na pojízdném lůžku. Byla na cestě za světlem, které jí možná dokáže zachránit život. A možná taky ne. Netrvalo to dlouho. Ale i když to bylo jen světlo, měla pocit, jakoby do ní bodaly tisíce nožů. Po skončení byla velice unavená. Usnula na lůžku, ještě než se jí lékaři stihli zeptat, jak jí je. Takhle to chodilo šest týdnů. Mimi měla nádor v levém rameni a o něco menší nález na mozku. Nikdo jí neřekl, že to není léčitelné. A Mimi pořád doufala. Doufala jako každá sedmnáctiletá dívka, že bude mít nejlepší svatbu na světě, doufala, že bude mít dům s bazénem, doufala, že bude mít děti, doufala… Po chemoterapiích byla tak zesláblá, že ji doktoři nechali v nemocnici. Pleť měla skoro průhlednou a celkově vypadala jako panenka, o kterou se její dívčí maminka starala tím, že jí vyškubala vlasy a pak ji oblékla o několik čísel větší šaty. Nejvíce času u ní trávil Jojo, její dvojče. Povídal jí různé veselé historky, četl jí knížky nebo u ní jen tak seděl a pozoroval, jak spí.
Bylo pondělí. Mimi se probudila právě v okamžik, když Jojo otevíral bílé nemocniční dveře. Usmáli se na sebe. „Něco jsem ti přinesl,“ řekl Jojo a ve tváři měl vítězoslavný úšklebek. Vytáhl z batohu malou krabičku a podal ji Mimi. Byla v ní fotka z jejich patnáctých narozenin. Jojo si na ní schválně cuchal své husté hnědé vlasy a vyplazoval při tom na fotografa jazyk a Mimi, ještě dlouhovlasá brunetka, se upřímně smála. Oběma šťastně zářily oči. Před nimi ležel veliký dort ve tvaru Big Bena s nápisem „Vždycky jste chtěli vidět Big Ben, s láskou máma a táta.“ Kolem dortu pak ležely barevné dárky a talířky s vidličkami. Při vzpomínce na patnácté narozeniny se oba začali hlasitě smát a dlouho do odpoledne si o nich povídali. Ten večer Mimi usnula s fotkou v náruči.
Uplynuly tři měsíce. Stav Mimi se nezlepšoval ani nezhoršoval. Nadále však zůstávala pod celodenní hlídkou lékařů. Mimi se opět probudila do sychravého rána s těžkými šedými mraky. Přemýšlela, jestli bude pršet. Přemýšlela, jestli lidem pořád vadí déšť. Zavřela oči. Představovala si, jak utíká parkem a mokne, jak hraje polštářovou bitku s Jojem, jak jí maminka nutí uklidit nádobí, jak se jí nechce, jak umývá s tátou auto, jak čte zachumlaná v peřinách, jak se stane průvodkyní v Londýně, jak líbá kluka, jak voní Vánoce, jak hřeje slunce, jak zpívají ptáci, … jak žije…
Obloha připomíná nekonečné pole pomněnek chráněné prudkým větrem, který má za úkol odhánět z něj bílé beránky. Meluzína mu k tornu kvílí svou nekonečně tesknou píseň. Její zpěv doprovázejí slavnostní zvony. Bijí smutně a dlouze. Kousek od kostela stojí shluk lidí v černém. Stojí u chladného kamenného lůžka. To lůžko má nejtvrdší matraci ze všech, ale i přesto ten, kdo na ni jednou ulehne, už nikdy nevstane. Ulehla na ni Mimi a čekala, až ji přátelé ukryjí do země před tím ledovým vichrem a zahřejí ji světlem svíček.
Jojo nevydržel na smuteční hostině ani minutu. Musel na vzduch. Při pohledu na jídlo se mu zvedal žaludek. Bylo mu sedmnáct, ale věk nedokáže utišit bolest nad ztrátou milovaného člověka. Uvažoval, proč se člověk naučil brečet, proč očima… Asi proto, že očima člověk poznal všechno potřebné a krásné…a když to oči ztratí a vědí, že už to víckrát nespatří, vyjadřují svou lítost slzami. Stejně jako obloha deštěm. Jojo nechtěl opustit hostinu sám, proto při odchodu z místnosti popadl první láhev, která mu padla do ruky. Nezajímalo ho, co v ní je, věděl jen, že se po tom dá na všechno zapomenout. Šel vesnicí, až došel ke kolejím. Jediné, co si přál, bylo vidět Mimi. Chtěl ji následovat. Sedl si na koleje. Potom otevřel láhev a napil se. Bylo to hořké a strašně to pálilo to. Cítil, jak se mu třese žaludek a pak celé tělo. Snažil se to nevnímat a myslel na to, že za chvíli uslyší houkání vlaku a půjde za Mimi. Mimi… Mimi… „Chci jít za tebou! Ale chceš to ty? Ty vůbec nechceš, abych se pro tebe trápil, že? Řekla bys mi, abych nebláznil a dál užíval života, abych měl rodinu, abych byl šťastný!“ Z dálky se ozvalo houkání a koleje začaly dunět. Jojo si vzpomněl na jejich společný sen procestovat Anglii. „Jenže když ted‘ neuhnu, tak už se do Londýna nikdy nepodíváme… Ne, podíváme, Mimi, a ty ho uvidíš se mnou! Pořád budeš se mnou!“ Světla vlaku už byla tak blízko, že Joja docela oslepila. V poslední chvíli uskočil jedoucímu vlaku. Zůstal ležet v trávě a pozoroval míjející vagóny. Potom vstal, podíval se na tu láhev s odpornou tekutinu a mrštil jí o zem. Vrátil se k místu, kde spala Mimi a byl s ní až dlouho do noci.
Z cesty, kterou šla Mimi, nebylo návratu. A i přes všechnu snahu vrátit se, to nebylo možné. Mimi milovala život, stejně jako ji miloval její bratr a Jojo miloval Mimi, stejně jako ona milovala život. A právě proto se rozhodl žít. Rozhodl se žít za ně za oba a spinit jejich společné sny a přání.
Lidi, které milujeme, nosíme v srdci navždy.
