Autorka: Marie ZatIoukalová
1. místo v II. kategorii
To bychom my nikdy neudělali
Uprostřed noci se ozvalo zabouchání na dveře. Mariana došla ke dveřím a podezřívavě pootevřela jen tak, aby viděla, kdo stojí venku. „Co tu ještě děláte Davide?“ zděsila se, „měli jste být už dávno pryč.“ Přede dveřmi stál mladý vystrašený pár, který se nervózně rozhlížel kolem.
„Nestihii jsme to. Vlado Modravka prozradil vojákům kudy se chystáme odejít a rodinu Previsových chytili, my jsme se jen tak tak stačili vrátit. Už to tu hlídají úplně všude, prosím, pomůžeš nám? “ Maria se na ně podívala a bez dalšího rozmýšlení jim pokynula, aby šli dovnitř.
„Ten zrádce Vlado vás prachsprostě prodal.“ zanadávala, „No ted‘ už s tím nic neuděláme, do rána můžete přespat v obývacím pokoji a pak uvidíme.“
„Děkujeme Mariano,“ Žena přikývla a odešla nahoru.
„Kdo to byl?“ ozval se její manžel.
„David s Ester. Nestihli to přes hranice, Karle, co si ted‘ počnou?“ vzdychla.
„Co jsi jim řekla?“
„No co jsem mohla? Že tu mohou zůstat, jsou to naši přátelé.“
„Já vím, já vím. Udělala jsi to správně. Sakra, proč? Proč to nemohli stihnout? Vždyť věděli, že v pohraničí budou Norimberské zákony platit nejdříve, a že oni budou ti první na cestě do koncentračního tábora.“
Karel a Mariana Zichtziegovi byli Němci žijící na pohraničí Československé republiky. Vlastnili dům ve vsi a byli velmi vážení a pokojní obyvatelé. Jako jedni z mála nesouhlasili s Henleinovou sudetoněmeckou stranou a byli se svým životem v Sudetech spokojeni. Jejich život však změnil příchod židovských přátel Davida a Ester Shurtových, žádajících o azyl.
„Tak, můžete zůstat ve sklepě, Davide. Tam vás snad nikdo hledat nebude,“ oznámil další den Karel místo jejich dalšího pobytu. Sešli po schodech do temného sklepa. V místě pod schody roztáhli matraci a nechali tam několik přikrývek.
„Snad budete mít alespoň trochu pohodlí.“
„Neboj se Mariano, je to to nejlepší, co jsme mohli dostat.“
15. 3. 1939
„Co teď? Teď už nemůžeme nikam. Ted‘ i Čechy a Morava patří tomu Hitlerovi. Všude teď budeme v ohrožení života, protože jsme Židi. Proč Davide? Proč tohle někdo dělá?“ rozplakala se Ester.
„Nebojte, u nás můžete zůstat jak dlouho bude třeba. Jste lidé jako my a co víc, jste naši přátelé, a to žádná vyhláška nezmění,“ ujistil je při obědě Karel.
1941
„Omlouvám se, ale víc toho není,“ oznámila při obědě Mariana, „i přes naše přídělové lístky, koupené na černém trhu, musíme s jídlem šetřit.“
„To je v pořádku miláčku. Nějak to zvládneme,“ uklidnil ji Karel.
„Karle, Mariano, s Ester jsme se rozhodli, že už vám déle na obtíž nebudeme. Museli jste se už strachovat dost. Odcházíme,“ promluvil po obědě David.
„A kam půjdete? Vždyť vás najdou a odvezou. Nedostavili jste se na první svolání, to znamená téměř jistou smrt.“ namítla Mariana.
„Přesně nevíme. Hlavně už vás déle nechceme vystavovat nebezpečí.“ odpověděla Ester.
„V žádném případě. Nenecháme vás na holičkách, i kdyby to znamenalo naše vlastní ohrožení,“ stál za svým Karel.
28. května 1942
Ozvalo se zabušení na dveře a Karlovi v obývacím pokoji zatrnulo. „Mariano, běž prosím říct Davidovi ať se schovají.“ Mariana vystrašeně přikývla a odběhla. Bušení se ozvalo znovu.
