Kým jsem kdysi býval
Jsem z osamělých vod,
neznám význam tvých slov,
jsi opuštěný jako já?
V dáli sotva zřetelný bod,
nelítostný a chladný kov,
jsi šílený jako já?
Jsem uštěpačná poznámka,
ten smích neprojevil něhu,
jsi zrazený jako já?
Vítr, slunce, přeháňka,
věčně v nějaké běhu,
jsi vystrašený jako já?
Jsem nic, jsem jen maska,
okatě cynicky prahnu po lásce,
jsi zoufalý jako já?
V srdci led taje a praská,
ústa se chvějí při každé hlásce,
jsi tím, kým jsem kdysi býval já?
Prchavá křehkost do věčnosti
Její vlasy vlající v radostném vánku,
jako blankytná modř Monetova obrazu,
nespoutaná a nepodléhá konvencemi,
přinutila by usmát se i starého cynika,
a s ní každý den novým počátkem,
a každý soumrak příslibem do věčnosti.
Ta, jež zlomila a strhla Tvoji schránku,
bez jakékoli Isti a nebo podrazu,
ohromen tragédií jako s Pompejemi,
Tě zachvátila příšerná neznámá panika,
že si se neobtěžoval s pořádkem,
a podlehl oné prchavé křehkosti.
(Ne)nadbytek citu
Na mysli zbyly špatné rýmy,
trpké jako čaj bez jasmínu
a Tvá první sklenka vína,
co jsi sebral ze špajzu
toužíc po nové sladké rebélii,
a smysl nenacházíš ani směr,
chuť polibků na Tvých rtech ulpěla,
a je to už dávno, skoro tisíc let,
kdy se srdce Tvé pro něco nadchlo,
pro někoho, jenž byl Tvůj celý svět,
lásky a něhy je jako šafránu,
a vlastně nevíš, zda ji chceš zpátky.
Ona Tě mučila svými pozlátky,
jako uvěřit ve fata morgánu,
jen doušek touhy a není cesty zpět,
a opuštěná půda, kde to tolik páchlo,
byla krásná a krutá jako tenký led
v podobě pekelného anděla,
a Ty ses víc než dotknout směl,
vznášel se v krvavém poli lilií,
tonul v ďáblově mrazu,
kde sžírala Tě vina
a máchala ve vlastním splínu,
nálada postrádající šprýmy.
Červánkový hrad
Nestůj a pojď se mnou
do krajiny snové zapomenuté,
kde modří serafy se pnou,
a všechno je netknuté.
Nestůj a hledej červánkový hrad,
než vypaří se z Tvé mysli,
utíkej, vím že bys tuze rád,
jenže my dva už dávno klesli.
Nestůj, my klesli pod mez lásky,
a nenajdeme spolu už ten hrad,
zbyly nám jen na duši vrásky,
a prázdno, co Ti nedá spát.
dada
Vzpomínky deštěm spálené
doutnáme jako uhlíky
jsme milovníci bez citu
oceán bez vody
usnout a věčně se zatratit
odkvétající vlčí mák
tam v dálce kde Batalion
jedeme na extázi
nevíš co hledáš
a miluješ co nemáš.
Jako ten kdo v dešti se prochází
snů zavrhlých na milion
jestřáb bez křídel zraněný pták
oči nelze z Tebe odvrátit
černá přec nevyjde z módy
a chybíš mi nejsi tu
Lorelei poblouznila lodníky
z lásky k smrti odsouzené
a my dvě duše nesmířené.
