Autorka: Barbora Skřivánková
1. místo v III. kategorii (próza)
Narozena roku 1936
Budík drnčí v sedm padesát a mně se z mého peřinového teritoria nechce vystrkovat ani ta nejmenší ploška kůže. Bolestně se donutím moc nezívat a vůbec moc nepřemýšlet coby kdyby.
Na špičky noh ponožky, pod paži ručník, mezi zuby kartáček. V takovém personálně-věcném složení se šourám do koupelny. Vysokým krokem překračuji práh pokoje, probuzení a fyzický trest ve dvou minutovém odstupu – děkuji nechci.
Po ranním Očistci, se dvěma tričky a podkolenkami nad kolena klušu dolů do kuchyně a dychtivě, skoro hystericky hledám konvici s čajem, chleba a marmeládu. Úplný lovec a sběrač. Zbytek čaje do termosky, nahodit zimní bundu, do kapsy plecháček, do ruky knihu a jdem.
Je začátek července.
Na špičky noh ponožky, pod paži ručník, mezi zuby kartáček. V takovém personálně-věcném složení se šourám do koupelny. Vysokým krokem překračuji práh pokoje, probuzení a fyzický trest ve dvou minutovém odstupu – děkuji nechci.
Po ranním Očistci, se dvěma tričky a podkolenkami nad kolena klušu dolů do kuchyně a dychtivě, skoro hystericky hledám konvici s čajem, chleba a marmeládu. Úplný lovec a sběrač. Zbytek čaje do termosky, nahodit zimní bundu, do kapsy plecháček, do ruky knihu a jdem.
Je začátek července.
Pod podrážkami bot mi rytmicky křupe písek. Schod raz-dva a vchod. Klíče. První zámek zabručel. Brum-lup. Bolavé panty se probraly k životu skoro stejným způsobem jako já to ráno. Vchod zůstává otevřený. Vkročím dovnitř, míjím ceduli „Tento prostor je monitorován kamerovým systémem.“ Hledám druhý klíč. Je menší, ale odemyká dva zámky. Lup-lup. Panty piští vysoké C.
Jemným, skoro tanečním krokem projdu hlavní loď chrámu. Otočkou zahnu do zimní kaple. Pojistky jsou po pravé straně, bílá lesklá dvířka splývají se stěnou. Hlavní oltář, pravý oltář, levý oltář, balkon.
Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Krok-sun-krok. Do CD přehrávače vkládám naději a též milovaného Mozarta.
Jemným, skoro tanečním krokem projdu hlavní loď chrámu. Otočkou zahnu do zimní kaple. Pojistky jsou po pravé straně, bílá lesklá dvířka splývají se stěnou. Hlavní oltář, pravý oltář, levý oltář, balkon.
Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Krok-sun-krok. Do CD přehrávače vkládám naději a též milovaného Mozarta.
Houpu nohama. Naivně si myslím, že mi to pomůže rozproudit krev a aspoň trošku se zahřeju.
Sedím moc dlouho, měla bych se projít. Klap, klap, klap, bum, klap, klap. Pět kroků a jeden schod. Kontroluji, zda hoří svíčka pod ukřižovaným Kristem a jdu zpět. Klap, klap, klap, plop, klap, klap. Dýchám chladný, vlhký vzduch. Na patře cítím chuť lilií a čehosi typického pro tato místa.
Už dlouho mě tu nikdo nenavštívil, už dlouho jsem neřekla „Dobrý den.“ a „Děkuji.“, pokud hodná duše cinkla mincí do kasičky.
Jedna dvě, Honza jde, nese pytel zázvoru, zpraví spadlou závoru…
„Liebe es ist hier…!“
Zvedám hlavu. Stíny jdou dovnitř, teď míjí Krista a první špička boty je na prahu. Plop. Klap. Klap.
