„Daleko, předaleko, za všemi známými i neznámými zeměmi se narodil chlapec. Ten chlapec se jmenoval Aithen a narodil se mezi zasněženými vrcholky starých Zlomů, opředených legendami a obrovskými starými stromy, které ty legendy možná samy prožily.
Ten chlapec byl zvědavý. Byl to jeho největší talent a zároveň nejhroznější osud. Zvědavost sama o sobě špatná není. Avšak když se skloubí s netrpělivostí a těkavostí…
Na počátku získal tři věci, tři požehnání, která ho zachránila před smrtí, a jako takový měl být šťastný a měl se naučit ovládat vlastnosti, které by mu v budoucnu mohly přinést neštěstí. A i přesto, že ke štěstí mu chybělo víc mil, než by dokázal spočítat, stále zbývaly tři věci, které musel za svá požehnání vyměnit. Jaké to budou… To měl ukázat až čas.
Když mu byl jeden rok, jeho matka na chvíli ztratila pozornost, jak se to občas stává, a Aithen vylezl z kolébky. Když dolezl ke keři, našel pod jeho větvemi malého hada. Jedovatého. Nebezpečného i pro dospělého muže. Ten had se už nikdy neodplazil. Aithen, ačkoliv by se to mohlo zdát nesmyslné, ho zaškrtil dříve, než byl sám uštknut. Tak poprvé utekl smrti a měl se naučit, že příliš zvědaví lidé častěji než poklad najdou hrob.
Aithen vyrůstal ve starém společenství, které si v jeho době říkalo názvem, na který se už nyní zapomnělo. Ani dnešní potomci jeho rodu svůj pravý, starý název už neznají. Dnes se jim říká „Vypravěči“, nebo, chcete-li je urazit, „Bardi“. Ovládají starou moc slov a s jejich pomocí tvarují svět, ačkoliv se říká, že jejich současná síla je oproti té staré jako zředěné víno proti pálence. Jsou vybledlým pozůstatkem dějin a jako takoví světu vyhovují. Přece jen, současný svět už pro magii není ten pravý.
Když mu bylo deset let, ostatní poznali, že s ním něco není v pořádku. Aithen se nikdy nesmál, nikdy si nehrál s ostatními dětmi. Žil s hlavou v oblacích a ačkoliv byl zvědavý, o nové věci rychle ztrácel zájem.
A jediné, co ho po nějaké době zajímalo, byla věc, kterou nemohl dostat. Jak už to tak často bývá.
Každý rok během Dřímenu se odehrávala velká slavnost. Všichni Vypravěči se bavili, všichni byli šťastní. Jen Aithenovi velká sláva radostná nepřišla. Víno teklo proudem a jídla bylo tolik, že se pod ním prohýbaly stoly. Jen Aithen jedl a pil jako obvykle. Hrála hudba a vyprávěly se příběhy. A jen Aithen se raději někam schoval a tam snil.
Na konci slavnosti se patnáctiletí, a tedy mladí dospělí vydávali až na vrchol samotné Imeri, nejvyšší hory Zlomů, aby se tam stali skutečnými muži. Hora byla posvátná a nikdo jiný než dospělí Vypravěči se na ni nemohl dostat.
Jednou, když už ostatní spali, Aithen se vytratil a vydal se k hoře. Výstup to byl strmý a nebezpečný, ale Aithen tam šel odhodlaný, s vidinou splnění svých snů. Když se před ním rozprostřel celý svět, zůstal zaraženě stát. Vlastně tak, jako to dělal vždycky… Předtím, než znovu ztratil zájem. Tak to dopadlo i se světem. Jakmile ho poznal celý, najednou začal být strašné smutný. Ztratil chuť jít a poznávat nové věci. Staří Vypravěči dobře věděli, proč je na posvátnou horu zakázán vstup.
Aithen začal bědovat. Možná za to mohl vítr, který ten den vál jeho směrem, možná smutek, který mu svíral srdce, ale jeho nářek se nesl dál, než by obvykle bylo možné. Tak se stalo, že v dálce jeho nářek uslyšela siréna, bytost uvězněná v dalekém moři. A ačkoliv to byla příšera, jejíž jediný životní smysl bylo potápění lodí, zželelo se jí ho.
Začala zpívat, jenom pro něj. A i přesto, že to byl dlouhý trylek, plný smutných, těžkých tónin, které nejsou pro každého, Aithen ani na okamžik neztratil pozornost. Díval se na to s hluboce rozšířenýma očima, plnýma úžasu, a dokonce téměř přestal dýchat. A když píseň skončila a poslední slova utichla… Skoro jako by v šepotu stromů slyšel: „Najdeš mě v Moři sirén… V Moři sirén…“
Aithena sevřelo v hrudi. Zamiloval se, ačkoliv to poznal až později. Od té chvíle to s ním bylo ještě horší. Nikde nenacházel klid, všechno se mu v porovnání se siréniným hlasem zdálo matné, vybledlé a obyčejné.
