Robot a cit
Jsem poslední, kdo zůstal v čekárně. Dvě slečny vedle mě to vzdaly asi po hodině, třetí před dvaceti minutami odešla na záchod a ještě se nevrátila, a ten zbytek vzali přede mnou. Na jednu stranu si říkám, že to je dobře, protože mám víc času na rozmyšlenou, ale na druhou bych to už měla ráda za sebou. Mám strach, že na něco zapomenu. To se nesmí stát.
Pohledem hypnotizuju monotónně bílé dveře, jediné v celé místnosti, pokud nepočítám vchod. Teta mi kladla na srdce, abych si nedělala přílišné ideály. Všechny ty svoje poučky doprovázela varovnými pohledy, až si říkám, co přesně mě za těmi dveřmi čeká.
Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Prošla si tím už spousta žen v mé rodině, tak to zvládnu taky.
Dveře se prudce otevřou. Očekávám nějakou předchozí zákaznici, ale místo toho se objeví žena laboratorním plášti. Přejede očima čekárnu, než její zrak spočine na mně.
„Slečna Bendová?“
„Ano,“ přikývnu. Musím si odkašlat, abych mohla mluvit dál. „To jsem já.“
Věnuje mi úsměv a mávne rukou k místnosti za ní. „Tak pojďte.“
Vstanu ze sedačky a následuju ženu dovnitř. Čekala jsem nějakou typicky doktorskou místnost, místo toho mě ale přivítají vřelé barvy, obrazy na stěnách, okno s výhledem do ulice a pohodlně vypadající nábytek. Svítí tu jediná lampa poblíž stolu, což budí ještě příjemnější dojem.
Posadím se na jedno z měkkých křesel. Všechno to tu působí tak přátelsky, že to skutečně trochu zabere na mou nervozitu. Jakmile se ale žena usadí naproti mně, musím se zarýt nehty do opěradel, aby se mi netřásly ruce.
„Nuže, slečno Bendová,“ prohlásí žena. Na jmenovce na jejím kabátě si přečtu dr. Vlachová. Jistě jste se seznámila se všemi pravidly a zásadami, když jste posílala žádost.“
„Ano.“ Teta mě to donutila přečíst snad desetkrát, před i po vyplnění.
„Peníze jste už poslala na účet?“
„Ano.“
„Výborně.“ Doktorka Vlachová otočí hlavu k pracovnímu stolu za sebou. „Nedáte si sušenku?“ podívá se zpět na mě. Myslím, že nejsem schopná nic pozřít, tak jí poprvé odpovím záporně.
„Ne, děkuji.“
„Tak to nám nic nebrání pustit se do práce.“ Přehodí si nohu přes nohu a natáhne se pro papír a propisku. „Zaměříme se na fyzickou stránku.“ Prohrábnu si vlasy. Teta se mé snažila uklidnit, že na tomhle není co zkazit, ale právě z toho mám největší obavy. „Dokážete si ho představit před sebou? Do co nejpodrobnějších detailů?“
Sepnu ruce v klíně. Nad touhle otázkou jsem přemýšlela snad nejdéle. „Měl by být vyšší než já,“ prohlásím překvapivě jistě. „A nejspíš silný. Ramenatý, ale zase ne moc. Tak akorát, aby se vešel do rámu dveří.“ To jí na tváři vykouzlí úsměv. „Vždycky jsem si ho představovala s přísnějšími rysy, ale aby i přesto budil dojem dobráka.“
Doktorka pohodí hlavou. „To by neměl být problém. Zaměřte se na obličej.“
Na tom jsem zapracovala nejvíc. „Líbí se mi pronikavé oči, dost výrazné, aby hned upoutaly pozornost. Na barvě nezáleží. Pod nimi by mohly být pihy, třeba jen tak lehce, jako kdyby je tam rozsypali z pytle. Rty dost plné na to, aby mu při mluvení nemizely, a úsměv vykrojený téměř do U, až by se mu trochu tvořily dolíčky.“
„A nos?“
„Mírný hrbol uprostřed.“ U nás se v ženské linii dědily naprosto rovné nosy, takže jsem se tady rozhodla pro menší změnu. „Vlasy by měl mít krátké, zastřižené tak tady,“ ukážu si na týl, „a v tmavě hnědé barvě. A ať mu s tím ladí strniště.“
„Nějaké náušnice, piercing?“
Zavrtím hlavou. „Ne.“
„Dobrá, přesuňme se k charakteru. Chci, abyste se důkladně zamyslela – vzhled si později přeci jen může spravit, ale povahu mu nezměníte. Jaký by měl váš partner být?“
Podepřu si bradu dlaní. „Musí mě mít rád,“ řeknu první, co mé napadne. „Ne do té fáze, že mi splní cokoli, co mi na očích uvidí, ale dost na to, aby se mnou vydržel do konce života a mohla bych se na něj spolehnout. To stejné v rodinném zázemí, pokud někdy budeme mít děti, ať je dobrým otcem.“
Doktorka se nepřestává usmívat, zatímco si zapisuje. „Vidíte. Na tohle většina zákaznic zapomíná.“
Úsměv jí tentokrát oplatím. Hned se mi mluví líp. „Měl by být přátelský. Usmívat se na lidi, pokusit se jim vyhovět, když požádají o pomoc, být trochu tolerantní… čestný, nesobecký, šikovný…“
„Co nějaké koníčky?“ nasměruje mě doktorka.
„Mohl by to být knihomol. Oblíbený žánr filmů sci-fi – a ať si klidně sleduje sport, ale ať to není dvacet čtyři hodin denně. A co se jídla týče, rozhodně italská kuchyně, a měl by umět vařit.“ Vzpomenu si ještě na pár věcí, které mám ráda a které bychom spolu mohli sdílet, než se dostanu k naprostému závěru a nic víc už mě nenapadne.
Doktorka cvakne propiskou a kývne na mě. „Děkuji. Do týdne budeme hotovi.“
Rozloučím se s ní a zamířím ven. Mám pocit, jako by ze mě spadla obrovská tíha, ale stejně si říkám…
Nejsem schopná pořádně spát ani fungovat, takže když se v pondělí dopoledne ozve zvonek, tryskem vyrazím ke dveřím. Dokonce se zapomenu podívat do kukátka, jak zběsile trhnu klikou k sobě, a zůstanu přimrzlá na prahu.
Přede mnou stojí on. Tmavovlasý, statný sympaťák. Jako první mé uhranou jeho zelené oči lemované výraznými řasami, jež se na mě usmívají i bez rtů. Ty se mu při pohledu na mě roztáhnou do nádherného úsměvu, který mu rozzáří celý obličej. To donutí i mě se na něj uculit.
„Jak jste si přála?“ ozve se za jeho ramenem. Muž i s úsměvem na tváři prudce projde kolem mě, div že mě nevtluče do zdi. A v tu chvíli mi dojde, na co jsem zapomněla. Doplatit si za lidskost…
