Kdo v Sudetech hledá, najde…

Autorka: Adina Lejsková

1. místo v I. kategorii

Poznámka: Některé podobnosti, jak by se dalo předpokládat, jsou v tomto příběhu zkrátka náhodné, avšak najdete zde i fakta.

Všechny ty překvapující události, které se v poslední době udály, navždy změnily můj pohled na městečko Tanvald, stejně tak jako se změnil i názor široké veřejnosti na něj.

Ještě před několika týdny byl Tanvald zakreslen pouze na těch nejpodrobnějších mapách, teď se však stal záchytným bodem pro všechny turistické výpravy z blízka i daleka. Dodnes tomu nikdo z mé rodiny není schopen uvěřit. Ani já ne. Jenomže minulost už nikdo nezmění. Nechte mě tedy povyprávět příběh, jak nám všem jedna rodinná sešlost změnila život.

Jedeme autem. Sedím vedle mámy na předním sedadle, zatímco mi do uší opakovaně zní pípání a zvonění. To můj devítiletý bráška hraje vzadu na tabletu hru Angry Guinea Pigs. Už třetí hodinu křižujeme krajinu s jediným cílem – míříme na chalupu mého strýce a tety poblíž obce jménem Tanvald. Každý rok se tu na Silvestra scházíme s naší rodinou a přáteli Moravcovými. Ačkoli se tu většinou neděje nic převratného (kromě lyžování na tajících sjezdovkách a menšího ohňostroje na silvestrovský večer), při pomyšlení na pobyt ve sto padesát let staré chalupě s vysokým roubeným štítem se začínám těšit.

To místo. Ta zvláštní atmosféra. Tanvaldské podmínky na každého z nás vždy podivně působily. Mně občas i připadalo, že ono původní bydliště sudetských Němců je obestřeno tajemstvím a jednoho dne nás něco překvapí.

Konečně jsme dorazili na místo. Jakmile naše auto zaparkovalo před chalupou, ze dveří se vyřítili bratranec a sestřenice. Vesele nás vítali a zářili nadšením, že se po dlouhé době zase vidíme.

Zase jsem to ucítila.

Odpoledne jsme ještě stihli vystoupat, tedy spíše vyškrábat se na Tanvaldský Špičák, německy Tannwalder Spitzberg – horu nedaleko naší chaty. Při návratu jsem se sotva vlekla, což dokazuje, že rozbahněná lesní cesta vedoucí do kopce není nejvhodnějším terénem pro výstup.

Na chalupy padalo šero, nohy mě bolely, zatímco mě na každém kroku provázela zvláštní předtucha, že příští dny nebudou obyčejné. Známé šimrání v břiše bylo předzvěstí neúprosně se blížících událostí.

Snažila jsem se bavit se sestřenicí a vypadat přitom pokud možno normálně, jenže mé pokusy se ukázaly jako zbytečné.

Na ostatních jsem však žádné známky nervozity nepozorovala.

Copak mi snad jen něco přeletělo přes nos? Copak to ostatní necítí?

Ale byla jsem příliš unavená, abych zkoumala své pocity nebo intuici. S chutí jsem snědla večeři – rýži se zeleninou – umyla se a žuchla do postele.

Jak bleskurychle jsem usnula, s takovou rychlostí se dostavily i sny. V podivné vidině jsem stála před naší chalupou. Kolem vládla temnota, jen pobledlý úplněk zpoza mračen osvětloval roubené domky. Ačkoli kromě chalupářů zde nebyla ani noha, jako by mi někdo našeptával, že tu sama nejsem. Vyplašeně jsem se rozhédla, načež z lesa zazněl křik: „Prooobůůůď see! Děěěleeej! Tak už se probuď!“ Zněl tak zoufale, tak opravdově, že jsem si opravdu usilovně přála probudit se.

Celým tělem mi projela křeč a já se na své posteli prudce posadila. Spící sestřenice, bratranec i chrápající brácha na matracích vedle, černo za okny, to vše nasvědčovalo tomu, že musí být určitě po půlnoci. Přesto se ale z přízemí linul záhadný šramot a čísi rozhovor. Zvědavost mi jako vždy nedala. Sebrala jsem se z postele a s vrzáním dřevěných schodů seběhla dolů. Připlížila jsem se k obýváku a pootevřenými dveřmi sledovala dění uvnitř. V pokoji stál strýc, teta a pan Moravec a něco si šeptali. Kolem pobíhala máma, jako by něco hledala. Mě si aspoň prozatím nikdo nevšímal.

