Pan Neuschl

Autorka: Jarmila Dubová
2. místo ve IV. kategorii (dospělí)

Pan Neuschl

(čti česky: ne-uschl, německy: noišl)
Stála před starožitnictvím a trochu se styděla, ale pak vešla do studené chodby a pak vyřezávanými dveřmi do krámku.
„Dobrý den.“
„Dobrý den, slečno.“
Přistoupila ke krabici s pohlednicemi a začala si je prohlížet.
„Chcete se jen tak podívat? Máte zájem o něco konkrétního?“ To je legrační, řekla si, vyká mi.
„Ne, jen se podívám.“ Prohlížela pohlednice jednu po druhé, byly kolorované, ohmatané, skoro všechny popsané švabachem a se známkou Františka Josefa. Když si prohlédla poslední, rozhlédla se po krámku. Bylo tam všechno možné jako v každém starožitnictví a ten pán vypadal taky tak nějak starožitně a hodil se sem.
„Jestli chcete, tady mám ještě jiné pohlednice.“
„To jsou ale jen přání, já jsem chtěla vidět ty staré pohledy města.“ Asi bych to měla trochu vysvětlit, napadlo ji. „Mám knížku o staré Olomouci, nekoupila jsem si ji, ale vyhrála. A tam je vždycky Olomouc ted‘ a před sto lety, asi podle těch pohlednic jako tyhle.“
„Vyhrála?“
„No, to bylo lehké, v novinách byla otázka, kdo je autorem dnešního orloje. To ví přece každý. Učili jsme se to ve škole.“
Starý pán pozorně poslouchal. Asi si nemá s kým povídat. „Pak jsem si půjčila v knihovně knížku Jak se žilo za časů Františka Josefa a ještě taky Toulky českou minulostí, …“
„To jste toho přečetla dost. To byla doba… A co starší dějiny, třeba středověk, to vás nezajímá?“
„Ani ne, to si nedovedu představit, Rakousko-Uhersko už trochu ano, ale žít bych tam nechtěla, ale podívat se, to jo.“
Starožitník se na ni zkoumavě díval: „Umíte německy, slečno?“
„Ne, chodím na malý gympl, tam máme zatím jen angličtinu. Němčina začíná zítra.“ Proč mu to vlastně vykládám, už raději půjdu, nebyla jsem na obědě, mám hlad, dívá se tak divně, co když je to takový ten, jak se o nich píše, že obtěžují holky…
„Tak dobře, ta dlouhá sukně by ušla, batůžek si nechte tady a vezměte si přes sebe tohle.“ Podal jí veliký šátek. Co to povídá… „Za hodinu budeme zpátky, i dřív, když budete chtít…“
Přehodila si šátek, starožitník si nasadil klobouk, vzal si do ruky vycházkovou hůl, nabídl jí galantně rámě, malým klíčkem otevřel dveře vyřezávané skříně a řekl: „Pozor, trochu to zastudí.“ Udělal se průvan a skříní prošli do chodby a z chodby na ulici. Byla stejná jako před chvílí a přece jiná, nejmenovala se Ztracená, ale Verlorene Gasse, krámek pana Neuschla zůstal, jen písmenka byla ve švabachu.
„Grüß Gott, Herr Neuschl.“ „Grüß Gott.“
„Co se stalo?“ zašeptala vyjeveně.
„Podíváme se do roku 1902. Je sobota. Na náměstí je trh.“
Bylo slyšet hlavně němčinu, ale taky češtinu, ale všechny obchody na náměstí byly německé. Drogerie U černého psa (Zum Schwarzen Hund) nabízela všechno možné, například krém proti pihám a jiný na podporu růstu knírku. Na krámcích byly hlavně potraviny, lidi se strkali, ale nebyl to žádný chaos a stres. Nevěděla, kam se má podívat dřív, jestli na orloj – fakt vypadá přesně tak jako na těch pohlednicích – , nebo na domy, nebo na sochu Františka Josefa, nebo na oblečení lidí, nebo jestli má poslouchat, co si povídají.
„Grüß Gott, gnädige Frau.“
„Grüß Gott, Herr Neuschl.“
Pomalu obešli náměstí a vrátili se ke starožitnictví. Prošli chodbou a pak zpátky přes skříň do krámku.
