Za lepší zítřky

Autorka: Adéla Rosípalová

1. místo v III. kategorii (16 – 19 let)

Když jsem poprvé viděla moře, byly mi tři roky. Pamatuju si, že jsem měla žluté šaty po kolena a maminka, kterou vždycky označovali jako výjimečně nádhernou, mě za ruku vedla až k okraji mola. Slunce se odráželo od modrých vln, jež sebou házely v poryvech větru, tenkrát mi to připadalo jako existující magie, a od přístavu právě odjížděla Kleopatra, nádherná loď, jejíž posádku měl na starosti tatínek. S mým starším bratrem na nás mávali a já jim to s vervou oplácela. Maminka mě přidržovala, abych se při svém kolébání nesvalila do moře, ale obě jsme se smály.

„Kam plují?“ ptala jsem se tenkrát. Mamince vítr čechral vlasy a vypadala ještě krásnější.

„Za lepšími zítřky,“ odpověděla mi. Jako malá jsem tomu nerozuměla a nezbylo mi nic jiného, než se s tím spokojit. Tak jsem tam s ní stála, ruku v ruce, a sledovala, jak dva muži mého života odplouvají za lepšími zítřky.

Z okna na mě dopadly první sluneční paprsky. Ráno bylo tu. Od včerejšího večera jsem pracovala na jediné věci, kterou jsem chtěla předat bratrovi, než odjede. Nedávno se mi svěřil, že ztratil kapesník (darovaný od babičky, takže z toho byla rodinná katastrofa), a já mu slíbila, že dostane nový. A samozřejmě si na to vzpomněla jen několik hodin předtím, než měl na měsíc odplout z Anglie.

Na podlaze zaduněla zavazadla.

„Nicole?“ Ve dveřích se objevila matčina hlava. „Výborně, už jsi vzhůru. Snídaně je na stole.“

„Hned jsem tam,“ přikývla jsem a vytáhla jehlu z kapesníku. Schovala jsem ji do šití a kapesník provizorně poskládala. Od prvního setkání s Kleopatrou uplynulo už třináct let. Za tu dobu se otec s bratrem několikrát pokusili zmapovat Tichý oceán; některým byli pro smích, jiní si jich vážili. Jebediah měl navíc talent na malování, takže jeho mapy u nás tvořily to, co u ostatních rodin obrazy. Jako malá jsem přejížděla prsty po nakreslených linkách, kudy vedly jejich trasy. Za tu dobu našli pár ostrovů, ale na pevninu v podobě kontinentu se ještě nedostali. A to byl jejich hlavní cíl.

Vyběhla jsem ze dveří, abych na chodbě spatřila otce i bratra, jak naposledy kontrolují sbalené věci. „Nezapomeň si spodní prádlo jako posledně,“ nabádal otec. Jebediah zrudnul na temnější odstín než matčiny vínové závěsy v ložnici, že jsem těžce zadržovala smích.

„Otče, je tu Nicole,“ vykoktal Jebediah. Poplácala jsem ho po rameni.

„Nicole si to ráda poslechne.“

Zašklebil se na mě. „Co chceš přivézt teď? Perly a drahokamy a satén a co jsi ještě posledně chtěla?“

Škleb jsem mu oplatila. „Ještě rubíny a zásnubní prstýnek od bohatého prince.“

„Ach ano. Až na to, že rubín je taky drahokam, ty nevzdělanče.“

Praštila jsem ho ještě jednou, což ho rozesmálo. Vytáhla jsem svůj kapesník a vložila mu ho do dlaně. „Takový malý dík za všechny ty služby,“ poznamenala jsem. Vjel mi rukou do vlasů, což dělal snad odmalička, a už jsem vzdala snahu mu vysvětlit, že to nesnáším.