„Tak co se to vlastně děje?“ dožadovala se teta odpovědi.

„Někdo je za dveřma,“ zaraženě reagoval pan Moravec, „ti lidi na nás bušili, tak jsem Zbyňka vzbudil, jestli je třeba nezná.“

„Ale já jsem je tady nikdy neviděl!“ odpověděl strejda Zbyněk, „už tu máme chalupu dost dlouho na to, abychom se se všema znali.“ Domluvil a bůhvíproč zatáhl všechny závěsy.

„Tak jim přece otevřme, ne? A zeptejme se jich, co chtějí,“ pronesla klidným hlasem teta, jako by dobývat se uprostřed noci do cizí chaty bylo úplně normální.

„Blázníš Dančo?!“ protestovala máma, „to jsou určitě nějací lupiči!“

V tu ránu se mi vydralo odkudsi z hrudníku suché zakašlání, čímž jsem se samozřejmě prozradila.

Pohledy všech dospělých spočinuly na mně. Už nemělo cenu se skrývat. Vypotácela jsem se ze svého úkrytu do obýváku a snažila se předstírat, že mě žízeň donutila jít dolů a napít se.

„Co tady všichni děláte? Vždyť je noc,“ brblala jsem ve snaze působit zmateně, že absolutně netuším, co se děje. Pravda však byla úplně jinde.

„Adi,“ promluvil na mě strejda, „radši už běž spát, zítra budeme vstávat brzo.“

Já jsem samozřejmě spát nešla! Kdo by to v takové situaci udělal? Nikdo.

Teď jsem postávala v předsíni a jako přikovaná čekala, co se bude dít dál.

„Já jim jdu otevřít, vy zůstaňte tady,“ pokoušel se organizovat situaci strýc. Dalo se však čekat, že se všichni včetně mě zvědavě nahrnou ke dveřím. Před vchodem, zcela v klidu, postávali čtyři pánové v kabátech. Mluvili spolu nějakým cizím, pravděpodobně germánským jazykem. Až na to, že nás vyrušili v tuto noční hodinu a ještě se ani neobtěžovali s představováním, nevypadali nijak nepřátelsky. Že by to byli zbloudilí turisté? Vyloučeno. Sem žádní zahraniční výletníci nepáchli, ani nepamatuju. Strýc se cizinců anglicky zeptal: „Who are you? What do you want?“

Neznámí muži odpověděli v angličtině s německým přízvukem, že jsou z Mnichova a že hledají Ericha Apfelbauma, ředitele gymnázia v Tanvaldu.

Strýc odpověděl, že nikoho takového nezná a už vůbec se tu nikdo takový nanachází.

„Is not he hidding in your cottage?“ – Neskrývá se náhodou ve vaší chatě? – doptávali se cizinci.

„No! We don’t know him and we don’t hide here anyone!“ opakoval strýc už o něco důrazněji.

Nezvaní návštěvníci se na sebe nejistě podívali a zmizeli ve tmě. Proč by někdo uprostřed noci v naší chalupě hledal nějakého ředitele gymnázia?

Než jsme se z noční návštěvy vzpamatovali, chvíli jsme na sebe jen nechápavě civěli. Když jsem si znovu lehala do postele, moji mladší příbuzní stále spokojeně vyspávali, jako by se nic nestalo.

Ráno jsem se probudila na své poměry nezvykle brzy. Jako by mi strýc Zbyněk větou „Jdi spát, zítra budeme vstávat brzo!“ natáhl v hlavě budíček.

Když jsem se celá rozespalá přišourala do kuchyně, s překvapením jsem zjistila, že všichni už jsou vzhůru a dožadují se snídaně.

Teprve když jsme zasedli ke stolu, dostala jsem se k tomu, zeptat se na něco zásadního: „Jak to, že už jste všichni vzhůru? My jako někam půjdem?“

„Ráno po cestě jezdily nějaký auta,“ mluvil brácha s plnou pusou, „prostě pořád … a to nás vzbudilo.“

„Ty jsi nic neslyšela?“ vložila se do toho sestřenice. Rychle jsem zavrtěla hlavou a začala jíst chleba s máslem. Pravidelně jsem se přistihovala při tom, jak hledím z okna a myslím na „německé turisty“. Kromě toho, že se po cestě jednou za čas prohnalo velké, černé nablýskané auto s německou poznávací značkou, zůstávalo vše při starém.