„Co to bylo?“
„To byl rok 1902, chtěla jste se tam přece podívat.“
Dívala se na skříň. „Co je to za techniku? Nikdy jsem o tom neslyšela.“
„To není technika. Tady jsem starožitník Neuschl, dřív se mi ve škole smáli: uschl – ne-uschl. Ale dá se to číst taky německy. Jsem strážce roku 1902.“
Asi bych se měla taky představit. „Jmenuju se Doubravka Nováková. Je mi čtrnáct. Chodím na malý gympl. Dnes začala škola. Co to znamená, strážce roku?“
„Můžu cestovat zpátky do některé doby. Můžu si vzít někoho s sebou. Vybral jsem si začátek minulého století, protože nebyly žádné války a byla to taková klidná doba.“
„A to se může každý stát strážcem roku a cestovat třeba mezi indiány?“
„Ne, tak jednoduché to není. Musíte o té době hodně vědět. Já jsem dřív učil dějepis a psal jsem články o té době. Pak jsem šel do důchodu a otevřel si tenhle krámek. Jednou za mnou přišel takový pán, dlouho jsme si povídali, vlastně mě zkoušel, byl to strážce doby, tedy strážce doby Rakouska-Uherska a já ted‘ můžu cestovat tady, v Olomouci, do minulosti, na které jsme se domluvili.“
„Strážce doby, strážce roku…Co hlídají?“
„Spousta lidí by se chtělo dostat do minulosti a minulost změnit, ale to se nesmí a ani to nejde. Někteří by si tam chtěli dokonce něco ukrást, třeba ve starém Egyptě, nebo ve starém Řecku. A někteří by tam třeba chtěli naopak něco donést, třeba modernější zbraně, aby jejich oblíbenci vyhráli. To se nesmí. Můžu tam jít, podívat se, povídat si, ale nesmím být nápadný a nesmím si nic odnést do dnešní doby a hlídám toho, kdo je tam se mnou. A strážce doby by zase uzavřel vchod každému, kdo by porušoval domluvu.“
Tohle mi nikdo neuvěří, pomyslela si Doubravka. Taková bláznovina. „Už musím jít domů.“
„Tak jestli budete chtít, slečno Doubravko, tak zase přijďte.“
Loudala se na tramvaj, v žaludku jí kručelo, ale myslela jen na to, co se stalo. Nebo se jí to jen zdálo? Tajný průchod skříní – to přece bylo v jedné francouzské komedii. Nemá smysl to někomu vykládat. Rodičům ne, ani kamarádce Pavle. Doma si vzala knížku a znovu nalistovala staré fotky z náměstí. Pak si prohlížela plánek a četla názvy ulic před sto lety.
„Ahoj, už jsi doma, jak bylo ve škole…“ Mamka ani nečekala na odpověď, začala dávat prádlo do pračky a pak hned šla do kuchyně. Ne, nemá smysl to někomu vykládat.
Celý první týden v září chodila do vyučování, psala první úkoly, koupila si sešity, šla s ostatními na zmrzlinu, … jen krámku ve Ztracené ulici se vyhýbala.
„Mami, dnes si jdu domluvit klavír, přijdu později.“ Zase lžu, pomyslela si. Ale jen trochu. Vzala si dlouhou sukni, halenku, co měla mamka kdysi do tanečních, mamčiny boty si dala do batůžku, trochu váhala, ale pak šla.
„Dobrý den, pane Neuschle.“
„Dobrý den, slečno Doubravko.“
Nevěděla, co má říct. „Prosím, mohl byste mě vzít tam…
Starožitník se usmíval.
„Dnes to bude trochu nuda. Obyčejný den odpoledne. Tady to poznám podle kalendáře. Můžeme se vrátit jen na stejné datum, jaké je dnes. Pak zas musím rok čekat, ale to nevadí…. Hm, ty krátké vlasy je potřeba trochu schovat. Co tenhle klobouček?“
Vzal si klobouk, vycházkovou hůl, nabídl jí rámě a otevřel skříň. Bylo to jako minule, ale tentokrát si mohla Doubravka všechno ještě víc prohlédnout, usmívala se na lidi, kteří ji zdravili, pan Neuschl se dokonce s některými zastavil a představil ji jako svou neteř z vesnice. Připadlo jí to směšné, že si o ní myslí, že je trdlo z vesnice, ale nemohla se ani zachichotat – jednak aby nebyla nápadná a taky se chtěla chovat vedle pana Neuschla jako dáma. Pan Neuschl ji pozval do kavárny; pila limonádu a připadala si jako v reklamě na staré časy.
„Doubravko, co to zase čteš za braky?“
„To nejsou braky, tati, to je historický román.“
„Ukaž, prosím tě, taková komerce.“
„Je to o císařovně Sisi. Byla moc krásná a nešťastná.“
„No, no, chudák František Josef. Pořád jezdila po světě a utrácela za parádu a nestarala se o děti.“
„Tys to četl?“
„To ví přece každý. Od kdy tě zajímá dějepis?“
„Od vždycky.“
„Raději se uč matiku, ať to zas nedopadne špatně.“
Nemá to cenu, raději budu mlčet, dočtu to večer.
