Autor: Jan Peškar
2. místo v III. kategorii
Omítka ze zdi nářků
dej si nohy přes parapet
a chytni se zuby nehty
zaprášené okenní tabule
která se otvírá jednou
za sto let
na počest oslavy Všehomíra
vím že to ještě netušíš
ale za chvíli se shledáme
už stejný nikdy nebude ten
jenž jednou padal bezhlav dolů
letěl střemhlav pádem volným
zlámal se do prázdných stolů
uvidíš noční město
pod hvězdami
které dnes září jen
pro tvé teskné oči
uvidíš dva milence jak jdou
ruku v ruce
a závidíš a nenávidíš zároveň
v rámci opsaného půlkruhu
bolavým palcem na noze
v rozpálených uhlících věčnosti
přeješ si svatý pokoj s neutuchající pozorností
už stejný nikdy nebude ten
jenž jednou padal bezhlav dolů
letěl střemhlav pádem volným
zlámal se do prázdných stolů
uvidíš včerejší děti
které se schovávají před spaním
v keřích za starou tělocvičnou
a načínají láhev rumu
s odpornou pachutí spáleného panictví
srkají pomalu hněď
kterou by ani Rimbaud nebyl s to pojmenovat
a bez okolků hledají odbytiště
pro nedělní frustraci
už stejný nikdy nebude ten
jenž jednou padal bezhlav dolů
letěl střemhlav pádem volným
zlámal se do prázdných stolů
uslyšíš staré tramvaje
jak kdesi v dáli řinčí bez příčiny
město na tebe bude dýchat vůni cigaret
ze zakouřených barů kde se ničí dětské sny
uslyšíš třepetání holubích křídel
které se ozývá jako kulomet
liduprázdnými ulicemi
a budeš si přát mít na rukách peří
jako poslední ruční brzdu
před neutuchajícím pocitem
nenaplněného bytí
v samém srdci aorty duše
už stejný nikdy nebude ten
jenž jednou padal bezhlav dolů
letěl střemhlav pádem volným
zlámal se do prázdných stolů
stoupneš si nad všemi
jako entita z jiného světa
které se ten nás už netýká
věnuješ svůj poslední teskný pohled hvězdám
a uděláš malý krok do prázdna
už stejný nikdy nebudeš člověče
když jsi se rozhodl jen tak jít
není tu ten kdo by ti mohl chytit ruku
ten kterého chtěl jsi tak moc zřít
potlačuje elektřin syndrom
i proto, že je muž
ale hlavně aby ho jeho
nechtění milenci
nevnímali tak nešťastně
ráno si vyčistí zuby
zahledí se do svých pohaslých
očí
a hledá styčné body
pro svoji pitoreskní
přetvářku
zatímco
v rámci obranného mechanismu
defenzivní ofenzívy
nenávidí svět
jen proto aby ho nemusel hodnotit
má rád
čistou palubní desku
sladidlo do kávy
vyznamenávání věrných
kydání hnoje na lidi bez charismatu
kupování si lidských duší třpytivými věcmi
ukájení chtíče i navzdory hvězdám
nákupní domy co prodávají Coca-Colu Zero
a nekonečnou zásobu konopného lana
nesnáší
inteligenci
která ho utvrzuje v méněcennosti
a kontradikce
zčásti také proto
že nezná význam toho slova
není Evžen Oněgin
jen proto
že ničí lidem život
jedna, dvě
černá, bílá
svinské světlo
zaskomírá
rozpleť si své plavé vlasy
nemysli na staré časy
nech je vlát jak letní klasy
a pojď si se mnou lehnout
asi
*
a tak překvapil pravdu
douškem nevšednosti
když jen pouliční lampy
ze ztichlé ulice
mohly kreslit po jejím těle
*
múzo, co je smrt?
vidět
nevidět
plakat
a spoléhat
na sny
chodit v kruhu
na jehož konci čeká
hvězdný popelník
*
tak jako
nekoneční tuláci po hvězdách
nespočinou
nevyhasnou
tak i my
bez možnosti
zastavit a ohlédnout se
ve strachu obcházíme kolem hranice
a bojíme se spadnout dovnitř
*
usmíváš se sice
úsměvem vševědoucích
ale opravdu znáš
paradox
který netrvá věčně?