Zbytek dne uběhl jako voda. K večeru jsme se chystali odházet od chalupy závěje sněhu, které během dne jako zázrakem přikryly celý kraj. K tomu byly ale zapotřebí lopaty – a to byl ten háček. Nářadí se totiž nacházelo v nechutném, tmavém a zatuchlém sklepě, kde se to hemžilo gigantickými pavouky, které se jednoho dne strýc – jako jediný odvážlivec – pokusil všechny nasbírat do zavařovačky a odnesl je do lesa. Bez úspěchu. Jako by se ty hnusné postrachy množily někde v útrobách sklepa a ve velkých počtech pravidelně vylézaly.

Tentokrát to byl tedy opět strýc, kdo šel do sklepa. Po nějaké době jsem si ale všimla, že strýc se stále nevracel. A bylo mi to divné. Hodně divné. Asi po patnácti minutách se překvapený Zbyněk z podzemí konečně vynořil. „Pojďte se na něco podívat!“ řekl naléhavě, zatímco si z ramene odmetal pavučiny.

„Fuj, já bych do toho sklepa nikdy nevlezla!“ oklepala se máma, čímž dala jednoznačně najevo, že pavouci mezi její oblíbená zvířata nepatří.

My ostatní jsme zatnuli zuby a následovali ho do chladné, vlhké temnoty. Jakmile jsem překročila ztrouchnivělý práh, dýchl na mne zápach plísně. Zachvěla jsem se. Scházeli jsme po schodech dolů a já se usilovně snažila zahnat myšlenky na pavouky a pavučiny kolem. Strýc se zastavil až v nejhlubším koutě sklepa. Obestoupili jsme ho. Chvíli nikdo z nás netušil, co tím divem ve strašidelném sklepě má být, dokud strýc neukázal na zem. Stála tam asi metr vysoká a metr široká skříňka. Musela se ve sklepě povalovat asi hodně dlouho, poněvadž se na ni za tu dobu vytvořila dost silná vrstva prachu. Skříňka by se jevila jako úplně obyčejná, kdyby ji někdo neobložil mozaikou oranžových a medově zlatých poloprůhledných destiček.

„Podívejte,“ zašeptal ohromeně strýc a skříňku otevřel. Uvnitř se mačkalo mnoho svícnů a jiných předmětů zhotovených z podobného materiálu jako skříňka.

„Kde jsi to našel?!“ divila jsem se.

„Hledal jsem ty lopaty hrozně dlouho,“ odpovídal, „dokonce i v té velké, staré skříni. No a tam pod hadrama ležela tahle věc.“

Vzali jsme skříňku a postavili ji do obýváku. Sestřenice z ní opatrně setřela prach, načež si někteří z nás uvědomili, co se pravděpodobně mnoho let skrývalo ve sklepě plném prachu a havěti.

„Vždyť to vypadá jako jantar!“ vykřikla paní Moravcová. A opravdu. Teď, když skříňka zářila čistotou, nikdo nepochyboval, že je vyrobena z jantaru.

„Co s ní budeme dělat?“ zeptala se máma.

„No teď asi nic, je už pozdě,“ přemýšlela nahlas teta, „počkejme do zítřka. Zavolejme zítra na policii, aby to nevypadalo, že jsme ten nábytek někde ukradli.“

„Ale… jak to, že si té skříňky před námi nikdo nevšiml?“ divil se bratranec. To mi taky nešlo do hlavy.

„Hm, když si to tak vezmeš, tak vlastně do toho sklepa moc nikdo nechodil a je původní, nikdy se nepřestavoval.““

Představte si,“ vyhrkla máma, „jakou může mít cenu!“

Celý zbytek večera jsem nepřestávala trápit svůj mobil a nutit ho, aby chytil aspoň náznak signálu.

Chtěla jsem si zkrátka o tom Erichu Apfelbaumovi ještě něco zjistit. Kdo to vlastně je? Proč by se měl schovávat v naší chalupě? Má něco společného se skříňkou ze sklepa? V hlavě mi hlodaly tisíce otázek.