„Za lepší zítřky?“ přečetl nahlas větu, kterou jsem vyšila na pravý okraj. „I ty jedna, kdy se z tebe stal básník? Ne, radši mi to neříkej.“

„Pojďte se nasnídat, ať z vás maminku neklepne,“ vložil se do našeho rozhovoru otec. Jebediah něco zamumlal, ale neslyšela jsem ho. Elegantně jsem ho předběhla a do kuchyně vešla jako první.

Po snídani jsme celá rodina vyrazili k přístavu. Otec s bratrem ještě probírali poslední detaily cesty, z čehož jsem opět nerozuměla vůbec nic, tak jsem sledovala matku. Z pečlivě staženého drdolu se jí uvolnilo pár blonďatých pramenů, které teď poletovaly ve větru. Tady dole v přístavu nikdy nebylo bezvětří, že jsem spíš byla překvapená, když někdy nefoukalo. Rty měla stažené do úzké linky a nespouštěla zrak z přibližujícího se moře.

„Nabídl bych ti, abys jela s námi, ale pokusy o to jsem vzdal asi před deseti lety,“ usmál se na mě otec.

„Na to máš Jebediaha,“ podotkla jsem. „Kdybych ti měla kreslit mapy já, ztratil by ses.“

Rozesmál se. „To je pravda,“ řekl velmi taktně a stejně jako bratr mi pocuchal vlasy. „Hodně štěstí, zatímco tu nebudeme. Doufám, že až se vrátíme, potkám před dveřmi nějakého mládence.“

„A ať doufá, že já ne,“ ozval se Jebediah. Založila jsem si ruce na prsou.

„Kdybych měla dbát na tvůj výběr partnera, skončila bych s delfínem.“

„Delfíni jsou krásní. Máš proti nim něco?“

„Briane!“ vykřikl jakýsi muž, který připevňoval prkno ke Kleopatře, a zazubil se na nás. „To je dost, že tě vidím. Měli bychom vyrazit, ať jedeme co nejdéle za světla.“

„Hned jsme tam!“ houkl na něj nazpět otec. Vždy jsem obdivovala, jaký vztah si vytvořili mezi sebou, on a jeho posádka. Nikdy jsem je neviděla v akci, ale stačilo mi, jak se spolu bavili.

„Vraťte se v pořádku,“ řekla matka. S otcem se políbili a bratrovi dala pusu na čelo. „Pokud by se ti zachtělo, já proti drahokamům taky nic nemám.“

„Dobře,“ zasmál se Jeb a podíval se na mě. Na moment zaváhal, až se mi na jazyk drala kousavá poznámka, ale nakonec se natáhl a objal mě. Zabořila jsem mu hlavu do ramene – nebo aspoň tam, kam jsem dosáhla.

„Tentokrát ten kapesník neztrať,“ poručila jsem mu. „Zůstala jsem kvůli němu vzhůru celou noc.“

„A já si říkal, proč se probudil někdo jiný než Nicole,“ vrátil mi to, ale už jsem se nenamáhala ho za to praštit. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře, kterou z tohoto úhlu nádherně osvětlovalo slunce. Bratr byl po matce neskutečně krásný. Po Jebediahovi prahlo několik místních děvčat, ale on dal vždycky přednost moři a jeho obyvatelům než dívkám. Jednou jsem si z něj utahovala, že skončí s kosatkami v podvodní říši, a on mi se smíchem odvětil, že to by pro něj bylo nejlepší manželství.

Odtáhli jsme se od sebe, když znovu zapískali námořníci. Otec vzal několik svých kufrů a ještě na nás kývl. „Uvidíš, že tentokrát ti dovezeme něco lepšího než drahokamy,“ řekl jako poslední, než mu matka zamávala a on nastoupil na loď.

„Ne že to zase bude nepřesné!“ houkla jsem na Jeba, když nastupoval on. Ukázal na mě zaťatou pěst, a to se myslím držel jen kvůli všudypřítomným chlapům na lodi.

„Jeho mapy jsou nádherné,“ okomentovala matka můj výrok a zasněně se dívala na záď lodi.