„Haló? Prohlídka domů.“
„Dobrý den pánové.“ uvedl je Karel dovnitř, „jak vám můžu posloužit?“
„Jenom se tu porozhlédneme.“ odpověděl vyhýbavě vyšší ze dvou vojáků.
„Tak zdá se, že je vše v pořádku, už jenom zajdi zkontrolovat sklep,“ rozkázal vyšší voják. Dveře se otevřely a voják sešel dolů. Po nekonečně dlouhých pěti minutách se vrátil a ohlásil: „Všechno v pořádku pane.“
Vyšší voják přikývl a vydali se k odchodu. „Omlouváme za způsobené nepříjemnosti, říšský občane, ale nařízení bylo prohlédnout všechny domy, dokonce i ty patřící Němcům,“ loučil se voják s omluvou.
„V pořádku pánové. Rozkaz je rozkaz.“ vyprovodil je Karel.
„Ach Karle,“ rozplakala se mu na rameni Mariana, „to bylo tak těsné.“ Společně spolu sešli do sklepa a odhrnuli krabice, dřevo a staré harampádí, pod nímž se v rožku pod schody choulila vyděšená Ester a David. „Nebojte, už jsou pryč. Za chvílí bude večeře.“
květen 1945
Večer zakryli okna a všichni si sedli do kuchyně a poslouchali rádio. „Spojenecké armády prolamují nacistické linie a osvobozují jeden stát za druhým. V Polsku osvobodili židovské vězně z vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka…,“ vyhlašuje hlas v rádiu radostnou novinu.
„Tak vidíš Ester, vše se v dobré obrátilo.“ objal ji David. Oba dva se s úlevou rozesmáli. Karel vytáhl ze spíže flašku se zbytkem koňaku a napili se na vítězství.
„Děkujeme. Bez vás bychom nepřežili. Pro jistotu bychom ještě několik dnů počkali, pak ale musíme zkontrolovat, zda jsou naši přátelé a rodiny v Polsku a na Slovensku v pořádku.“
„Nakonec to všechno šťastně dopadlo.“ vzdychla Mariana.
O týden později stáli všichni na vlakovém nádraží a loučili se. „Mějte se. A doufám, že jsou vaší blízcí v pořádku,“ potřásl jim Karel rukou.
„Ještě jednou vám děkujeme. Zachránili jste nás. Snad se tak do roka vrátíme a budeme moci tento obrovský dluh alespoň nepatrně zmenšit.“
„Ale, to nestojí za řeč, vy byste pro nás udělali to samé,“ namítla Mariana. Vlak zapískal a dal se do pohybu i s posledním zamáváním.
2. srpna 1945
„Hlášení rozhlasu!“ Mariana se po cestě z tržnice zastavila a naslouchala.“Tímto dnem jsou všichni Němci obývající pohraničí československého státu, takzvané Sudety, povinni opustit své domy a nemovitý majetek a pouze s tím, co jsou schopni unést, odejít do Německa či jiných států. Kvůli svým zločinům vůči republice zde již nejsou déle vítáni.“
Marianě se podlomila kolena a nikdo ji nepřišel na pomoc. Poté, co došla domů a zavřela dveře, se z venku začalo ozývat nenávistné mumlání na jejich adresu.
„Já to nechápu Karle, vždyť tu žijeme celý život, i naše rodiny tu žily a vždy sloužily tomuhle městečku,“ protestovala Mariana.
„No nic, myslím, že bysme se měli začít balit,“ poznamenal odevzdaně Karel a odešel.
Když spolu s dalšími Němci procházeli ulicí, lidé kolem na ně ukazovali a povzbuzovali je k větší rychlosti, mezi nimi i křičící Vlado Modravka: „Pryč, vy vrazi nevinných Židů a dalších, zrádci naší republiky a Masarykova odkazu!“ Mariana jen pevněji sevřela svá zavazadla, tiše zavzlykala a dál následovala svého muže na cestě za novým domovem.
