Když se moje prababička narodila, psal se rok 1924 a Československo byl tehdy stát mladý teprve šest let, ve kterém se mimo jiné formoval ekonomický zázrak se jménem Baťa. A přesně do tohoto prostředí se narodila, v době, kdy se malé ospalé městečko Zlín měnilo v jedno z prvních plně specializovaných industrializovaných center. Nenarodila se ovšem přímo do Zlína, ale do nedaleké vesničky s názvem Hvozdná, takže zde byly zvyky a nářečí tolik typické pro Valašsko ještě silnější. Po překonání poválečné krize se stejně jako město Zlín naše republika zotavila a začala éra ekonomického růstu. 20. léta plná nových pořádků, lehkomyslnosti a hédonismu. Éru růstu však vystřídal pád, krize roku 1929, a tak moje prababička měla svoje první vzpomínky spojené s chudobou, strádáním a sociální nerovností. Stále se mohla považovat za jednu z těch šťastných, protože Baťovy závody nebyly zasaženy krizí roku 1929 tak silně jako zbytek republiky, a tudíž i její rodina si vedla na poměry své doby dobře. Později přišla krátká éra optimismu v polovině třicátých let, kdy svítalo na lepší časy, naší produkci se zase začalo dařit, lidé měli opět práci. Netrvalo dlouho a začal se blížit konec let třicátých, který u nás znamenal závody ve zbrojení. Zatímco Ludmila chodila na druhý stupeň základní školy, na hranicích rostly bunkry jak houby po dešti, z každé takovéto houby s označením „objekt těžkého opevnění“ navíc čouhaly houfnice, děla a protitankové kanóny. Z těch menších jen těžké kulomety a granátomety. Celý národ se připravoval na válku proti nacistickému Německu. V roce 1938 i mí předci sledovali, jak příslušníci rodiny, bratři a otcové; odcházejí na rozkaz prezidenta republiky do pohraničí. Bránit náš stát. Moc padlých nebylo. Nezbylo jim než sledovat postup německých vojsk do Sudet. Ústup kolon s českými uprchlíky. Ani ne rok nato už Československo neexistovalo.
Moje prababička se musela začít na střední škole učit německy, veškerá dokumentace byla také v jazyce našich okupantů. Bez ohledu na dobu, mládi bylo mládí, a tak mi několikrát povídala o tom, jaká byla mezi Hvozdnou a nedalekou Štípou rivalita. Jak na sebe v autobuse pokřikovali a vysmívali se jedni druhým, kdo co udělal a kdo co pokazil. Na svoji střední školu vzpomínala jako na léta „za Reichu“, ne příliš veselá, pořád ovšem lepší než to, co mělo přijít. Nucené práce v Německu se staly jedním z aspektů německé válečné ekonomiky. Přemístěním do německé továrny se ovšem ironií osudu vyhnula bombardování Zlína, které mělo za hlavní cíl vytyčené právě Baťovy závody. V roce 1945 kolaps fronty pro Ludmilu jedno z nejnebezpečnějších a nejzajímavějších období jejího života, kdy se po útěku z německé továrny rozhodla dojít stovky kilometrů do Československa. Jak jen mohla být historie naší rodiny odlišná, kdyby se místo na východ rozhodla jít na západ, do oblastí ovládanými Spojenci. Není jednoduché jen tak opustit vše, co člověk zná, budoucnost byla nejistá a idea znovuzrozeného Československa stále v srdcích našich předků neutuchala. I kvůli tomuto národnímu cítění byla po konci války donucena k útěku i další skupina obyvatel, sudetští Němci. Jejich exodus byl později legislativně ospravedlněn do dnešního dne kontroverzními dekrety prezidenta Beneše. I když Zlín tehdy čítal už téměř 50 tisíc obyvatel, počet Němců zde byl zanedbatelný. Turbulentní doba s sebou nesla mnohé změny, ještě před nástupem komunismu byly závody znárodněny. Po tuhé zimě v roce 1947 a demisi vlády přišel i „Vítězný únor“. Ve Zlíně měli komunisté značnou podporu, a i proto bylo hlav na demonstracích na hlavních náměstí nadmíru. Doba se měnila, ale život lidí zůstával stále více či méně stejný. Místo německých nápisů zaujaly nápisy budovatelské, ve Velkém kině se místo německé produkce promítal Jan Roháč z Dubé, film velice pročeský a snad ještě více protiněmecký. Výroba nyní fungovala pod jménem Svit a samotné město se přejmenovalo v roce 1949 na Gottwaldov.
