Autor: M. Geržičák
IV. kategorie (dospělí)
Dvě hrdličky na kraji světa
Na hromádce hlíny, tam na světa kraji,
Kde v dáli vidět jen pole zlatá,
Dvě hrdličky sedí a do uší si štěbetají
Hrstky něžných a zamilovaných vět.
Večerní vítr jim češe pírka
A slova lásky po lukách znějí,
Jak dvě hrdličky spolu spokojeně dovádějí;
Dva milenci, co vysedávají u jezírka,
A nechtějí nikdy odletět.
Proč neletí?
K čemu jsou ptáci, co bojí se výšek?
Což nechtějí cítit, jak pod křídly vítr se jim víří?
– Snad možná, že lépe je jim spolu,
Ve vroucím křídel objetí,
Kde mezi mraky opalizujícího chmýří
Tisíců odkvétajících pampelišek
Mohou na chvíli zastavit čas;
Vždyť kdo jednou vzlétne, musí jindy dolů,
Zatímco ten, kdo při zemi se drží,
Tak jako štěbetavý hlas
Dvou hrdliček, co sedí nad nádrží,
Zjistí, že prožívá tu nejkrásnější z lásek;
A pro ty, co o vrtoších srdce nemají zdání,
Bude ten cvrlikavý hlásek
Jen nicneříkající štěbetání.
Inzerát
Říká se, že láska nemá cenu,
– jak by šlo vycenit pocit mít rád?
Já však vím své, a tak v nejbližší době
Podám si asi inzerát,
Značka: hledám ženu.
Samozřejmě sobě,
To by tak ještě scházelo,
Abych ji hledal někomu cizímu.
Vždyť kdyby jiným lože prázdnotou zelo,
Zapinili by ho jednoduše
Holkou s IQ zelné hlávky,
Co dobře vypadá a postrádá duše.
To já mám jiné požadavky!
A ač zní jako banální přání,
Řeknu vám, lidičky, nemáte zdání
Co úmorné práce fůry je
Najít takovou, co odpovídala by mu
A nebyla v skrytu duše fúrie.
Ted‘ tedy k samotnému obsahu:
Hledám ženu, co ráda by mě měla,
Co z celého srdce by mě chtěla,
Co doma moc by nevyváděla,
Co nikdy by mě nepodváděla,
Co kouska sebeúcty by měla
A nezviditelňovala se jen za pomocí svého těla,
Co uznala by, že ne vždy pravdu měla
Co nad vším by moc nepřemýšlela,
Co radostně by se mnou dováděla
A hlavně života užít chtěla.
Ale počkat! Něco mi tu nesedí!
Jak nad tím tak dumám,
Říkám si čím dál tím více,
Že všechny ty body, co tu mám,
A v tomhle rozsahu,
Ať hledal bych v legendách sebevíce
Detailních plánků a map,
Splní mi asi jen jediná osoba: chlap.
Pod křídly anděla
Kolony tramvají z hroznového vína
A na jazyku chuť ulice,
Nad vodou mosazný anděl se vzpíná,
Chodníky plní se zástupy holubů-pobudů,
Nauč mě, anděli!
Nauč mě, jak užívat života bez viny,
Když stačí jediná chvíle,
Jediný moment v řádu jediné vteřiny
A všechny ty dlouhé roky píle
Zmizí bez povšimnutí!
– Víc žít, víc milovat,
Víc pít, víc litovat,
To je ta správná ze života chutí.
A v tomto duchu tu ještě pobudu.
Atlas kosmologických deviací
K pozdnímu večeru, když zavřu zrak,
Pod tíhou dvou klížících se víček
Na mysl se mi často vrací
Vzpomínky na noc, kdy v mračnu cigaretového kouře
A za vůně vosku roztékajících se svíček
Seděl jsem a pozoroval, oči mhouře,
Atlas kosmologických deviací;
Snad je to tím, že na kusu tmavomodrého nebe,
Co táhnul se přes klenutý strop a podél zdí,
Spatřil jsem to, co činí jen Tebe,
Tím nejkrásnějším ze všech souhvězdí,
Dvě hnědé duhovky kolem rozšířených panenek,
A za nimi tvář usměvavé dívky, co upíjí pivo ze sklenek
Na okurky; smějící se a neznajíc bázni,
Líbá mé rty; a jak bezstarostně pohrává si s vlasy,
I mě opouští všechen strach,
– Vždyť ze všech lidí jsme tu asi
Nejšťastnější: dva zamilovaní blázni,
Co ustelou si spolu ve hvězdách.
