Rozpolcený
Robert Šebík
Duhový svět (prolog)
A ve světě tom, právě tak špinavém
jako jehněte hutná vina,
jež zrovna v kaluži plné bahna koupel si dalo,
přece jen v zemi po vůdci Ryšavém –
vítězně kráčel si to z pola –
něco přívětivého přeci jen kolem zůstalo.
Život.
Užívejme života! Uchopme ho,
vstaňme v minutách vražedných chvil
ticha a my snižme se ke skutkům čisté krásy jen
a pomoz nám právě ty, paní Něho,
aby člověk každý život žil
svůj tak, že vůní jahod čpěl by prachobyčejný křen.
V těch prožitcích všech vražd největších děl,
mezi umělci, v kopách mrtvých těl,
poslední kabát nesl by němý sluha
a kol celé Země zářila by čistá, čirá duha.
Sonet sebeúctě
Krásná noc chodci vnukla ideu neštěstí.
I tu zarmoutila se osoba nejistá,
vdechla pachuť a zájem vánku dočista,
jež dokáže vedřít mu tak do těla zvědy.
A sloup hrozící cudností tyčí se k nebi.
A proud plující s drzostí vzdává se něhy.
V dobách, kde lidskost představuje sobectví,
už básníka upřímnost vede jen k šílenství.
Chtěl by psát o lásce, leč nenachází slov,
chtěl by psát o hrůze, leč nestačí mu strof.
Chtěl by se ptát, proč možno dnes přeskočit lov.
Chtěl by tázat se, proč zvěř nabízí se sama,
chtěl by usvědčiti důstojnosti vraha,
však dál si to jen zbaběle šine náměstím.
Hadí oči (Collaceratus)
Dvě srdce, dvě hlavy, dvě města.
Tlak, drtící tělu svaly, nutí tě vybrat
Ženich či nevěsta?
Jako by v tom titěrném světě,
kde únavná mdloba zve tě
na každém kroku ke kajícnosti, odříkání, ku odvetě,
každou chvilku na kus řeči,
kde snad každá tato osoba,
trýzněna,
úporně křičí v křeči,
tak jakoby v místě tam,
škvařící se v písni vran,
ni nadechnouti se nemohl.
A zírajíce
v utěšující oblohu,
chtěl dosáhnout jejich bran.
Však okovy otesán,
jen tam může, kde je sám,
pouze huláká do prázdna a pláče.
Osamělý
Jako kapka v jarním dešti
Jako kachlík na náměstí
Jako klas v obilném poli
Jako jméno, které bolí
Jako vločka vprostřed zimy
Jak bakterie uvnitř sliny
Jak spermie ve varleti a jak
děcko v jeslích plných dětí
Jak hrozen ve vinném sadě
Jak služebný v mocném hradě
Stejně jako vlákno nitě
v prostěradle, kde probudí tě
A stejně tak jako kapka vody
v moři tam, kam tě hodí
Osamělý
Sázka na přátele
Chci psát tolik.
Chci mluvit tolik.
Však nemám komu.
Chci gin a tonic,
ale mám „jen“ rumu.
Své myšlenky poryju
se strachem, že zbydou ladem.
Ale s doušky nabývám sil
– spíš bych měl konat, než snad rýt,
není-liž pravda, příteli?
či již jste mi mé bytí odpřeli?
Přiznejte mne! Paže svoje
stále mějte otevřeny!
Nebojte se, sázky vaše
budou stále rozestřeny.
Ale pokud jsem ti míň než klisna,
pak dej mi znak, nebo zahýkej.
A nechce se ti – jak pak se člověk vyzná
v tom, zda zmírá, či je mu hej…
Džbánečku, džbánečku
Džbánečku, džbánečku, kdo v tobě bydlí?
– To jsem já vínečko, jež pravdu slíbí.
Džbánečku, džbánečku, kdo v tobě přebývá?
– To jsem já alkohol, ten starý protiva.
Džbánku, džbánku, kdo v tobě žije?
– Sám nevím. Optej se barmana, jenž do mě plije.
Džbánku, džbánku, komu poskytuješ obydlí?
– Sám nevím. Mám dojem, že ve mně již nik nebydlí.
Hej, nádoba, co v sobě skrýváš?
– Hrozbu, jež tvou svatozář uhasíná.
Hej, nádobo, co z tebe ještě poteče?
– Hrozba, jíž jsi ty sám, člověče!
Skála
V rozpolcené skále je zaražen hřeb.
Kdo se jej zkusí vytáhnout, je pohlcen hned
do útrob kusu naší matky země,
jež nedočkavě po nás dychtí zjevně.
Ta as jen přemýšlí, kolik teček
nám na kostce padnout má,
než do čistého jezera proud moči steče
a zničí vše i to, co má žít dál.
Pár odvážlivců už teď cítí chlad
i svrab a mor a opruzeniny,
a byť snaží se v tom najít klad,
jen hlad mají a už škvaří se jak uzeniny
ve svých hříších, a i dobrých skutcích,
jež postupem času srážely je taktéž dolů,
když s planou nadějí po drobných schůdcích
snažili se dostat zpod mramoru.
Ten hřeb nese v sobě krátký vzkaz:
Přec cítíš kol sebe teplo, věz, že v sobě nosíš mráz.
Et in pulverem reverteris
Hrozivý zvuk ticha a jen ptačího zpěvu
skřípění. Praskání větví v korunách stromů
a dávivé nářky kachen. Na tomhle sněmu
nočních kreatur jsi sám jako při lovu
vábnička. Kostel odbíjí půlnoc. Opět
jsi o den starší. A jako návnada trpět
budeš zase po celý další den. Třesou
se ti strachem kosti. Rakev tvou už ti nesou.
V černobílých možnostech šedou nenajdeš,
sebevíc se snaž, stejně bez jiskry nevzplaneš,
jsi odkázán jak hrách k plazení se po laťkách.
Úpěnlivě sevři čelist a nový šat pořid‘
si. Že cítíš, že hráze dokázal bys bořit?
Jsi zcela stejný… A obrátíš se taky v prach.