„Oh, sehr schön!“
No to říkají všichni, co sem zavítají: To je krása, taková prdel světa a taková krása! (vytříbený slovník hlavně českých turistů v síťových tílkách a nadměrným ochlupením)
Po několikasetleté dlažbě se šinou dva čiperní němečtí důchodci a nadšeně spolu o něčem šprechtí. Sedají si do první lavice. Fascinovaně je pozoruji. Typickou turistickou uniformu mají oba dva, šusťákový materiál minimálně na sedmdesáti procentech těla a horská obuv s pevnou patou. Střihově nezajímavé, avšak co si nikdy neodpustím, je údiv, kam všude mohou výrobci našít reflexní pásky.
Najednou mluvení utichlo a ten postarší pán, nejspíš manžel, začíná zpívat německou píseň. Po půl minutě se k němu manželka přidává. Nezpívají vůbec špatně, ale bohužel nerozeznávám slova. Po zhruba třech minutách zpěv skončil. Sedí tam spolu zhruba tak deset minut, až dostávám strach, zda neusnuli. Nakonec přeci jen vstávají, pán nabízí paní rámě a šinou se k východu. Už jsou skoro u mě a až teprve teď si nejspíš uvědomili, že jejich malý koncert měl i třetího posluchače. Zastavili se a paní se na mě zvědavě dívá. Mění směr svých kroků. Jde blíž. V duchu panikařím: Co? Ne! Prosím vás, marjapano, nechoďte ke mně! Neumím německy, jejda ne, to ne… dýchej, jen dýchej, třeba si poradíš, pantomima, jo to půjde… ne nepůjde, už je u tebe, už se nadechuje, jo tvař se přirozeně, nahoď úsměv…
„Sprichst du Deutsch?“ ptá se mě ta stařenka s odzbrojujícím úsměvem. Nahazuji naprosto zoufalý výraz a pokouším se odpovědět.
„Ich…,“ v tom mě ta dáma zastaví. Nejspíš pochopila, v jaké jsem situaci a dodala „…oder English?“
To už jsem se cítila mnohem lépe a sebevědomě jsem odpověděla.
„Yes, English is better.“
Vrásčitá tvář se mi před očima celá rozzářila. „Today it’s my birthday, I’m 80 years old. So my husband and I decided to visit this village where I was born and this church where I was christened.“
„Oh really? Congratulations!“ reagovala jsem ze srdce překvapeně. Poté si za mnou osmdesátiletá dáma s manželem přisedla a začala mi popisovat její životní příběh.
Byla to sudetská Němka a jako malá holčička tu vyrůstala. Avšak po roce čtyřicet pět se museli celá rodina vystěhovat do Německa. Dnes, že je tu poprvé od té doby, co v tom osudném roce musela opustit svůj domov. Neříkala to nijak zatrpkle či smutně, přišlo mi, že je se situací naprosto smířená.
Asi po půl hodině se zvedli, že musejí stihnout vlak do Olomouce, že tam nikdy nebyli, a že by se tam na stará kolena rádi podívali. Doporučila jsem jim výbornou kavárnu v centru, popřála šťastnou cestu, hodně zdraví a jako poslední jsem ze sebe s pocitem hrdosti vydolovala „Auf Wiedersehen!“
Klap, klap, byli venku na trávě. Slyšela jsem už jen vzdalující se známé, německé, hrdelní r. Nechali mě v chladném, několik set letém kostele úplně perplex.
Zvedám hlavu. Stíny jdou dovnitř, teď míjí Krista a první špička boty je na prahu. Plop. Klap. Klap.
„Oh, sehr schön!“
No to říkají všichni, co sem zavítají: To je krása, taková prdel světa a taková krása! (vytříbený slovník hlavně českých turistů v síťových tílkách a nadměrným ochlupením)
Po několikasetleté dlažbě se šinou dva čiperní němečtí důchodci a nadšeně spolu o něčem šprechtí. Sedají si do první lavice. Fascinovaně je pozoruji. Typickou turistickou uniformu mají oba dva, šusťákový materiál minimálně na sedmdesáti procentech těla a horská obuv s pevnou patou. Střihově nezajímavé, avšak co si nikdy neodpustím, je údiv, kam všude mohou výrobci našít reflexní pásky.