Tak získal druhou lekci a druhé požehnání, které ho zachránilo před smrtí. Dostal cíl.
Když mu bylo patnáct let a podle všech předpokladů se měl stát mužem, odmítl se stát Vypravěčem. Nedokázal naslouchat, možná jen proto, že se nikdy nevydržel dost dlouho snažit. Vlastně na to ani nedokázal myslet. Všechny jeho myšlenky se stáčely k siréně, do které se tak dávno zamiloval.
A protože se nedokázal stát jedním z nich, byl vyloučen ze své rodiny. Možná vám to nyní nepřipadá tak strašné, ale v té době byla pro lidi rodina vším. Byl to jejich odznak, jejich čest, životní smysl i všechna radost. Lidé, kteří o svou rodinu přišli… Řekněme jen, že je nečekal příliš šťastný život.
Aithen si z toho nic nedělal. Pískal si a přemýšlel, kde by mohl najít hlas své milované. Věděl, že o ni nikdy neztratí zájem, že jen ona ho může udělat šťastným.
Tehdy, když byl Aithen nucen odejít, získal třetí požehnání. Při cestě, jen pár mil od Imeri, potkal starce. Na zádech nesl velký ranec piný nejrůznějších věcí. Pod nákladem se třásl jako věchýtek. Když uviděl chlapce se svěšenou hlavou, zaradoval se. Doufal, že takový silný a statný jinoch mu s jeho nákladem pomůže.
„Hola, chlapče! Jak dnes cesty práší?“
Aithen se zastavil a dal se s mužem do řeči. Snad to bylo ze zvědavosti, snad z dobrého vychování, které mu odmalička vštěpovali.
„Špatně starče, špatně. Svou rodinu jsem ztratil a nevím, kde najít své štěstí. „
Stařec jen pokýval hlavou. Za život se naučil pozorovat, takže o chlapcově trápení už věděl. A přestože se mu na chlapci zdálo něco nevyzpytatelného, rozhodl se ho vyzkoušet. Určitě to byl podivný muž, o tom nebylo sporu. Ale co jiného by se od osamoceného starce, který prošel víc cest, než si jich pamatoval, dalo čekat?
„Pojd‘ se mnou, smutný chlapče. Když poneseš můj vak, určitě se pro tebe najde něco k snědku, možná i místo na spaní. A dá-li Bůh a ty budeš trpělivý, přijmutě za svého učně a dám ti novou rodinu,“ stařec se na chlapce usmál, ale chlapec se zajímal spíš o jeho vak než o výraz tváře.
„To mě ale neučiní šťastným, starče. Hledám Moře sirén, tam určitě najdu své štěstí.“ Aithen chtěl pokračovat v cestě, ale stařec ho zastavil. Smutně se na něj podíval a pravil:
„Ach, špatné sis vybral chlapče, příliš špatně. Sirény jsou možná krásné a jejich hlas je jako tekuté zlato, ale v srdci nemají místo na lásku. Budeš jen dalším z mnoha,“ stařec mluvil potichu. Díky svým očím už dávno poznal, že chlapce nepůjde lehce přesvědčit. Přesto se o to chtěl alespoň pokusit.
„Budu o tom přemýšlet, až ji najdu.“ Aithen se ke starci otočil zády, ale stařec se nenechal tak lehce odradit.
„Nedělej to, chlapče, je to šílenství. Setkání se sirénou ještě nikdo nepřežil, to moře je prokleté.“ Stařec se odmlčel, ale Aithen jako by ho neposlouchal. Přece jen, siréna ho do své náruče lapila už dávno. Stařec si povzdechl.
„Dobře, dovol mi ti alespoň dát radu.“ Usmál se na něj, ale Aithen neměl stání.
„Co ty bys o tom mohl vědět? Jsi už starý a svět si pamatuješ spíš takový, jaký byl, než jaký skutečně je.“
Starcův obličej potemněl, ale klidným hlasem pokračoval:
„Nerozlobím se. Ne proto, že by si tvá slova zlobu nezasloužila. Spíš proto, že jsi ještě dítě, které se teprve odlepilo od mámina prsu a neví, co by mělo říkat. Nehodlám tě mít na svědomí.“ Stařec se jen krátce nadechl, ale nečekal na chlapcovu odpověď a pokračoval:
„Mou první radou je samo moře. Pokud se chceš vyhnout smrti, vyvaruj se plavbě, ať už pod vodou, nebo na ní.
Mou druhou radou je ujištění. Štěstí si nemůžeš přivlastnit, stejně jako sirénu. Předtím, než začneš milovat, ujisti se, že je tvá láska opětována. Na konci jednostranné lásky štěstí nenajdeš.