Asi pět minut jsem hypnotizovala displej a čekala na výsledky svého hledání na internetu, ničeho jsem se však nedočkala. Jediné, co mi zůstalo v hlavě, byl fakt, že i takové bezvýznamné městečko, ztracené v Sudetech, má své gymnázium.

Mohla jsem si být jistá jen jedním – tajemství, které po dlouhá léta číhalo v chalupě, konečně vybublalo na povrch.

Druhý den dopoledne jsme pro samý shon zapomněli kamkoli či komukoli volat. Strýce Zbyňka totiž „k všeobecnému nadšení“ napadlo, že všichni vstaneme již před půl sedmou, abychom v osm hodin stáli připraveni na sjezdovce na Tanvaldském Špičáku, čímž údajně zamezíme střetu s davem lidí. Samozřejmě, že návalu lyžařů jsme se nevyhnuli. Aby toho nebylo málo, někdy kolem jedenácté se spustil déšť. Takže umělý sníh pod nohama velmi rychle tál.

Když jsme skrz naskrz promočení drncali autem k chalupě s radostí, že to už to máme za sebou, zamávali na nás Delečtí – naši sousedé. Jejich dvě dcerušky držely v rukách iPhone X, široce se usmívaly a přitom nám ukazovaly své zářivě bílé zuby. Za nimi se tyčila „chata“ Deleckých. Spíš než chalupu v lese připomínala staroněmecký dům z pohádek bratrů Grimmů, který ale někdo draze zrenovoval. Všechny ostatní chalupy proti tomuto sídlu vypadaly prostě a ošuntěle. Delečtí zkrátka měli peněz jako želez, jenže nikdo nevěděl odkud. Jejich majetek se zdál nekonečný, jako by si mohli dovolit cokoli na světě. Jediná věc, která jim chyběla, však byla důvěra ostatních. Ačkoli se ještě před několika měsíci chovali, jako bychom neexistovali, vypadalo to, jako by se v poslední době snažili získat tu naši.

Strýc, který řídil, prudce zabrzdil. Ještě v lyžařském oblečení jsme se vypotáceli ven z auta.

„Pojďte dál!“ zvala nás dovnitř jako vždy dokonale upravená paní Delecká. Mávli jsme na Moravcovi, jedoucí společně s tetou za námi, aby šli také. Ti ale naznačovali, že jsou unavení a chtějí domů.

Vešli jsme dovnitř. Vila Deleckých měla dvě předsíně – v první byly vedle sebe úhledně naskládány všechy možné značkové zimní boty. Šedě vydlážděná podlaha se jen leskla. S největší ohleduplností jsem si tady vyzula přezkáče. Vkročili jsme do obýváku. Na zemi ležely vysoké koberce, na nichž se perfektně vyjímal starožitný nábytek. Ze stropů obložených dřevem visely lustry z paroží – měla jsem pocit, že tam vidím i nějaké dubové ratolesti. Spíš než jako v české chatě to tady vypadalo jako v luxusním hotelu v srdci tyrolských Alp.

Po chvilce popíjení čaje z předražených designových hrnků se nálada uvolnila natolik, že jsem se nevím proč, možná neprozřetelně, sousedům rozhodla svěřit se včerejším překvapujícím nálezem.

„Představte si,“ začala jsem poměrně nahlas, „že včera jsme hledali něco ve sklepě a našli jsme takovou zvláštní skříňku se svícny. Dospělí si myslí, že by to mohla být vyrobená z jantaru…“

Paní Delecké ztuhl na tváři úsměv a pohled ji zamířil kamsi do neznáma, ale po chviličce se její výraz ochotné hostitelky zase vrátil. Zaštěbetala: „My jsme před časem taky našli nějaký jakoby jantarový nábytek. Nechcete nám ho prodat? Stejně to asi bude jen nějaká imitace, které se tu ve starých chalupách čas od času najdou. Už to udělali i Smutní a Dokoupilovi. Podívala se kradmo na strýce Zbyňka, kterého očividně potěšilo, že bude mít o starost méně. „Pojdťe se podívat, kolik toho starého haraburdí tady už máme!“ usmála se rádoby srdečně paní Delecká. Následovali jsme její typicky houpavou chůzi až k šedým dveřím. Zatajil se mi dech, když jsem spatřila několik kusů zlatě zářícího nábytku, tak podobného našemu nálezu. Co se to tady děje? Co to koho napadlo, kdysi poschovávat a zapomenout ve starých chalupách takové bohatství?

