Půjdu, kam půjdeš ty

Autorka: Adéla Rosípalová

2. místo v III. kategorii

Jakmile vyjde slunce, otevíráš okna dokořán, až záclony poletují ven, a na chvíli nastavíš tvář hřejivým paprskům, skoro jako bys byla slunečnice. Stačí tenhle jediný čin a váš šedý dům se najednou rozzáří. Ranní vítr ti čechrá neučesané vlasy, které si občas s úsměvem, občas vztekle odhrnuješ z tváře. Zvedáš svoje oči k nebi, v panenkách se ti odráží mraky plující po obloze, barví ti duhovky podle své vůle a na moment se zasníš. Nevidím ti do hlavy, netuším, o čem takhle ráno přemýšlíš. Nemám odvahu na to se tě zeptat.

Potom sklouzneš pohledem dolů, někam neurčito k vratům vaší garáže, stále máš skelný nepřítomný pohled. Možná si vybavuješ graffiti, které jsi jednou nasprejovala na starou opuštěnou garáž v parku, kterou nakonec zbourali. Nebo jenom sníš o tom, kdy si uděláš řidičák. Tak či tak, ten pohled stejně zmizí, jak se vrátíš zpět dovnitř, v okně se jenom občas mihne tvoje silueta, když kolem něj projdeš, ale dobře si hlídáš, aby tě nikdo nemohl šmírovat. Podruhé už k oknu přijdeš převlečená i nalíčená, s hřebenem v ruce, krotíš svoje vlasy a znovu koukáš na nebe. Z domovních dveří vyjde tvoje sestra, rezavé vlasy, stejné barvy jako tvoje, má stažené do pevného drdolu a přes rameno jí visí luxusní kabelka. Odemkne auto, které nechává stát před garáží, a vzhlédne k tobě.

„Co myslíš, že tam najdeš?“ houkne na tebe. Zašklebíš se na ni, ale stejně zvedneš ruku a mávneš na ni, jak nastoupí do auta. Češeš si vlasy, dokud nevjede na silnici a nezabočí za roh. Znovu zmizíš uvnitř svého pokoje a dlouho se neukážeš. Zřejmě jsi v koupelně, snídáš, bavíš se s rodinou, chystáš si poslední věci do školy, utíkáš z přízemí do patra a z patra do přízemí. Nemám kuráž na to přijít blíž a podívat se.

Nahoře se jenom mihneš, naposledy, když jdeš okno zabouchnout, a pak vycházíš z domu a míříš do školy. Vlasy si většinou necháváš rozpuštěné a přehozené přes rameno, ruce máš v kapsách černé mikiny a s úsměvem zdravíš každého, kolem kterého projdeš. Omlouváš se, že se nemůžeš hodit do řeči, protože už tak jdeš pozdě. Stejně si vykračuješ lehkým krokem.

Blok před školou zrychlíš a přidáš se ke skupince studentů, kteří zrovna vstupují skleněnými dveřmi do školy. Tak se na několik hodin ztratíš. Neobjevíš se v žádném okně, nejseš ke spatření na žádné chodbě. Nemůžu vejít dovnitř a pokusit se najít tě.

Když vyjdeš ven, jsi obklopena přáteli. Usmívají se na tebe, radostně o něčem švitoří, snaží se tě zapojit do konverzace. Vyhovuješ jim, ačkoli ti jde na očích vidět, že jsi je prokoukla. Směješ se s nimi, přidáváš vlastní poznatky a děláš to, co všichni ve tvém věku. Bavíš se.

Pár kroků od školy zvedneš hlavu k nebi. Uvědomíš si, co je za den, pokud jsi to tedy neudělala už ráno, ale ani to ti nesmaže ten krásný výraz z tváře. Porozhlédneš se po svých přátelích, něco jim řekneš, rozloučíš se s nimi a zamíříš domů. Jedna z tvých kamarádek na tebe zakřičí, ať jí zítra nezapomeneš donést ten plakát, načež zvedneš palec nahoru. Kluk jdoucí po kamarádčině boku zahvízdá. Nevidí vztek v mých očích.