Mou třetí radou je trpělivost. Za sirénou nemůžeš přijít sám. Takové rozhodnutí by tě leda tak stálo život. “ stařec se odmlčel.
„Takže říkáš, abych přinutil ji přijít za mnou. Víš, jak to udělat?“ zeptal se Aithen dychtivě.
„To jsem vlastně neřekl,“ zamumlal stařec a Aithen, který se už viděl se svou milovanou ho tak přeslechl. „Vím, nevím… To není ta správná otázka. Ale dobře. Znám cestu, jak toho dosáhnout. Skrývá se v mém vaku. Jenže ten nikdy nedostaneš. Ledaže…“
„Ledaže?“
„Ledaže by ses uvolil se mnou hrát. Pokud vyhraješ, dám ti svůj ranec, mapu a hůl.“
„A pokud prohraji?“
„Staneš se mým učněm a budeš nosit můj ranec. A odpřísáhneš mi, že na sirénu zapomeneš.“
Aithen souhlasil. Hráli spolu den a noc a nakonec Aithen získal ranec, mapu i hůl. Možná to bylo proto, že co mělo být vykonáno, stále vykonáno nebylo, možná proto, že osud je nevyzpytatelný. A možná v tom mělo prsty štěstí. Jednoduše a prostě.
Když Aithen odcházel, ze starce, který předtím vlastnil skoro všechny poklady světa, byl žebrák. Nezbylo mu nic, ani hůl, na které předtím tak lpěl. Prosil Aithena alespoň o ni, ale Aithen se odmítl dál bavit.
„Ber to z té lepší stránky,“ radil starci Aithen. „Vlastně jsem tě ušetřil. Tvá záda už nebudou déle trpět.“ S nákladem na zádech se otočil a vydal se svou cestou. Stařec za ním volal, proklínal ho, prosil. Ale chlapce nic neobměkčilo. Starce ponechal svému osudu a vydal se hledat své štěstí.
Jakmile Aithen opustil starce a svou minulost, vydal se na cestu. Dozrával časem. Postupně vyrostl a stal se z něj muž. Když měl hlad, tu něco štípnul, tam s něčím pomohl. Ale ani v nejmenším na ni nepřestal myslet. Tak vyrostl. Byl štíhlý jako jilm, oči měl temnější než noc bez měsíce a stříbrné vlasy zářily takovým jasem, že se za ním nejedna dívka otočila. Jenže Aithen měl oči jen pro jednu.
Přešel sedmero hor, devatero údolí a dvanáctero jezer. Viděl tolik západů slunce, že mu přestaly připadat krásné, a tolik neobyčejnosti, že se pro něj neobyčejnou věcí stávala právě obyčejná. Moře sirén bylo daleko. Ale přestože hovoříme o Aithenovi, nikdy nezaváhal. Nikdy neztratil zájem. Téměř jako by se konečné poučil ze svých starých chyb…
A zatímco šlapal a šlapal a míle pod jeho kroky ubývaly, v hlavě už viděl plán.
Když došel ke svému cíli, neoddechl si. Nachystal si tři věci, které mu měly pomoct chytit sirénu. První věcí bylo zrcadlo, které nikdy nic nezobrazilo. Bylo prázdnější než zamračená obloha a šílelo kvůli tomu. Druhou věcí byl klobouk schopný ztlumit všechno na světě. A třetí… Třetí věcí byla dřevěná píšťalka, neobyčejná především svou obyčejností. Když bylo všechno nachystáno, Aithen se posadil na břeh a trpělivě vyčkával. Věděl, že sirény jednou začnou zpívat a až se tak stane, on bude připravený. Čekal den a noc a nic se nedělo. Aithen po celou tu dobu nespal, bál se, aby mu neutekla chvíle, na kterou čekal.
Pak se to stalo. Třetího dne jeho vyčkávání to uslyšel. Píseň zněla jen jako šepot a přesto ho vábila víc než cokoliv na světě. Pojednou netoužil po ničem jiném než se ponořit do vody a plavat a plavat a plavat… Pak mu na hlavu skočil klobouk a všechno utichlo. Aithen měl znovu čistou hlavu. Možná se divíš, jak mohl klobouk skočit… Víš, Aithen se s ním domluvil. Každá část světa je většinou vstřícná, stačí k ní hovořit s úctou.
Aithen tedy mohl znovu přemýšlet a díky tomu byla třetina jeho plánu úspěšná. Teď už to bylo jen na něm. Když se mu v ruce octla píšťalka, nezávahal. Ačkoliv nikdy předtím nehrál, věděl, že pro svou vyvolenou to dokáže. Tak hrál a hrál a píseň postupně měnila tvar.