Ačkoli nejsem detailista, zaregistrovala jsem ozdobné kódy, které někdo zřejmě už dávno napsal štětečkem na každý zlatavý předmět. Jednalo se pravděpodobně o náhodné kombinace čísel a písmen, vyvedených stylem podobným švabachu.

Návrh Deleckých zněl jako dobrý plán, proto jsem s máminou pomocí naše nálezy přestěhovala k ostatnímu nábytku k nim do komory. Nadšení Deleckých minutu od minuty jen stoupalo. Tvářili se nadšeně a horlivě nás ujišťovali, že jsme se rozhodli dobře a nebudeme toho litovat. Ach jo. Ti naši sousedi. Zase se o něco snažili, to bylo jasné. Jenomže o co?

Cestou k naší chalupě jsem potkala děti druhých sousedů – Zdislavu zvanou Zeď, Stanislava a Jaroslava. Byli to tanvaldští starousedlíci, kteří tady na chalupě žili trvale. Napadlo mě se Zdislavy zeptat, jestli náhodou něco neví o gymnáziu v Tanvaldu.

Místo odpovědi na mě vytřeštila oči. „Tady ale žádnej gympl není a nebyl, možná někdy dávno před válkou, teď je tu jenom základka. My chodíme na gympl do Liberce.“ Bum. Zadunělo mi v hlavě.

Co se to tady hraje za hru a kdo je k čertu Erich Apfelbaum?

Abych zamluvila zmatek, který mezi námi nastal, začala jsem jim vyprávět o našem záhadném nálezu a o tom, jak jsme udělali podle dospělých výborný tah, když jsme nábytek prodali Deleckým.

„My jsme taky nedávno našli nějaký starý žlutý nábytek,“ začala Zeď, „když to Delečtí zjistili, a to nevím odkud, začali na nás taky tlačit, abychom jim ho prodali. Nám se ale na tom něco nezdálo, a tak jsme se rozhodli nechat si ho. Ale dneska, když jsme se vrátili z lyžování, už jsme ho v kůlně nenašli. Byl prostě pryč.“

Napadlo mě, jestli ho třeba Delečtí neukradli, ale na co by takoví zazobanci jako oni potřebovali starý nábytek? Otázek stále přibývalo.

Jelikož jsem věděla, že chalupa Smutných je dostatečně promořena signálem wifi, rozhodla jsem se, že využiju příležitosti a zkusím chytat vlny u nich. Sláva – podařilo se. Začala jsem s hledáním stránek gymnázia v Tanvaldu. Nevím, jestli jsem to měla čekat, ale web tohoto ústavu působil, jako by jej naprogramoval nějaký amatér ve spěchu na koleně. Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientovala a našla jsem historii školy. Ačkoli podle titulní stránky gymnázium funguje od roku 2002, vybafl na mě s chybami napsaný text, říkající, že tato stránka ještě nebyla vytvořena. Se seznamem žáků a učitelů to bylo jakbysmet. Na stránkách se gymnázium chlubilo, že je placenou prestižní střední školou, ale mě se zmocnily jisté pochybnosti. Každopádně mě napadlo, a vše tomu nasvědčovalo, že tzv. prestižní gymnázium v Tanvaldu existuje jen na papíře a není nic víc než obyčejná pračka peněz. Nikdo ho nezná, nikdo na něj nechodí a jeho budova neexistuje. Tak dozvím se vůbec někdy, kdo je Erich Apfelbaum?

Příští den ráno jsem se vyhrabala z postele až kolem desáté. Venku mrholilo, ložnici osvětlovalo jen mdlé světlo. V místnosti byl stojatý, dusný vzduch, a proto jsem se rozhodla trochu vyvětrat. Už jsem se blížila k oknu, když mě obraz dění pod okny přinutil ucuknout. Desítky osob, převážně dospělých, proudily stezkou pod chalupou, obcházely lesík a fotily si sudetské chalupy rozseté po údolí. Davy turistů různých národností se zkrátka chovaly, jako by právě stanuly před Eifellovkou, Londýnským okem nebo Pražským hradem. Co se to událo? A proč by zahalené Arabky nebo šikmoocí Asiaté jezdili tisíce kilometrů do zapadákova jako je Tanvald? Spěšně jsem se oblékla a seskákala ze schodů do kuchyně, kde zatím panoval údiv. Moravcovi nechápali a padala jim brada. Všechny děti se lepily na okno a ukazovaly si na turisty, kteří si mobily fotili naši starou chalupu ze všech stran.