„A Jeb je perfekcionista,“ pokrčila jsem rameny a zvedla dlaň, abych těm dvěma zamávala. Otec se na mě ještě usmál, než ho ostatní vtáhli do plánů, zatímco Jebediah zůstal opřený o záď, dokud nezmizeli z očí.

Matka vedle mě vzdychla. „Odjakživa jsem věřila, že jednou objeví něco úžasného,“ řekla, „ale dokud se budou vláčet po vodě, nic nenajdou.“

Než jsem se jí stihla zeptat, jak to myslela, otočila se a zamířila zpátky domů.

Dům bez obou mužů je vždycky strašně tichý.

Matka je zalezlá v ložnici a vyšívá nebo tráví čas v kuchyni a zkouší nové recepty, ale mě k tomu nepotřebuje. Najednou nemám koho otravovat, komu sdělovat ty nejtajnější pikantnosti, ani vymýšlet další nepotřebné věci, které bychom mohli využít. Jakmile je nemám s kým prodiskutovat, je to k ničemu. Jebediah je jako moje druhá duše.

To odpoledne měla matka návštěvu; paní Dashwoodovou a Miderzovou, její dlouholeté přítelkyně. Pamatovaly mě ještě jako nemluvně, takže se podle toho chovaly. Když jsem je nemusela vidět, byla jsem ráda, ale někdy se tomu vyhnout nešlo.

„Mohla bych poprosit o čaj?“ zeptala se paní Miderzová po další bezduché konverzaci. Matka se na mě podívala a já ihned vyskočila z křesla.

„Samozřejmě, hned to bude.“

„Ta vaše Nicole je moc šikovná,“ okomentovala to hned paní Dashwoodová. „Kéž by tak všechny dívky byly jako Nicole!“

Jo, kdyby tohle slyšel Jeb.

Zatímco jsem chystala vodu, diskuze se stočila na počasí, což ostatně v Anglii nebylo nezvyklé. Paní Dashwoodová ovšem nahodila udičku, které jsem se chytla.

„Slyšely jste o těch bouřkách? Prý se ženou od západu a máme se připravit na pěkně nechutné počasí.“

Postřehla jsem, jak sebou matka cukla. Kleopatra plula na západ, nikdy jinam. Bylo to trochu choulostivé téma, když se o ně neustále obávala, ale nikdy nedokázala říct stop.

„Myslím, že paní Smithová o tom mluvila,“ přidala se paní Miderzová. „To víte, moje sousedka, co neví, to nepoví, a že ona ví všechno – vůbec s tím nejsem spokojená. Má přijet moje dcera s manželem, a jestli je po cestě chytne nějaká průtrž mračen, tak to potěš pánbu!“

„Kdy se mají objevit?“ zeptala jsem se. Do jejich rozhovorů jsem se zapojovala jen zřídkakdy, takže na mě ihned všechny tři stočily překvapené pohledy. Chvíli bylo nepříjemné ticho, než si paní Dashwoodová odkašlala.

„Kolem tří, čtyř dnů…“

„Nicole měla na mysli bouřky,“ opravila ji paní Miderzová a zvedla ke mně zrak. Vyměnily jsme si úsměvy, zatímco paní Dashwoodové lehce zčervenaly tváře.

„To netuším, drahoušku. Jenom jsem slyšela, že to kdosi zaslechl od…“

Vypnula jsem odposlech, sotva se zmínila o prvním zprostředkovateli. Tyhle ženské sypaly vesměs jednu fámu za druhou, ale jestli na tom měla být aspoň špetka pravdy, bratra s otcem rozhodně nečeká plavba růžovým sadem.

