Za svou milou…

Zářící půlměsíc ti hledí do tváře. Nebesa již přikrytá tmavým pláštěm pohlcuji tvůj pohled tápající po jistotě. V ruce pevně svíráš chudé zvadlé květy, jež jsi koupil ráno na trhu za poslední peníze. Víš, že Anna tě miluje. Nevadí jí, že jsi pouhým nemajetným tulákem. Vyznali jste si lásku. Musíte být sví před Bohem. Slíbili jste si to. Znovu se ti vybaví její slova. Verše, které ti tolikrát šeptala:

S láskou k tobě obracím se k Bohu,
pro naše štěstí modlím se, jak mohu.
Chci s tebou strávit život svůj,
prosím, mou lásku opětuj.

Přestože jsou to týdny, cos ji neviděl, pro tvé srdce nepředstavitelná doba, co umíráš touhou mít ji po boku, stále máš před očima její dokonalý obraz. Tenké malinové rtíky, růžové tváře, světlé lokny protkané ranní rosou a… modré oči, co tak rády hledí skrze tvé do duše.

Zahřeje tě u srdce. Vzpomínky na ni jsou tak… sladké… a přitom tak bolestivé. Kdysi jsi ji držel v náruči. Kdysi jste se vášnivě líbali… Ale pak… Jakmile pán domu zjistil, že se s tebou jeho dcera schází, musel jsi na nějaký čas zmizet. Možná Anna už ani nedoufá v tvůj návrat. Možná ji otec vehnal do hlavy jiného mládence z vyšších vrstev.

Ne. Tomu nevěříš. Anna ti přislíbila svou věrnou lásku, stejně jako ty jí. Jistě tě stále miluje. Ona nezapomněla… Nemohla zapomenout.

Opět vzhlédneš k rozzářené luně, jako bys hledal útěchu pro své hladové srdce.

Pod nohama ucítíš vlhko. Pátravě skloníš pohled k zemi a spatříš, že stojíš na kraji močálu. Temné bahno varovně bublá, až nahání hrůzu. Od někud z dálky se ozve zvířecí skřek. Zní jako poslední výkřik života.

Na protější straně bažiny les řídne a zdá se, že mezi stromy prosvítá zeď. Opatrně procházíš houštím podél nelítostných močálů a hledáš cestu na druhý břeh. Zamrazí tě po celém těle, když spatříš srnčí tělo jdoucí ke dnu. Věnuje ti jen jeden prosebný pohled, který je i jejím posledním. Když její tělo zmizí v tmavém rosolu, zaslechneš opět divé bublání. Nevědomky tiskneš stonky květů ve své ruce tak, že se ostré lýko zařezává nejen do nich, ale i do tvé dlaně.

Obešel jsi už dům celý dokola. Až teď jsi objevil přístup ke kované bráně. Kdybys byl býval šel opačným směrem, už bys tam dávno byl.

S hlasitým vrzáním otevřeš ledovou bránu protkanou tisíci pavučin. Její řev řeže hedvábné ticho a razí si v něm svou cestu. Necháš bránu otevřenou, snad aby další zvíře nepadlo do náruče bažiny. Pomalu směřuješ k velikému domu. Je už dost zchátralý. Musí tu stát spousty let. Tmavé zdi pokryté plísní, okna beze skla… Tak to je palác, o kterém ti vyprávěla? Kde jsou ty bohaté malby a nádherné sochy? Ano, na jednu sochu narazíš. Ale zdaleka se nepodobá těm, které ti líčila. Takže ona ti lhala? Místo průzračné říčky je tu zelený močál. Místo cizokrjajných rostlin pýr. Sochy dvou milenců nahrazuje žena s dýkou v hrudi a na zdi kreslí své obrázky plíseň.

Proč ti lhala? Bála se snad, že ji bez majetku chtít nebudeš? Kdepak. Moc dobře věděla, že tobě nikdy nešlo o peníze. Ona přeci ví, že se bez nich dokážeš obejít. Nevěříš ale, že tě chtěla obelhat. Anna by to nikdy neudělala. Protože tě miluje. Jsi si tím jistý. Muselo se stát nedorozumění. Však ona ti to jistě vysvětlí!