Od prvního výletu do minulosti už uplynuly čtyři měsíce. Nebylo to tak jednoduché, utajit setkávání s panem Neuschlem před rodiči a před kamarádkou. Dál chodila hrát na klavír a pak vždycky spěchala do starožitnictví; skoro každý čtvrtek, to se rodiče vraceli až pozdě, většinou se hned večeřelo a na vyptávání ten den prostě nebyl čas. Doubravka ted‘ musela stihnout úkoly, klavír a ještě si chtěla co nejvíc přečíst o rakouské monarchii. Něco se dalo najít na internetu, ale mnohem lepší je vzít si knížku a číst si ji v křesle než se dívat na obrazovku počítače. Někdy k panu Neuschlovi zašla jen na chvilku, prohlížela si všechny ty starodávné věci a pan Neuschl o každé z nich uměl vyprávět. Před Vánoci se zase prošli po náměstí. Bylo to moc pěkné, ale byl to komplikovaný výlet, zejména kvůli Doubravčinu oblečení, a tak raději seděla v krámku, pila čaj ze secesního hrníčku, pohlednice už skoro znala nazpaměť, tak listovala jediným výtiskem o módě pro paní, kde se propagovaly korzety a nabírané rukávy a poslouchala pana Neuschla, obdivovatele rakouské monarchie. Jen málokdy tam přišel někdo něco koupit.
V dubnu se najednou oteplilo.
„Honem, slečno, Doubravko, je hezky, jdeme do parku, dneska budete za dámu.“ Podával jí krásné šaty a kotníčkové boty. „To jsem sehnal, není to pravé, ale snad to bude akorát.“ Byly to nádherné šaty ušité podle toho starého časopisu, který měl pan Neuschl v krámku. To stálo moc peněz, napadlo Doubravku, když se oblékala, to nechal ušít pro mě, ale nevěděla, jak mu poděkovat. Procházeli se v parku, kde hrála vojenská kapela, konečně nebyla neteř z vesnice, ale mladá dáma, i když ji boty příšerně tlačily. Už taky zdravila německy, usmívala se a bylo jí krásně.
Z výletu si ale odnesla pořádné nachlazení, byla z toho chřipka a pak dostal chřipku i pan Neuschl. Starožitnictví bylo skoro čtrnáct dní zavřené.
Pak to bylo všechno jako dřív: Doubravka hodně četla, občas jí pan Neuschl nějakou knížku půjčil a pak si o tom povídali. Pila čaj a obdivovala nádhernou brož, kterou tam někdo prodal po babičce. Byla to veliká secesní ozdoba, stříbrná, listy se proplétaly a tvořily pokroucenou osmičku. Nebyla u toho cena – pan Neuschl by to stejně nikdy neprodal. K tornu patřil ještě náramek a kdysi možná ještě něco dalšího, ale to už se nikdo nedoví.
Potom bylo ve škole moc zkoušení, jeden týden musela vynechat klavír a nešla ani do Ztracené ulice. A po týdnu byla na dveřích cedule Pro nemoc zavřeno. Asi zase chřipka, pomyslela si. Po třech týdnech to bylo divné, ale nevěděla, jak by se mohla s panem Neuschlem spojit. Mobil neměl a maily nepoužíval. Konečně.
Vešla do krámku, všude byly krabice a nábytek odtažený od zdi. Za starou skříní nebyl žádný průchod. Dva chlapi to tam balili. Krabice s pohledy byla na svém místě, tak jimi listovala a čekala, kdy se objeví pan Neuschl. Nešel, chlapi si jí nevšímali, tak se k nim obrátila. „Tady se bude malovat?“
„Ne, likvidujeme to, nevidíš, budu tady mít obchod.“
„Jak likvidujete?“
„Bude tady značkové sportovní oblečení, přijd‘ si koupit.“
„A co na to pan Neuschl?“
„Ten umřel.“
„Umřel? To není pravda.“ Doubravce vhrkly slzy do očí. Ten mladší se na ni překvapeně podíval. „Byl to můj otec, ale moc velký podivín. Miloval dobu císaře pána, tak ted‘ je tam s ním. Napořád.“ Doubravka nevěděla, co má říct, slzy se už nezadržitelně valily přes obličej.
„Poslyš,“ řekl ten druhý, starší. „Nejsi ty Nováková? Byl to můj kamarád, mám taky starožitnictví, tak mi o tobě asi vyprávěl.“
„Ano.“
„Tak jestli jsi Doubravka Nováková, tak si vezmi všechny ty staré pohlednice. Dám ti to do tašky. Já si beru skoro všechno, ale na pohlednicích se moc nevydělá.“ „Tak děkuju.“
„A ještě tady máš něco. Mám ti to předat.“ Podal jí velikou tlustou zapečetěnou obálku označenou Slečně Doubravce Novákové. Doubravka vyšla ven s velikou igelitovou taškou plnou starých pohlednic a s obálkou. Sedla si na náměstí na lavičku a otevřela ji. Byl tam dopis psaný rukou, ne na počítači: „Milá slečno Doubravko, věřím, že jednou budete strážkyní roku, tak ať Vám paráda přinese štěstí. Doufám, že se ještě setkáme. Neuschl.“ Z obálky vytáhla stříbrnou secesní brož a náramek.