Moje prababička začala pracovat v jako prodavačka v obchodním domě v centru Zlína. V předešlých letech vždy chodila po práci na kopec na schůzky s mým pradědečkem, nebyla to krátká vzdálenost a snad i proto jejich láska obstála a zanedlouho se i vzali. V její rodné vsi Hvozdná se rozhodli postavit si chalupu. Stejně tak jako naše republika si během prvních třiceti let svého života moje prababička prožila období nejnapínavější a plné zvratů. Poté přišel klid a uniformnost éry socialistické. Na vesnicích probíhaly tancovačky na kterých „frťany“ stály jen pár korun. (nezapomínejme na to, že jsme stále na Valašsku). Relativní klid vystřídala 60. léta a uvolněnější atmosféra režimu. Ze zlínské výroby se opět začalo čím dál tím víc vyvážet i za železnou oponu. Baťovy boty slavily úspěch v Americe i Velké Británii. Ve filmových ateliérech Zlín vznikaly klasiky jako „Ostře sledované vlaky“ či „Lásky jedné plavovlásky.“
Dokud nepřijely tanky. Stejně tak jako před dvaceti lety. A opět se ve Zlíně střídaly nápisy. Na budovách visely plakáty, které se špetkou humoru odrážely tragickou situaci. „Lenine, vzbud‘ se, Brežněv se zbláznil“ stálo na jednom obytném domu nedaleko centra Zlína. Velké kino nyní oficiálně promítalo titul „Svoboda – Dubček“ Na chodníku byla bílou barvou nakreslena šipka a pod ní „CCCP 1000 km“. Kvůli své orientovanosti na Západ a filmové výrobě byl Zlín jedno z měst, kde obyvatelé dávali odpor k okupaci nejvíce najevo. Moje prababička musela projít prověrkou. Sestávala z několika otázek. Souhlasíte s osvobozením Československa vojsky Varšavské smlouvy? Uznáváte, že Dubček byl zrádce socialismu? Většina lidí odsouhlasila, aby neztratila své místo, ale našli se i tací, kteří si za svými ideály stáli, a nakonec byli z podniku vyhozeni. Ani ne rok nato se moje prababička stala babičkou, když se její dceři narodila Pavla, moje maminka. Normalizační léta na obzoru, československý socialismus byl v poločase. Rok nabitý událostmi byl za námi a pro většinu lidí bylo příštích dvacet let pouze každodenní realita politické a společenské stagnace. V tomto prostředí vyrůstala i moje matka, v té stejné vesnici Hvozdná, docházející do podobných škol a míst, kam docházela i před více než čtvrtstoletím moje prababička, stejně tak jako moje babička po ní. Podobné dětství na valašském venkově skýtalo jistý komfort, děti chodily za babičkou na návštěvy, moje matka začala navštěvovat střední školu dřevařskou, pokračujíc tak řemeslnou a dělnickou tradici naší rodiny. Zlín se tou dobou už honosil téměř devadesáti tisíci obyvateli, v nedalekých Otrokovicích navíc vyrostla té doby největší pneumatikárna celého východního bloku. V Praze se budovalo metro. Když moje matka nastoupila na vysokou školu, komunistickému režimu už nezbývalo mnoho času. Člověk by mohl pominout události listopadu 1989 ve městě, jakým byl Zvolen, ovšem i tam se zvonilo klíči. I tam byly demonstrace proti komunistické straně, které zpečetily její osud. Po více než čtyřiceti letech se z Československa stal opět svobodný stát.
I když nabytou svobodu se lidem dařilo zpochybňovat, stejně se zlepšení poměrů nedalo zapřít. Moje prababička měla v době Sametové revoluce již 65 let. Byla jedna z těch, která zažila i režim předcházející ten komunistický, a tudíž si nově nabyté svobody nadmíru vážila. Byť pro ni otevřené hranice vzhledem k jejímu věku už mnoho nezměnily. Její dcera, moje babička se ovšem ze změny pořádků nemohla radovat dlouho. Zatímco náš stát bojoval s proměnou v tržní ekonomiku, moje babička bojovala s rakovinou. Nadějnější období střídala období beznaděje a ke konci tisíciletí nakonec onemocnění podlehla.
Moji rodiče se během 90. let poznali na vysoké škole na Slovensku, do éry ekonomické transformace se narodila moje sestra a když končilo druhé tisíciletí, tak jsem se narodil i já. Během těch jedenácti let se mnohé změnilo, nastala doba ekonomického růstu, integrace do bloků severoatlantického a evropského. Hlavně ten druhý nám přinesl mnohá ovoce v období bezprostředně po vstupu, kdy regionální rozvoj dokázal efektivně zlepšit životní podmínky většiny obyvatel naší republiky. V roce 2004 moje prababička oslavila osmdesáté narozeniny, které si já, i když přítomen, ještě ani nepamatuji. V roce 2014 to byla devadesátka, stovky se ovšem již nedožila.
Osud naší republiky se skládá z tisíců podobných rodinných příběhů, které často hýbaly historií. Každá změna mohla obrátit vývoj vzhůru nohama, ať už by to byla obrana v období Mnichovské krize, odpor vůči komunistickému puči či úspěšný průběh pražského jara. V současnosti se i naše republika nachází na rozcestí, co dál? Do budoucna bych ji přál hlavně dostatek lidského rozumu, kterého, ač se to nezdá, máme v našich končinách pořád stále ještě dost. Jen se někdy neumí dostatečně projevit.
Nezapomínejme, že historie se stále píše.