Po cestě se stavíš ve stánku s květinami, kde si konečně můžeš popovídat s prodavačkou, kterou znáš skoro od dětství a tajně ti dávala lízátka, když se tvoje máma nekoukala. Zasměješ se, sotva ti to připomene – jako to dělá pokaždé, když se u ní zastavíš.

Prohlédneš si vystavené květiny, ke spoustě květům si přičichneš a projedeš prsty listy na stoncích. Tvůj úsměv zněžní a očima zůstaneš na červených květinách, jejichž název sis nikdy nedokázala zapamatovat.

„Pár bych si jich vzala,“ řekneš a vytáhneš peněženku. Prodavačka ti ruku rázně odstrčí s tím, že za tohle si nenechá platit.

„Brávala sis je i v šestnácti, pamatuješ?“

Nepřestaneš se usmívat, ani když k ní zvedneš pohled, a stejně jí ty peníze vnutíš. „To nedokážu zapomenout. Od nás obou vám za to asi patří velký dík.“

Věnuje ti vřelý pohled, ale nezasměje se. Převezmeš od ní svazek květin a odejdeš. Auto tvojí sestry ještě nestojí před garáží, takže je zřejmě stále ve vedlejším městě. Protočíš panenky a otevřeš dveře, ale do domu nevejdeš. Jen hodíš batoh do chodby a zase zabouchneš. Vyrazíš pryč, opačným směrem, než je škola, ruce opět zabořené v kapsách a vlasy na rameni. Vítr, který ti teď je v protisměru, ti je neustále hází do obličeje, ale nemáš se k tomu je oddělat. Nezvládnu je zastrčit za tvoje ucho.

Projdeš kolem spousty rodin, párů a dětí, ani jednomu teď nevěnuješ pozornost. Květiny svíráš tak pevně, až ti bělají klouby. Zrychlíš krok, až listí na zemi začne odlétávat blíž k dětem, které si s ním hrají. Nemůžu ti je hodit do vlasů.

Kolemjdoucí začnou řídnout, jak se dostaneš na okraj města. Kolem silnice stojí jen pár stromů a vysoká zeď, v níž je vklenutá černá branka. Nerozhlédneš se, bez řečí ji otevřeš a vstoupíš dovnitř. Projdeš se po trávě, kterou někdo nedávno posekal, než přejdeš na provizorní chodník. Zakopneš o kámen na zemi, čemuž se zasměješ, ale zní to strojeně. Nedokážu tě rozesmát.

Nakonec se zastavíš a shlédneš na kamennou desku poblíž největšího stromu na hřbitově. Díváš se na jeho jméno, fotku za sklem, vyhaslou svíčku a zvadlé květiny. I přesto, že máš šaty, si klekneš a květiny nahradíš těmi, co jsi před chvílí koupila. Naaranžuješ je, jak to vždycky dělával on, a vrátíš skleněnou vázu zpátky. Dal ti ji k narozeninám. Nic už ti nekoupím.

Zastrčíš si vlasy za ucho a sleduješ kámen – možná fotku, možná jeho jméno, nemám sílu na to přijít blíž. Nepláčeš, ani si neutíráš nos, jen tam sedíš a bezduše se díváš před sebe. Nakonec se tvoje rty roztáhnou do úsměvu.

„Nakonec se stejně potkáme, víš to?“ Z kapsy mikiny vytáhneš oblázek, který jsi s ním vyhrabala na pláži. Otevřeš skleněnou vitrínku a vložíš ho vedle fotky. Září na ní, jako by to bylo včera. Stejně tak čerstvě si ten okamžik můžeš vybavit i ty.

„Odpustila jsem ti už dávno… tak ty to pak prosím odpusť mně.“

Vtom to zaslechneš, nejdřív jen váhavě, ale nakonec si přece jen řekneš, že víš, o co jde. Melodie pomalé písničky zlehka dolehne k tvým uším a v očích se ti mihne překvapení, zničehonic zbystříš a vzhlédneš. Trhneš hlavou ke stromu, odkud to vychází. Vaše písnička. Naše písnička.

Vstaneš a doběhneš ke stromu. Máš ten stejný pohled, jaký míváš, když se ráno díváš na nebe. Oči se ti v koutcích lesknou, když se mi konečně podíváš do očí. Vypnu písničku na svém mobilu, jejíž melodie stejně dál pokračuje v našich srdcích a nepotřebujeme ji slyšet. Bez jakéhokoli zaváhání se mi vrhneš kolem krku. Když ti to chci vrátit, moje ruce ale projdou skrz.