Krok za krokem. Míjíš onu podivnou sochu. V jejích kamenných očích jako bys spatřil lesk, barvu. Jakoby se na tebe dívaly. Ne, jakoby se ti… vysmívaly. Ano, vyzařuje z nich posměch. Říkají: „Bojíš se. Máš strach. Ty se bojíš. Slyšíš tato slova, která bys ani slyšet neměl, protože nevycházejí z ničích úst. Pot. Pot ti stéká po čele, protože tvé tělo svírá úzkost. Hledáš pomoc, ale tady… tady jí nenajdeš. Máš strach. Máš strach. Máš…“

STRACH. Ano, to je to, co teď cítíš. Ten tíživý nevyhnutelný pocit, jenž je záhubou lidstva. Opět pohlédneš do nebe, ale tentokrát nenalezneš tu spásnou tvář. Měsíc už je ten tam. Jediná hvězda nesvítí pro klid tvé duše. Ano. NEVYHNUTELNÝ.

Naposledy se ohlédneš ka sténající sochou, ale věnuje ti už jen kamenný pohled plný neštěstí.

Krok za krokem. Ozve se tiché zapraskání. Ohlédneš se, ale nikde nikdo. Ani zvíře neklopýtá lesem. Ještě jeden krok a … žuch. Obrovská rána, která tě srazí k zemi.

***

Otevřeš oči. Hledíš v tmavé prázdné nebe. Posadíš se a promneš si oči. Vzápětí se chytneš za hlavu. Vzpomeneš si na tu těžkou ránu. Vstaneš a tvůj pohled padne na několik kusů staré omítky. Pravděpodobně tě trefil padající kus z toho domu. Uvědomíš si, že v ruce stále svíráš zvadlé a polámané květy. Rozejdeš se ke ztrouchnivělému vchodu. Tvé kroky jsou jediným zvukem noci. Jen ty se odvážíš narušit ticho, které tu doposud panovalo. Tedy popravdě… odvahu ti dodává to, že nevíš, jaké může mít následky převzít žezlo noci.

Stojíš před starými dřevěnými dveřmi. Tiše zaklepeš, ale vlhkost dřeva zvuk pohltí. Vezmeš za kliku, ale ta ti zůstane v ruce. Zatlačíš tedy a dveře se otevřou. Staneš v těsné kuchyni. Nejspíš jsi přišel služebním vchodem. Na malém stolku leží něco jako sušené květy. Vyměníš je s těmi svými uvadlými a vykročíš z tmavé prázdné kuchyně. Ocitneš se na pusté prázdné chodbě. Tma jak v pytli a nikde ani živáčka. Zaváháš, zda už majitelé nespí, ale hlodavý pocit, že jsi někoho zahlédl, když jsi stál za branou, ti nedá. Rozejdeš se chodbou. Najednou jsi rád za své prodřené staré boty, protože měkká prošlapaná podrážka, nevydává tak hlasitý klapot.

Procházíš plesnivými místnostmi, které jsou zcela prázdné. Jen občas uprostřed pokoje stojí kus starého nábytku. Skrze vysoká okna dovnitř proudí chladný vítr. Slyšíš, jak se žene bouře. Ten známý pach deště vráží do tvého nosu. Černá mračna snadno přehlédnutelná na tmavé obloze se ženou za tebou. Jako by chtěly hrát hromy pro tebe. Jako by celá bouře bylo jen divadýlko pro tvou maličkost. Jako by… ti měla nahnat strach. Chlupy se ti naježí po celém těle, když nebem problikne děsivý záblesk a souběžně s ním zazní pronikavý hrom. Bouře je blízko, dokonce přímo nad tebou.

Trochu nejistě pokračuješ v chůzi až ke schodišti: Vede někam do sklepa, prostoru zatopeného tmou. Pomalu scházíš schod po schodu. Tvá dlaň hladí rozpraskanou omítku a hlídá tvou cestu. Po posledním schodu se vnoříš do neznáma. Zed‘ je ti stále oporou. Už se nemůžeš dočkat, až uvidíš Annu. Její překrásnou tvář jako z plátků růží utkanou. Hluboké oči a v nich šťastný konec vás dvou, hedvábné ladné ručky a ňadra tak dokonalého tvaru, jimiž si slzy cestu razí, když jsi pryč.