Druhý den přišla bouřka i do Londýna. Ačkoli byl vzduch uvnitř domu strašný, nemohly jsme otevřít okna, aby nám sem nenapršelo. Ani po týdnu to otravné počasí nechtělo ustoupit, naopak se mi zdálo, že se stupňuje k horšímu. Když jsem v poledne šla koupit chleba, vítr mi tak zvedal sukni a čechral vlasy, že mi to trvalo snad třikrát déle. Pekař, jehož jméno jsem si nikdy nebyla schopná zapamatovat a jemu to nevadilo, se na mě zeširoka usmál, sotva jsem za sebou s úlevou zabouchla dveře.

„Strašné, to počasí, že? Člověk aby se bál vyjít z domu, že ho to odfoukne na konec světa!“

Když jsem byla malá, Jebediah mi vyprávěl historky z jejich cest a přikrášloval je tak, že odletěli až na konec světa, ale kvůli mamince se museli vrátit. Věřila jsem mu to poměrně dlouho, ale jakmile z mojí strany přišla první kousavá poznámka, zmlkl.

„Je to nepříjemné,“ řekla jsem nakonec, aby řeč nestála. Pekař se natáhl pro chleba, který jsme tu s matkou vždy kupovaly, a podal mi jej.

„Snad se brzy vyčasí! Máte nějaké zprávy od pana otce? Nedávno prý znovu vyrazili na cestu.“

„Ano,“ přikývla jsem. „Ale nedali o sobě vědět.“

Vlastně jsem ani nevěděla, jak by o sobě mohli dát vědět, ledaže by dali rackům schopnost poštovních holubů, ale lidé rádi věřili, že zůstáváme v kontaktu, tak jsme je v tom s matkou nechávaly. Přesvědčit lidskou mysl bez důkazů stejně většinou nemá cenu.

„Dejte na sebe pozor, slečno, ať vás tu ještě zítra uvidím!“ zasmál se pekař, jehož smyslu pro humor jsem nikdy moc nepřišla na kloub, a rozloučili jsme se. Vyrazila jsem zpět do chladného londýnského povětří.

Dlouhé vlasy, které jsem si velmi chytře nechala rozpuštěné, mi ihned přilétly do obličeje a nedokázala jsem se jich zbavit. Vyplivla jsem je jen proto, aby se hned vrátily. Chleba jsem si pevně držela u těla a vratkou chůzí s přivřenýma očima šla proti větru.

Opřel se do mě takový poryv, až jsem se zatočila a ztratila rovnováhu. Vyjekla jsem a rozpřáhla aspoň jednu ruku, abych to zkusila vybalancovat, když mě zachytily něčí paže a silně stiskly. Lekla jsem se, ale na jednu stranu jsem byla ráda, že jsem neskončila na zemi.

„Jste celá?“

Vzhlédla jsem. Nade mnou se tyčil kluk, možná spíše muž, mohl být o pár let starší než já, ale rozhodně mladší než Jebediah. Rudé vlasy měl ostříhané nakrátko a pronikavě zelenýma očima mě pozoroval. Barva jeho vlasů mě naprosto uhranula, že jsem se brzy přistihla, jak to neskrývavě očumuju.

„Ehm, ano, jsem.“ Uhnula jsem pohledem. „Děkuji. Nejspíš jste zachránil naši svačinu.“

Muž se zasmál a natáhl ruku. „Jsem Adrian Brown.“

„Nicole Stewartová.“ Potřásla jsem mu rukou. Měl pevný, důvěrný stisk, což jen doplňovaly ty oči. Mohla bych se do nich dívat pořád.

Uvědomila jsem si, že na něj zase zírám, a ucukla jsem. „Ještě jednou děkuji.“

„Vůbec není za co, Nicole.“ Nesměle se na mě usmál. „Smím vás doprovodit domů?“

Neměla jsem žádný důvod, proč odmítnout – kdyby se mi náhodou znovu zachtělo padat, že ano -, a tak jsme společně vyrazili k našemu domu. Adrian nebyl kdovíjak upovídaný, ale když už něco řekl, přicházela jsem na to, že jsme si podobní víc, než jsem myslela. Naše názory se shodovaly téměř ve všem, a pokud ne, velmi galantně mi to dal najevo. Mohla bych s ním debatovat pořád.