Nevadí ti, že je špatné počasí. I přesto, že prší, otevřeš okno, až skoro vyletí z pantů, a vyhlédneš ven. Dešťové kapky ti smáčí vlasy a stečou ti po čele, ale nenamáháš se je setřít. Zvedneš pohled k nebi, s úsměvem se lokty opřeš o parapet a jen sleduješ mraky, jak se pohybují.

Vypadá to, že si broukáš. Záclona ti létá po vlasech. Zdáš se veselejší a zároveň smutná než jakýkoli jiný rok. Nakonec zalezeš zpátky, aby ses po chvíli objevila oblečená s hřebenem v ruce. Díváš se dolů na příjezdovou cestu, kam právě vstupuje tvoje sestra, vlasy v drdolu a s kabelkou přes rameno. Tentokrát na tebe nevzhlédne, aby tě škádlila nebo zamávala, rovnou nasedne do auta a odjede. Ani ty se na ni nedíváš, jak odjíždí, ohlédneš se, až když zmizí za rohem. Tohle ráno se díváš opačným směrem než ta předešlá.

Zůstáváš v okně déle. Odhrneš si mokré vlasy z čela a vyjde z tebe vzdech. Nakonec okno zabouchneš a ztratíš se uvnitř, jen aby ses téměř ihned objevila venku. Nezdržíš se v domě se zbytkem rodiny, neuděláš nic z toho, co každé ráno. Místo toho rovnou zamíříš do školy.

Nepozdravíš ani jednoho kolemjdoucího, jen jim letmo věnuješ úsměvy, které ti neoplácí. Proplétáš se mezi nimi rychlejší chůzí, než je u tebe zvykem, dokud nedojdeš ke stánku s květinami. Prodavačka si tě nevšímá, když se skloníš a vytáhneš z vázy jednu květinu. Nevidí tě, ani jak se vracíš zpátky stejnou cestou. Nešla jsi do školy, až teď si všimnu, že na zádech nemáš batoh. Ale oblékla sis stejné šaty jako před rokem.

Vrátíš se domů a před dveřmi zpomalíš, nakonec se zastavíš úplně. Vzhlédneš ke svému oknu, které je opět otevřené, zřejmě některým z tvých rodičů. Lehce povytáhneš koutky, ale úsměv do konce nedotáhneš. Ještě chvíli se díváš na šedou stavbu tvého domu, než se obrátíš zpět k cestě a vydáš se k hřbitovu.

Je ti jedno, že na tebe prší. Nevzala sis deštník, ačkoli jsi u dveří stála dvakrát. Jen celou dobu držíš dlaň nad květem, aby se voda nedostala i na něj. Uhýbáš lidem z cesty, překračuješ děti hrající si s listím. Jedna dvojčata na tebe vrhnou úsměv, který jim neoplatíš.

Tentokrát se před brankou rozhlédneš. Jako vždy tu skoro nikdo není, hřbitov je zcela opuštěným místem. Otevřeš branku, a aniž by sis pohlídala, jestli se správně zavřela, zamíříš tam, kam každý rok. Nehledíš na cestu, dvakrát šlápneš do kaluže, voda se ti dostane pod šlapky ve tvých sandálech. Dojdeš až k mému hrobu, kde vyměníš květiny za tu jedinou, kterou jsi dnes tajně vzala. Vázu tentokrát postavíš doprostřed a zůstaneš stát, jen se díváš na vyryté jméno, fotku a novou výzdobu.

Zvedneš hlavu ke stromu, za nímž jsem, i když se neozývá žádný zvuk. Všimneš si mě, jak se opírám o kmen, a usměješ se na mě, snad poprvé za celý den upřímně. Vydáš se za mnou, jako vždy z tebe čiší ta optimistická aura, která nakonec donutí i mě se pousmát. Natáhneš ruce dřív, než na mě dosáhneš, a pak se ke mně přitiskneš. Nemáš vůbec mokré vlasy. Tvoje kůže je dokonale suchá.

A když tě jako vždy obejmu nazpět, mé dlaně zůstanou na tvých bocích.