Nejdříve byla krásná. Hrál o zasněžených vrcholcích a jasné obloze, která se dá najít jen někde vysoko.
Pak se píseň změnila a hory zmizely. Najednou se hrálo o siréně, o jejím nádherném hlasu, který už uchvátil tolik lidí, o jejích zlatých vlasech zářících jako slunce a o jejích úžasných očích, které měnily barvu podle moře.
Po chvíli se píseň znovu proměnila. Byla o zlomeném srdci, o utrpení, které je jen nešťastná láska schopna vytvořit. A nakonec… Nakonec Aithen hrál o prosbě, žádosti a možnostech, které by se možná, s trochou štěstí, mohly stát skutečností…
Když přestal hrát a poprvé vzhlédl, zastavilo se mu srdce. Stála před ním siréna. Oči měla rozšířené, po tvářích se jí kutálely slzy. Vypadala lépe, než by si Aithen kdy dokázal představit. Nikdy neviděl větší dokonalost, nikdy se mu nic nezdálo krásnější. Zářila pro něj jasněji než všechno zlato světa, jasněji než samo slunce. Nemohl od ní odtrhnout pohled. Kdyby mu to přineslo její lásku, šel by až na konec světa a donesl lístek ze zapovězeného stromu, udělal by pro ni cokoliv. Cokoliv, jen pokud by ho milovala.
Naznačila mu na hlavu. Usmála se, když otálel. Když si klobouk sundal, znovu uslyšel moře. A především… Především uslyšel její zvonivý smích, který se jejímu vzhledu hravě vyrovnal.
Pak si povídali. Zdálo se, že siréna ho nezabije. Nejspíš se jí zdál zajímavý, nejspíš byla zvědavá, co takový člověk ještě dokáže. Svým způsobem se k sobě hodili. Oba byli zvědaví a oba chtěli věci, které nemohli dostat. Ale tím se Aithen nezabýval. Povídal si s osobou, kterou miloval, a byl šťastný. Poprvé za tak dlouhou dobu.
Mluvili spolu celou noc a polovinu dne a poznávali se. Nejprve mluvili opatrně, jeden druhého nechtěl vylekat. A jak jejich společně strávený čas rostl a oba se znali čím dál víc, témata k hovoru se tenčila.
Když končil druhý den a slunce zapadalo, siréna najednou pocítila silnou touhu vrátit se zpátky do moře. Chybělo jí něco, co jí Aithen nikdy nemohl dát.
„Měla bych se vrátit, určitě na mě čekají.“
„Musíš to udělat?“
Usmála se na něj.
„Musím.“ Odmlčela se. „Kdybych to neudělala, přišli by lidé. Zabili by všechno, co miluji, zničili by můj domov a teprve pak by odešli. Musím ho chránit.“
„Lidé takoví nejsou,“ řekl Aithen, ačkoliv tomu sám nevěřil. Bál se, že by se siréna mohla znovu vytratit z jeho života a to nechtěl dopustit.
„Vážné bych už měla jít,“ zašeptala a otočila se. Mizela v moři. A Aithen věděl, že se už nikdy nevrátí a trpěl kvůli tomu. Cítil se, jako by mu pukalo srdce.
„Počkej, mám pro tebe dárek!“
„Dárek?“ Viděl vzrušení v jejích očích. Téměř, jako by ještě nikdy žádný nedostala. „Ano. Pojď na břeh, ať ti ho můžu ukázat. „
Jakmile siréna vylezla z vody, Aithen vytáhl z vaku zrcadlo a ukázal jí ho. To zrcadlo bylo kouzelné. To, co se v něm zobrazilo, v něm už navždy mělo zůstat.
„Ted‘ jsi má a já chci, abys tady byla se mnou,“ řekl sebejistě.
Možná to bylo tím, že byl příliš netrpělivý, možná tím, že se ke starému poutníkovi, původnímu majiteli zrcadla, nezachoval dobře, a proto mu nepřálo štěstí, a možná prostě jen tím, že je řeč o Aithenovi, ale původní záměr se mu nevydařil. Když Aithen držel zrcadlo, třásl se v rytmu svých slov. Tak zrcadlo nezachytilo sirénu přesně, jen trochu rozmazaně. Kvůli tomu zůstala siréna někde mezi ním a svým domovem.
Aithen se na ni od té doby stále snaží dosáhnout, zatímco siréna se mu vzdaluje. Když má navrch Aithen, moře se posouvá vzhůru, když siréna, moře spolu s ní ustupuje, snaží se Aithenovi utéct. Dnes tomu říkáme příliv a odliv.
A od té doby se těm, kteří neustále něco hledají, kteří chtějí své štěstí získat silou a někde v dálce, říká, že hledají „Aithenovo štěstí“. Protože štěstí… Štěstí není něco, co by se dalo „získat“. Jenom najít uvnitř sebe.