Po cestě jsme zachytili ještě dva poryvy větru, kdy jsem Adrianovi byla vděčná za záchranu, a když jsme se začali blížit k mému domu, navrhl: „Nechtěla byste se projít k přístavu?“

„Teď, v takovém počasí?“

Pokrčil rameny. „Prý se to nezdá, ale moře je za šera nejhezčí.“

„O tom bych se hádala.“

„Co vy o tom víte?“ Spolu jsme skutečně vyrazili k přístavu a já zjišťovala, že se větru rozhodlo jít proti mé řeči. Začal slábnout.

„Můj otec je kapitán jedné ze zdejších lodí. A bratr je s ním odmala.“

Přikývl, oči mu najednou zatáhl stín. Nechtěla jsem, aby byl zasmušilý, potřebovala jsem vidět tu nádheru, kterou jeho oči nabízely. Možná to také vyčetl z těch mých, když otupěle poznamenal: „Slyšel jsem, že kapitán Stewart vyplul před týdnem po Pacifiku.“

„To je pravda,“ přikývla, stále netušíc, proč tak zesmutněl. S matkou jsme byly obě nervózní, aby v pořádku přečkali bouřky, co se na oceánech prohání, ale stále tu byla šance, že přichází z jiného směru a všechny ty drbny tady si to jen vymyslely. Jako dcera kapitána, co je věčně na cestách, jsem si nemohla dovolit být pesimista. Protože kapitán loď za jakýchkoli okolností opouští jako poslední.

Adrian zůstával tichý a to se mi nelíbilo. Ticho dává člověku možnost začít přemýšlet nad kdovíjakými věcmi, a já chtěla zůstat v tom dobrém. Naklonila jsem se, opřela o zábradlí a pohlédla na jeho dokonalý profil. „Moře vás nikdy netáhlo?“

Suše se zasmál. „Kdepak. Trpím mořskou nemocí, že mě na loď nikdy nikdo nedostane. Ale rád se dívám na vlny.“

Zvedl hlavu, nikoli, aby se na mě podíval, ale jeho oči směřovaly na vlnící se vodu před námi. Kvůli větru, který sice slábl, ale nemizel, byly skutečně vyšší než obvykle. Podepřela jsem si volnou rukou bradu. Doufám, že jsou otec a Jebediah v pořádku.

Utekly tři týdny. Začátkem čtvrtého ustoupilo škaredé počasí. Slunce vykouklo zpod šedých mraků a aspoň trochu nás ohřálo. Matčiny společnice ovšem nepřestávaly nosit špatné zprávy o západních změnách v oblacích. Když byly u nás, zavírala jsem se v pokoji a vyšívala.

Dva měsíce byly pryč jako nic. Matka byla naprosto vyvedená z míry kvůli těm stupidním drbům, zatímco já si zachovávala optimismus, že něco našli a Jeb to teď musí celé zmapovat.

„Je to dost dlouhá doba, aby našli pevninu,“ mumlala jsem při vaření, když si matka cosi četla. Spíš jen držela knihu a zírala před sebe.

„Dost dlouhá doba, aby se vrátili,“ řekla tiše. Pohlédla jsem na ni přes rameno.

„Jebediah maluje strašně pomalu. A otec chce nový nález jistě naplno prozkoumat.“

„Bůh při nich stůj,“ zamumlala.

Uplynulo téměř půl roku. S Adrianem jsme se scházeli čím dál častěji a náš společně trávený čas se přestal omezovat jen na procházky k přístavu. Dokázal mě na chvíli oprostit od myšlenek na bratra a otce, což jsem oceňovala snad nejvíc.

„Kdy jsi poznal, že máš mořskou nemoc?“ zeptala jsem se. Adrian pokrčil rameny, jeho krásná tvář byla ozářená sluncem.