*
opsaný půlkruh lidského bytí
vyrytý do rozpáleného písku
provoněný
nejasný
stavěný na jezerní hladině
malicherné nevědomosti
a rotopedu vedle popelnic
bez stálých odpovědí
z řádu chaos
a z chaosu
nadvládu
*
tvé tolik známé
éterické tělo
a tvoje spása
se přitiskne k mému
a políbí moje vyschlá ústa
jako kdybych nedokázal vidět za obzor
a ty jsi tam na mě
bezeslovně čekala
*
a jak věční jsme my
múzo?
pod světlem plápolající svíčky
která pohasíná s naší
společnou touhou
milovat
neodmyslitelně spojeni
poutem lásky
té nejsilnější drogy
která nám dokáže
mávnutím kouzelného proutku
vyvolat ty nejsilnější city
které jsou k mání
za jak dlouho se probudíme
s kocovinou zatracených
milenců
kteří už nemilují?
na to přece ani ty
a tvoje úsměvy
které tiše plují nad námi
nemůžete znát odpověď
*
neříkáš nic
ale nejsi zaskočená
přitiskneš své horké tělo
tak blízko
že se z tvého srdce stává mé
a z mého tvůj vesmírný koráb
tvůj pohled zahnal mé myšlenky a slova
pohybuješ se pomalu
cíleně
s jistotou číhajících predátorů
věnuješ mi poslední polibek
před předalekou plavbou
a jemně
bez zaváhání
sfoukneš plamen svíčky
jsem tvůj sen, nic víc než sen,
vínem a vodou opojen
jsem tvůj sen, jen pouhý sen,
a noční hodiny co zahubí boží den
jsem štětec mistrů,
jsem zvířené vody,
jsem láhev žalu do sucha a nepohody
jsem žena půvabná,
co ukradne ti duši
jsem vlněný svetr, který ti tak sluší
jsem modrooký milenec
pro kterého opouštíš vdovce,
jsem řeznický nůž, kterým se zabíjí ovce
jsem Kain, jsem Ábel
jsem první lidský hřích,
jsem temný stín v ulicích půlnočních
jsem tvůj sen, tvůj jediný sen,
sen, který zahání přesvatý den,
bydlím v tvé mysli, však předu svůj len
neboj se usnout, co udělá ti sen?
řekni mi, múzo, co je to bolest?
a jak se jí zbavit bez viny?
a jak milovat bez spálených mostů
uprostřed lesa na modré dece
na dece nekonečna
jak nepřijít o rozum tváří v tvář svému největšímu strachu?
možná jsem jen cynik
možná nemám právo nosit pojistku nevybuchnutého granátu
na kožené šňůrce kolem krku
ale mám právo na smrt
hned potom, co černý kohout oznámí půlnoc
V životě se necítil tak bezmocně jako tehdy. Utíkal. Bez dechu. Bez cíle. Před ním se zužovala cesta údolím na menší a menší průchod mezi stěnami protilehlých skal. Byl sám. Byl zraněný a sám. Byla tma a hvězdy svítily velice jasně. Měsíc byl v úplňku a od země pomalu stoupal štiplavý mrazík, typický pro jarní noc. Všude kolem byly ostré skály, které vyhlížely velice tiše a teskně. Jen mohutné masivy špičatých kamenů, které tiše a v naprosté tmě čekaly poslušně na úsvit. Smutné a děsivé místo pro únik před démony. Po dalších třiceti metrech byl na konci cesty. Skály se spojily a vytvořily přes cestu bariéru s malinkatým otvorem mezi sebou. Protáhl se skrz a odřel si levé rameno do krve, ale to mu bylo jedno.
Rozhlédl se. Byl v potemnělé roklině, kterou ze všech stran obklopovala strmá skaliska s ostrými výčnělky. Na to by sám jaktěživ nevylezl. Jediná cesta kamkoliv byl malý průlez, kterým se sem dostal. Uprostřed rokliny bylo jezero, které mohlo mít v průměru nanejvýš padesát metrů. Zabíralo svou rozlohou dobré dvě třetiny rokle a v jeho klidné hladině se zrcadlila noční obloha. Nádherné přírodní zrcadlo. On ale na rozjímání nad krajinou neměl náladu. Chtěl skočit do jezera a řvát na celé kolo. Než si svoji situaci stihl rozmyslet, tak se přistihl, jak mu vlastní ruce sundávají boty. Serval tedy ze sebe i košili a skočil po hlavě rovnou do nezčeřené hladiny hvězd. Byla to hluboká louže. Pět metrů od okraje a dno už se svažovalo do hloubky, kam se neodhodlal. Chytil si kolena pod bradu a začal vypouštět vzduch. Měl překvapivě dobré plíce i navzdory svému nezdravému životnímu stylu. S vyprázdněnými plícemi dosedl tiše na kamenité dno. Až teď mu došlo, jak je voda vlastně studená. V těle se mu rozprostřel pocit absolutní bezmoci a samoty. Nechal vířit svoje myšlenky tam a zpátky skrz synapse a cítil se bezmocnější než kdy dřív. Vydržel na dně sedět možná minutu. Třeba i minutu a půl. Pak se ale odrazil a doplaval zpátky na hladinu. Posadil se na břeh a těžce vydechoval. Z košile vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Měl co dělat, protože se mu ruce klepaly zimou. Přehodil si košili přes sebe jako osušku, ale nepomáhalo to. Klepal se a kouřil.