Město snů
Tak noční tmou se brodím, samoty neznaje,
Vždyť ona je tu se mnou; a jak její šat vlaje,
Já černotou jen tápu dál jako ztracený tramp,
Bych spatřil v jejích očích odraz pouličních lamp,
By třepot toho šatu v teplém letním vánku
Svedl mě z mojí cesty – k tabákovému stánku,
A dál, přes kavárny, kde vůně hořká sílí,
Abych se mohl probrat a blouznit ještě chvíli,
Neb bez ní moje štěstí není, umírá a skoná,
Neb ona je mým městem snů a mé město je ona.
A tak, jak hledím do těch sytých očí,
Je celý svět rázem jak na kolotoči,
Jak na tom, co o kus dál teď skví se ve vší kráse,
Co prvním naším přístavem je na Liberté strasse,
Co svými světly ozařuje nejjasnější z cest,
Co snaží se svést pohled můj jak můru stovky hvězd,
Však já mám oči pouze pro ni; a zcela v její moci
Dál jako Bludný Holanďan pluju na vlnách noci;
Duše hodná zatracení a ona je má spása,
Když provází mě na ta místa, z kterých sálá krása.
Tak rozpíjím se dál tou černočernou tmou,
Kde následovat krásu znamená jít za tebou,
Mým městem snovým; a tam, kam chceš, mě vem,
Neb nádherně je všude, kde na cestu záříš úsměvem.
Tak došli jsme až tam, před dvouřad fontán snových,
Koukám do jejích očí a ona kouká do mých,
A konečně, bez obalu, v stínu noční radnice,
Pošeptám jejímu uchu to, co skrývám nejvíce;
Že miluju ji, a není to jen prázdné gesto,
Neb miluju ji stejně jako tohle město
Plné tajemné krásy a skrytých vášní,
Co milovat mohou jak střídmí, tak i prostopášní,
Kde stará tříslovná hesla v revolučním chóru
Podtrhují na ulici vyvěšenou trikolóru,
A kde každý zapadlý kout města hlásá,
Ze v nedokonalosti se skrývá ta pravá krása.
Začíná se blýskat a zazní první hrom,
A já si uvědomím v okamžiku tom,
Že na tom vůbec nesejde – vždyť krásnější je ještě,
Když po tvářích jí stékají tenké pramínky deště,
Když láká mě zas dál, leč zplihlé vlasy maje,
Tak noční tmou se brodím, samoty neznaje.
Akvárium promrhaných životů
Z hrstky hlíny, skleněných střepů a pár kapek vody,
Vyrobím si nesmyslné akvárium
A vhodím do něj pomatené rybičky,
Co budou se jen tak plácat za nazelenalou stěnou,
Mí věrní společníci do nepohody,
Nemaje nadání či sebemenší um;
A já budu sedět v křesle a hlasitě se smát,
Jak neustále odnikud nikam se ženou,
Jak třepotají ploutvemi, když plavou
Neznámo kam,
A po nocích nechám si sladce zdát,
Jak cítil bych se s jejich prázdnou hlavou,
Kdy problémy bych neměl tam,
Kde hryžou mě jinak na každodenní bázi.
Když se nad tím totiž zamyslíte, lidičky,
Život je jedna velká absurdita
– na to už ostatně přišli mnozí sebevrazi
– A nemnoho řešení se pro člověka skýtá,
By mohl se oprostit od všech hodnot a mravů,
Co snaží se uměle zakrýt nejrůznější lidské chyby.
Dobře vám poradím:
Kupte si malé skleněné akvárium,
Naplňte ho po okraj tekutinou,
Sedněte do křesla a sledujte, jak roky plynou,
A až vám dojde, že jsme skrz naskrz jako ty ryby,
Můžete do něj strčit i vlastní hlavu.