„Ve třinácti letech mě poprvé vzali na loď. A od té doby jsem nejradši, když mám pevnou půdu pod nohama.“

Slavila jsem první narozeniny s poloviční rodinou. Matka se snažila být optimističtější a udělat mi krásný den, ale poznala jsem na ní, jak špatně to snáší. Bylo mi sedmnáct, věk, kdy by mi měla domlouvat ohledně partnerů a začít přikazovat, podle jakého majetku mám vybírat. Ale nebrala na to ohledy. Zkusila udělat dort, jako vždycky, vyryla do toho sedmnáctku a položila jej doprostřed stolu.

„Všechno nejlepší, miláčku,“ zašeptala, když jsme večer seděly naproti sobě. Ani jedné z nás se nechtělo ten dort krájet, aniž by se ukázal můj starší bratr s tím, že se chce hádat o první kousek. „Ráno jsem ti ve městě koupila tohle.“

Na stole se objevil stříbrný řetízek se srdcem. Opatrně jsem jej uchopila do ruky a přejela po okraji srdíčka. Dalo se otevřít a já tak našla prostor pro maličkou fotografii.

„Rubíny ani prsten od bohatého prince jsem nesehnala, tak…“ Matčin hlas se vytratil do ztracena. V tu chvíli jsem neměla ani sílu se na ni podívat.

Moc dobře věděla, co chci. A chtěla to i ona.

Rok a půl. Pět set čtyřicet osm dní. Tak dlouho nikdo neslyšel o Kleopatře, která tu před tak dlouhou dobou vyplula, a přestávalo se o ní mluvit. Co oči nevidí, to srdce nebolí…

Za nádherného slunného počasí jsme se s Adrianem procházeli po přístavu. Paprsky se odrážely od vln stejně, jako když jsem tu byla poprvé. Zůstávali jsme potichu; už jsme nepotřebovali slova. Přidržujíc se jeho paže jsem nás nasměrovala na molo. Zastavili jsme se kousek od kraje a dívali se na mizející moře někde v dáli.

„Poprvé jsem tu byla, když jsem měla tři roky,“ prolomila jsem ticho. „Pořád si to živě pamatuju.“

Adrian mě políbil do vlasů. „Jsou okamžiky, které nemůžeš zapomenout, ani kdybys chtěla.“

Chtěla jsem k němu zvednout hlavu, ale mou pozornost rázem upoutalo něco jiného. Nádherné tyrkysové moře přerušovala temná věc zmítající se v malých vlnách blížících se k molu. Adrian se nadechl pro dotaz, kam se dívám, když to spatřil taky.

„Co to je?“

„Zjistíme.“ Čekala jsem, jestli se věc přiblíží, a jakmile se začala oddalovat, vyhrnula jsem si sukni a natáhla se pro ni do vody. Adrian mě taktně přidržel, abych mohla plující objekt vytáhnout. Byla to obyčejná lahev od pálenky, která se tu prodávala na každém rohu. Nápisy měla téměř smyté, musela plout v moři strašně dlouho.

„Někteří lidé si nedají říct,“ poznamenal Adrian. „Prasata. Úctu nemají ani k lidem, ani k přírodě…“

„Něco v tom je.“ Zatřásla jsem lahví a cosi v ní poskočilo. Na papír to nevypadalo, ten by byl lehčí. A zvědavosti se poručit nedá. „Pomohl bys mi?“

Lehkým pohybem oddělal zátku a vysypal obsah na dlaň. Srdce se mi nejspíš zastavilo, když jsem to poznala.

Adrian jej udiveně pozvedl. „Kapesník?“

Vytrhla jsem mu ho z ruky a rozložila. Nikdy bych si ho nespletla. Původní bílá už mizela, jak byl kapesník na určitých místech zašpiněný, ať už hnědě, nebo rudě. Levý roh chyběl, zůstala po něm jen neurvale utržená linka, ale nápis přežil všechno, čemu byl kapesník vystaven, a na spodní straně se dal stále přečíst nápis všitý mou rukou.