Najednou… jakoby ti někdo dýchal na zátylek. Slyšíš pravidelné nádechy a výdechy těsně u ucha. Někdo je za tebou. Otáčíš se pomalu a trochu ustrašeně, protože dech je ti tak nějak cizí, jako by patřil zvířeti. Ve tvých očích se zrcadlí tmavá silueta neznámé osoby a přede vším divoce planoucí oči plné vzteku a zášti. Nejen to tě vyvádí z míry. I jejich sytě karmínová barva. Jsi od postavy vzdálen jen pár centimetrů, ale víš, že chceš být dál. Přestože se ti nohy podlamují hrůzou, vrávoravě se rozběhneš tmavou chodbu. Rudooký tě následuje. Slyšíš, jak jeho bosé nohy dopadají na chladnou podlahu. Je rychlejší než ty. Mnohem rychlejší.

Po čele ti stékají potůčky potu. Svaly se ti napínají po celém těle. Tady tvá výdrž končí. Nevíš, co se kolem tebe vlastně děje. Víš jen, že musíš běžet, ale na to už nemáš síly. Doběhneš do kulaté místnosti osvícené loučemi. Tady chodba končí. Zastavíš se a vystrašeně se rozhlédneš okolo sebe. Po pravici stojí shrbené děsivé a též rudooké… monstrum. Po zádech ti přeběhne mráz. Přepadne tě panika. Dvě příšery, které se sice trochu podobají Anniným rodičům, ale obličej mají do krve rozpraskaný, se k tobě blíží pomalým tempem. Brzy tě zatlačí do pasti, kterou bude kamenná zeď. Dvě těla jako bez života. Ale přece v nich něco žije. Zlo. Čiré zlo.

Pomalu a vystrašeně ustupuješ, když vtom narazíš na něco dřevěného. Otočíš se a věnuješ pohled… své milé. Leží tu v dřevěné rakvi a vedle ní dvě prázdné. Annina bělostná líce á stejně tak mrtvolný výraz, ti naženou do očí slzy. Strach se roztává v tvém smutku. „Anna je mrtvá. Je mrtvá!“ běží ti hlavou. Už nedokážeš ovládnout své myšlenky. Nakláníš se nad Anninou rakví a chystáš se ji naposledy políbit, ale ani to ti není dopřáno. Annina tvář začne zničehonic praskat a zpod kůže se objeví rudá krev. Následně se začnou zvedat její víčka. Je to strašlivý pohled. Víš, co se děje a víš, co máš dělat. O podobném dění v románech ti Anna mockrát vyprávěla. Anna… Vstává z mrtvých… Tvůj pohled sklouzne ke kytici, kteoru jsi jí přinesl z kuchyně. Místo na barevné květy hledíš na svazek česneku. Dostaneš nápad. Musíš jednat rychle. Místo polibku položíš Anně na ústa česnek. Potom uchopíš železný kůl, který leží vedle rakve. Děláš to nerad, ale pokud chceš zachránit její duši… Musíš.

Dva netvorové už jsou blízko. Věnuješ Anně poslední vášnivý pohled a … Zabolí tě u srdce, když zabodneš kůl do její hrudi. Anna opět pomalu ulehá do mrtvolného spánku.

Jak se tak tlačíš na starou kamennou zeď, podaří se ti protlačit několik kamenů a vytvořit tak dostatečně velký otvor. Okamžitě zapomeneš na loučení se životem a proplazíš se jím do noci v zahradě. Zamíříš k bráně. Ale ať tlačíš, jak tlačíš, brána ne a ne povolit. Nevíš co dělat. Tví pronásledovatelé jsou už těsně u tebe. Srdce ti buší ostošest a v hrdle máš takový knedlík, že se snad zalkneš. Hledíš zpříma do těch karmínových oči. Brzy jsi pohledu zbaven, neboť se ti zatmí před očima. Dlouho se nic neděje. Jen ticho a tma. Ticho a tma.

Když zase vidíš svůj svět, nestvůry jsou ty tam a k uším ti doléhá hlas kohouta. Nebe je rozjasněné. Stojíš u brány nádherného domu z Annina vyprávění. To je už na tebe příliš. Musíš ihned zmizet. Zatáhneš za bránu, která povolí. Utíkáš lesem pryč, co nejdál od domu. Jistě je prokletý.