Trnkový Zázrak

Psal se rok 1942. Byl to rok, ve kterém dva čeští vojáci ukázali celému světu, že Češi nejsou žádná sebranka budižkničemů, ale svobodný národ bránící své hodnoty, jenž dokáže odporovat útočícímu zlu. Po atentátu na Heydricha však nastalo pro Čechy hořké období. Nacisté se začali kruté mstít.

V jedné malé valašské vesničce žila rodina Vaňků. Byla to rodina jako každá jiná. Měla vlastní zahradu a pole, na němž se rok co rok snažila vypěstovat alespoň ty nejzákladnější potraviny. Letošní úroda se ale rovnala nejčernější noční můře. „Proč nás Bůh tak trestá, maminko!“ plakala malá Andulka. Každý z obyvatelů děkoval za těch několik málo ušetřených kilo brambor na zimu a pár sklenic kotloviny, jež byla podávána pouze o nedělích a slavnostech.

Na zahradě Vaňkových rostla stará trnka, která se v jejich rodině dědila už po čtyři generace. Lidé si tohoto trnkového dědečka, jak mu také z legrace přezdívali, náležitě považovali, protože se z jeho trnek vždy pálila ta nejlepší slivovice. I přes pochmurnou situaci, jež ve vesnici převládala, se Vaňkovi rozhodli v rodinné tradici pokračovat. Tak či tak, vesnici zatím žádné nebezpečí nehrozilo.

Jednoho sychravého rána se ale mělo vše změnit. Sedlákovic kluci právě hráli kuličky, když vtom uslyšeli burácení motorů německých Kiibelwagen, které se bezprostředně říťily na vesnické tržiště.

„Zavolejte mi starostu,“ zařval velitel jednotek SS při výstupu z vozidla. „Vaše vesnice byla shledána vinnou, za kolaboraci s partyzány! Bude vypálena do základů!“ ječel na nic netušící obyvatele lámanou češtinou. Nastala panika. Muži začali vynášet vše cenné z domů, zatímco ženy k sobě s pláčem tiskly své děti. Velitel dal rozkaz prohledat všechny chalupy, aby omylem nespálili i nějaké důkazy, po kterých okresní vedení Vizovic tuze toužilo.

Když vojáci dokončili prohlídku domu Vaňků, vzhlédli prosebně k veliteli se slovy: „Pane, v tomto domě jsme našli asi deset litrů zdejší proslulé slivovice…“

„A na co čekáte? Všechno přenést do našeho stanu! Když už máme před sebou takovou fušku, tak něčím na posilněni nepohrdenem!“ zvolal velitel. Ale Jungen, vedení ani muk! Verstehen sie?“ dodal s šibalským mrknutím oka. Když ochutnali a přežili první silný kopanec pálenky, oči se jim rozzářily a jejich úsměv se protáhl od ucha k uchu. „Takovou lahůdku mé hrdlo doposud nepozřelo, meine Jungen!“ prohlásil s nadšením velitel.

„Sehr lecker! Ausgezeichnet Sliwowitz!“ přizvukovali spokojeně ostatní.

Velitel se zamyslel a po chvíli řekl: „Tato vesnice je valašský poklad a tohle pověstná živá voda. Kašlu na rozkaz a kašlu na Vizovice. Necháme ty lidi žít!“

„Na ja, wir wurden meter Sliwowitz haben!“ tleskali rozradostněni muži. Věděl moc dobře, že bez nějakého toho vypálení odejít nemůže, proto si k sobě nechal zavolat manžele Vaňkovi a pravil: „Familie Vaněk? Vypalte nám tolik slivovice, kolik jste schopni a necháme vaši vesnici být!“

„Ale pane, musíme přeci něco vypálit a přinést důkaz!“ podotkl jeden z vojáků.

„Však mi jim, Schneidre, doneseme ten nejvypálenější důkaz!“ a se smíchem před ním zamával lahví pálenky.

Ona trnka, jež zachránila lidské životy, tam stojí ve vší vznešenosti dodnes a u jejich kořenů leží vytesaná kamenná deska říkajíc: „Z plodů trnky pálenka, od vypálení nás zachránila.“