Petr, svátek 29. června 2035

Autorka: Jarmila Dubová

IV. kategorie (dospělí)

Když se probudil a otevřel oči, uvědomil si: dnes mám svátek. Natáhl se na poličku a nahmatal sbírku básní, aby si přečetl nějaké optimistické moto na dnešní den: Mám všeho dost, chci umřít, ať mám klid… Ne, to ne. Všechno jsem pochopil, když můj kůň ržál:/ radost mám za sebou, přes sebou žal. Jaký žal, pomyslel si Petr. Předposlední den ve škole a usmál se na sbalený kufr. Už zítra…

Nejdřív se podíval na zprávy. Na monitoru se na pozadí objevil portrét Heinricha Heina a přes něho přeběhl modrý mužíček a vykřikoval: „Dizajnová dóza, nepostradatelný produkt!“ Pitomý, postradatelný produkt, prďolo! Byla to reklama na krabičku na umělý chrup. Konečně se objevily zprávy: Hlavní titulek vykřikoval do světa: „Manželka náměstka premiéra si nechá udělat plastiku!“ Pak už tam byla ze světa jen zpráva o zemětřesení v Asii a srážce vlaků ve Španělsku. Opět se objevila reklama, naštěstí bez modrého mužíka: „Cítit se uvolněně. Ponožky v přírodní barvě. Firma Greensock.“ K tomu patřila řada různě velkých a různě tlustých nohou v zelených ponožkách. Přes stránku se zprávami o počasí se přeplazila jakási zelená hmota a zanechala zprávu: „Žvyk, žvyk, žvýkačky Žeryk.“ Ach jo, takhle vypadal před dvaceti lety bulvár. Teď už bulvár není, všechno je bulvár.

Zakručelo mu v břiše – no, aspoň čaj: když si otevřel si novou krabičku čaje, přečetl si na vnitřní straně víčka: „Erotický víkend. Čajové plantáže. Sbírej kupony.“ Přeloženo do češtiny: když nasbíráš 50 kuponů z krabiček čaje, vyhraješ víkend kdesi, kde ti slibují erotiku. Mám všeho dost… Už zítra …

Prohrábl si před zrcadlem šediny – lepší šediny než nic, říkávala bývalá kolegyně. Předposlední den školního roku. Dnes nemusí spěchat a může si užívat letní ráno.

Ve škole byl celkem klid. Sportovní den znamenal dříve sportování na hřišti. Dnes se tam pár děvčat honilo za míčem, ostatní zůstali doma a jistě si teď povídají přes nejmodernější techniku. Publikum tvořily pouze učitelky. Petr tam byl nejstarší, nejvyšší, nejkrásnější, ale taky jediný muž na celé škole.

Petr zanechal své kolegyně řešit výchovné problémy předškoláků, pubertální mládeže i vysokoškoláků a přešel do kabinetu. Příští rok to bude naposled. Tak letos ještě v klidu – vyházet staré písemky, rostliny odnést na chodbu, vytřídit knihy, … Buddenbrookovi! Kde se to tu vzalo? Začetl se do německých souvětí a zapomněl na všechno kolem. Ze čtení ho vytrhl až školní telefon. „Tady Jirka. Jdeš na oběd?“

Cestou do školní jídelny bezděčně sebral knížku, která ležela na okně. Jirka už čekal. „To si nosíš čtení i do jídelny?“

„Ale ne, byla na chodbě.“ Až teď ji otevřel – na titulní straně bylo tlustým černým fixem P přepsáno na B, R na L, O na B, M na I, Ě bylo zaškrtané, jen NA zůstalo. Autor se smutně usmíval – z buřinky mu vyčuhovaly rohy a měl dokreslený plnovous.

„Trapné – takhle to už dokreslovali za Rakouska-Uherska! Mají přečíst k maturitě jednu knihu a pak to dopadne takhle. Tenkrát jsi nesouhlasil, že je jich jen dvacet…“

„No, už nehuč, už je mi jedno, už jsem v důchodě a ty budeš příští rok taky. A dnes máš svátek. Všechno nejlepší, tady máš k svátku ode mne román, jak jsme se před rokem domluvili.“ Vytáhl z tašky román svázaný, jako kdysi bývala diplomka, se zlatým písmem na první stránce a s věnováním.

„Tak dík. Dostal jsem pozvánku na vernisáž. Jdeš taky? Je to dnes odpoledne. Jen to jméno mi nic neříká. So – není to nějaké označení pro vepřové maso?“

„Né! To je přece Svatopluk Omáčka – pamatuješ si ho? Romeo se zastřelil, protože Julie nasypala jed do čaje Franckovi. Shakespeare byl podle něho kýč a proti kýči se musí bojovat! A pravé umění je jedině v Japonsku, vystudoval snad japonštinu. Ani to nechci vidět.“

Když došel domů, pustil si počítač. Heinrich Heine se díval do dálky, ale hned ho překryla reklama „Čaj. Pij a vyhraj. Čaj.“ A za chvilku: „Per a žer. Sbírej kupony.“ Řečeno česky: když nasbíráš kupony za prací prášek, vyhraješ poukázku na večeři v některé hospodě. Otevřel si soubor s rozepsaným románem. Tak Jirka to stihl. Pamatoval si, jak se vloni vsadili, že do roka napíšou román ze začátku 20. století: doba, kdy nebylo rádio, ani televize, ale byly knihy. Beletrie, kterou lidi kupovali a četli… Hlavní hrdina je prodavač v knihkupectví. Ale nic ho nenapadalo, vylepšoval jen věty – spojoval je stále do důmyslnějších souvětí. Ne, konec. Jirkovy dokonalosti a vančurovského stylu stejně nikdy nedocílí. Přibalil knihu do kufru. Už zítra…

Vernisáž. Stál u skříně a rozhodoval se mezi kravatou s Mickey Mausem a Batmanem, ale pak si nevzal žádnou. Umělci So to bude jedno. Na vernisáži už bylo plno lidí, Petra fascinovalo obrovské, realisticky nakreslené oko. Uvnitř oka byla vystříhaná malinká písmenka: Čaj. A na řasách: Plantáže. Sbírej kupony. Na dalším obraze byla veliká noha a na všech nehtech nápis: Erotický víkend. Tak to pokračovalo. Umělec asi nenasbíral všech tři sta kuponů, tak je zužitkoval alespoň takhle. „Pane profesore, pojďte se prosím podepsat.“ I když So mluvil polohlasem, přeřval všechny ostatní. Stále měl skoro dva metry, ale objemově se asi ztrojnásobil, takže v zeleném oblečku vypadal jako vyžraná housenka. Umělec bojoval proti kýči i svým vzhledem. „… a pravé umění nachází autor v Japonku, kde také měl několik výstav. Autor vychází z aktuálních zážitků a transformuje je…“ Božínku, to jsou kecy, pomyslel si Petr a vytratil se pod Césarovu kašnu, objednal si kávu, díval se, jak kolem Césara stříká voda, a přemýšlel, co je asi napsáno na té listině, co drží César. (To není kus trubky, milí studenti!) Možná je tam to, že zakládá město, ale možná také: „Bude-li vám milé popíjet náš výborný čaj delší dobu, budeme spokojeni. A budete-li pít náš čaj dlouho, nasbíráte třeba i 300 kuponů. Ty pak pošlete na adresu, která je uvedena pod tímto inzerátem. Na konci roku vylosujeme výherce, který stráví erotický víkend poblíž našich plantáží…“

Už zítra budu v Alpách a na švýcarských krávách nebude žádná reklama. A tam si přečtu román od Jirky.