„Dobré ráno!“ pozdravila mě máma, která snídala a vypadala docela vyplašeně.

„Co se to děje?!“ vyhrkla jsem na ni.

„To vážně netuším,“ odpověděla.

Po snídani jsem i přes mámin zákaz vycházení vyrazila se sestřenicí Nelou na průzkum kolem chalup. Daly jsme se proti davu, který proudil odkudsi z hloubi lesa. Hladověly jsme po odhalení pravdy. A hlavně jsme toužily objevit tu věc nebo místo, co v široké veřejnosti vyvolalo takový zájem. Čím hlouběji jsme byly v lese, tím přibývalo nadšenců s foťáky a tablety. Natrefily jsme i na televizní kamery a novináře. Šly jsme mlčky. Musím přiznat, že bylo vskutku nemožné mluvit a přitom kroutit hlavou nad věcmi, které se tady v Sudetech dějí.

Neuplynulo ani deset minut, když jsme dorazily k pravděpodobnému důvodu záplav turistů.

Asi to bude znít divně, ale před lety zde v hloubi lesa někdo vybudoval krásné velké parkoviště pro chalupáře. Poslední auto tu však parkovalo tak před deseti lety. Teď na částečně zarostlé mýtině, která kdysi bývala parkovištěm, stálo nejméně patnáct zájezdových autobusů. To se už doopravdy všichni zbláznili, že zařadili chalupy v Tanvaldu k podstatným evropským památkám, které je nutno vidět?

Nezbývalo mi nic jiného, než se na důvod toho poprasku kolem doptat někoho z turistů. Nechci se chlubit, ale myslím, že bych to zvládla anglicky i německy, ale raději jsem vsadila na jistotu. Opodál zrovna postávala čtyřčlenná rodina, jejíž členové si pochutnávali na chlebech s řízky. Hlava rodiny popíjela z plechovky Gambrinus.

„To budou určitě Češi!“ uchechtla se Nela. A měla pravdu. Zkusila jsem štěstí. Na moji nesmělou otázku mi žena odpověděla: „Vy to ještě nevíte? Je to nejnovější senzace!“ A natáhla ke mně ruku v růžové rukavici, ve které držela tablet.

Jakmile jsem spatřila nadpis vykřikující dech beroucí zprávu, zrudla jsem. Ani ne studem, nýbrž kvůli šokujícímu zjištění. Jak jen jsme si mohli myslet, že nábytek z jantaru nedozírné hodnoty jsou jen bezcenné krámy?

Nebylo však času nazbyt, tak jsem se přestala zdržovat a pokračovala ve čtení: Dlouho pohřešovaná jantarová komnata, která byla při druhé světové válce Německem ukradena z Kateřinského paláce v Petrohradu, byla v průběhu minulých týdnů znovu nalezena! Dosud neobjevené historické záznamy hovoří o tom, že ještě před koncem války Němci s pomocí vojáků komnatu rozmístili po menších částech do domů sudetských Němců – současných chalup. Bavorská mafie však tyto válečné záznamy, obsahující informace o skrýších části komnaty, záhy objevila a chtěla je získat pro sebe. Erich Apfelbaum, jeden z hlavních členů zločinecké organizace, po kterém pátrala policie několik let, ve svých výpovědích uvádí, že s ním při hledání komnaty spolupracovali i někteří chalupáři. Po delší době vydávání se za ředitele placené střední školy byl však konečně dopaden… A teď celý svět touží spatřit místo, kde byla nalezena jantarová komnata!

„Neli, pojď sem rychle, musíš něco vidět!“ přivolala jsem sestřenici a vyrušila ji tak od natáčení turistů vystupujících z autobusu.

„Co je? Co je?“ halekala a běžela ke mně.

Češka s růžovými rukavicemi nám podala tablet. Sestřenice si stihla přečíst text velmi rychle.

Naše pohledy se setkaly.

Nela se plácla do čela: „To je k nevíře.“

A pak už jsme jen upalovaly na chatu seznámit dospělé i naše bratry s realitou.