„Snad si nemyslíš, že sám před sebou utečeš, nešťastníku,“ řekl hluboký, tvrdý hlas. Kdo to mluvil? Ohlédl se vyděšeně za sebe a mezi ním a východem z rokle stál člověk. Byl vysoký, štíhlý a působil velice elegantně a sofistikovaně. Měl holou hlavu tak, že se v ní dal najít odlesk ze srpku měsíce, který jim dělal jediného a velice diskrétního svědka. Jeho oči vypadaly podle a byl v nich záblesk čehosi nadpřirozeného. Měl malinkaté panenky a světle modré duhovky. Měl řezané rysy, vystouplé lícní kosti a dlouhé prsty. Skoro by se dalo tvrdit, že jeho kůže splývala s kostmi, jako kdyby mezi nimi neexistovalo rozdílu. Na sobě měl černý kožený plášť a černé upnuté kalhoty z jemné kůže. Jeho štíhlé rty se potutelně usmívaly.
„Kdo sakra jsi?,“ vyhekl, spíše vyděšeně než útočně, až mu košile skoro spadla z ramen.
„Někdo, kdo ti může poskytnout to, po čem tak toužíš,“ odvětil přízrak. Nadechnul se, ale než stačil odpovědět, tak ho nějaká neviditelná síla popadla za ramena a mrštila s ním o zem. Oči se mu obrátily v sloup a znova viděl všechno. Provazy, ruce bez nehtů, uschlá kůže. Ležel na zádech, z očí mu zbylo jen bělmo a nepřirozeně se svíjel. Přízrak začal obcházet kolem něj. Pomalu, uváženě a s naprostou jistotou každého svého pohybu. Jako nějaká entita z jiné dimenze. Obcházel a pomalu mluvil. „Tohle je tvá jedinečná šance. Chceš pomstu. Chceš prolít krev. Jsi člověk. Takové chování je lidské. Máš na něj právo, ale nemáš na něj sílu.“ On byl k smrti vyděšený a bezmocný. Pořád se zmítal v transu a z čela mu tekly krůpěje potu. „Sám sobě nemůžeš utéct. Poddej se své nenávisti. Poddej se své zášti. Krevní msta je folklór vašeho primitivního pokolení. Nemůžeš zapřít to, kdo jsi.“
Najednou křeč pominula a on vydal ze svých útrob úděsný skřek. Všechny vzpomínky byly tytam. Nepředstavitelné hrůzy, které se vleky jako hodiny, skončily stejně náhle, jako začaly. Nejdelší minutu jeho života ležel na kameni, vydechoval a cítil, jak mu hoří každý sval v těle. „Proč bys mi pomáhal?“, zeptal se sípavě, pořád ještě povalený na zádech. Neměl sílu mluvit, natož se pohnout.
„Protože je to moje povolání. Proč sbírat duše po jednom, když můžu mít dvě? Sledovat tě, jak děláš práci za mě, a zároveň ti pomoct k tvým nejtemnějším touhám? Nic mě nedokáže pobavit více než vaše ubohé šarvátky“.
„Co musím udělat? Chci tvoji pomoc. Řekni mi, co po mně chceš,“ řekl a ztěžka se mu povedlo se posadit. Noční přízrak mu vzal opatrně ruku, otevřel mu dlaň a velice rychle, s přesností téměř až chirurgickou, ho bodl do ukazováčku. Začalo z něj vytékat překvapivě velké množství krve. Podal mu obrovský brk z černého kohouta a s ním útržek pergamenu. „Váš podpis poprosím, mladý pane.“ Namočil brk a načmáral svůj podpis na papír.
Najednou ho pohltila tma. Objevila se před ním dlouhá temná chodba. Studená a svým vzezřením jakoby připomínala krematorium. Všude jde cítit desinfekce a na stěnách, ve svitu vzdáleného světla zírá na zelené kachličky. Odporné místo. Na konci chodby svítí světlo. Ostré a pronikavé. Jde za ním. Otevře operační sál. Vidí deviaci. Na kříži, vzhůru nohama. Vidí ji hořet. Svět kolem nabírá reality, jako když potápějící loď nabírá vodu do podpalubí. Začíná slyšet zvuky. Řev. Nelidský řev. A cítí smrad spáleného masa a pocit naprostého zděšení. Jako kdyby někdo začal otáčet kolečkem, které ovládá množství reality v okolním světě. Rychle popadá kýbl, který leží rohu místnosti a plní ho čirou tekutinou z vodovodu. Leje ji na kříž. Oheň ale neustupuje, nýbrž nabírá na síle. Plápolá, jako zemský očistec v nadvládě faraonů. Ozve se hluboký a pronikavý smích. Smích nočního přízraku. Nese se tím desinfekcí provoněným místem do všech koutů.
A on se obrací a běží. Běží chodbou. Běží zpátky. Běží vyděšený. Běží do temnoty.