Najednou mluvení utichlo a ten postarší pán, nejspíš manžel, začíná zpívat německou píseň. Po půl minutě se k němu manželka přidává. Nezpívají vůbec špatně, ale bohužel nerozeznávám slova. Po zhruba třech minutách zpěv skončil. Sedí tam spolu zhruba tak deset minut, až dostávám strach, zda neusnuli. Nakonec přeci jen vstávají, pán nabízí paní rámě a šinou se k východu. Už jsou skoro u mě a až teprve teď si nejspíš uvědomili, že jejich malý koncert měl i třetího posluchače. Zastavili se a paní se na mě zvědavě dívá. Mění směr svých kroků. Jde blíž. V duchu panikařím: Co? Ne! Prosím vás, marjapano, nechoďte ke mně! Neumím německy, jejda ne, to ne… dýchej, jen dýchej, třeba si poradíš, pantomima, jo to půjde… ne nepůjde, už je u tebe, už se nadechuje, jo tvař se přirozeně, nahoď úsměv…
„Sprichst du Deutsch?“ ptá se mě ta stařenka s odzbrojujícím úsměvem. Nahazuji naprosto zoufalý výraz a pokouším se odpovědět.
„Ich…,“ v tom mě ta dáma zastaví. Nejspíš pochopila, v jaké jsem situaci a dodala „…oder English?“
To už jsem se cítila mnohem lépe a sebevědomě jsem odpověděla.
„Yes, English is better.“
Vrásčitá tvář se mi před očima celá rozzářila. „Today it’s my birthday, I’m 80 years old. So my husband and I decided to visit this village where I was born and this church where I was christened.“
„Oh really? Congratulations!“ reagovala jsem ze srdce překvapeně. Poté si za mnou osmdesátiletá dáma s manželem přisedla a začala mi popisovat její životní příběh.
Byla to sudetská Němka a jako malá holčička tu vyrůstala. Avšak po roce čtyřicet pět se museli celá rodina vystěhovat do Německa. Dnes, že je tu poprvé od té doby, co v tom osudném roce musela opustit svůj domov. Neříkala to nijak zatrpkle či smutně, přišlo mi, že je se situací naprosto smířená.
Asi po půl hodině se zvedli, že musejí stihnout vlak do Olomouce, že tam nikdy nebyli, a že by se tam na stará kolena rádi podívali. Doporučila jsem jim výbornou kavárnu v centru, popřála šťastnou cestu, hodně zdraví a jako poslední jsem ze sebe s pocitem hrdosti vydolovala „Auf Wiedersehen!“
Klap, klap, byli venku na trávě. Slyšela jsem už jen vzdalující se známé, německé, hrdelní r. Nechali mě v chladném, několik set letém kostele úplně perplex.
Čtvrtá hodina odpolední minula na radničních hodinách číslo dvanáct.
Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Zhasínám světla.
Klap. Klap. Klap. Buch. Klap. Sfoukávám Kristovu svíčku
Lup-lup.
Brum-lup.
Klíče v kapse.
Křupání písku střídá tráva a tlumený zvuk podrážek na asfaltu. Jdu domů, šichta padla.
Jdu domů, na adresu Branná číslo pět, bývalé Sudety v okrese Šumperk. Co já vím, třeba na stejnou adresu, kde kdysi bydlela i ta osmdesátiletá německá stařenka.
Cvak. Cvak. Cvak. Cvak. Zhasínám světla.
Klap. Klap. Klap. Buch. Klap. Sfoukávám Kristovu svíčku
Lup-lup.
Brum-lup.
Klíče v kapse.
Křupání písku střídá tráva a tlumený zvuk podrážek na asfaltu. Jdu domů, šichta padla.
Jdu domů, na adresu Branná číslo pět, bývalé Sudety v okrese Šumperk. Co já vím, třeba na stejnou adresu, kde kdysi bydlela i ta osmdesátiletá německá stařenka.
