Poklad z půdy

„Hele, pojď! Bude to sranda!“ přemlouvala mě. Byla z toho nadšená. Tedy ne z toho, že ten pán z toho starého domu onemocněl a musel být převezený k jeho dětem, aby se o něj staraly. Spíš z domu, který zůstal navždy opuštěný. Já jsem vždycky byla spíš takový realista. Věděla jsem, že to nedopadne dobře. „No tak, prosím! Všechno bude v pohodě. Uvidíš!“ Mé mladší sestře zasvítily oči vzrušením. Nedalo se to vydržet. „Ach jo, no tak jo, no. Ale spolu. Slibuješ?“ podívala jsem se na ni. Nadšeně kývla. „Tak pojď, jdeme! Dělej, ségra! No tak! Pohni si! Já už tam chci být!“

Dorazili jsme k domu. Opatrně jsem se dotkla zrezivělé branky. Původně byla snad i zelená, ale to jsem spíš odhadla. Branka kovově zavrzala. Pak se přeci jen uráčila pohnout. Kája – sestra – nadšeně vykvikla. „Jsme tady, vidíš? Pojď, jdem dovnitř! Dělej! TOHLE JE NEJLEPŠÍ DEN NA SVĚTĚ! Tak už pojď!“ Nevěděla jsem, co říct. Nejsem ten typ, co by porušoval pravidla, a tak se mi vlézt do toho domu vysloveně příčilo.

Kája zatím běhala po zahradě před domem. Ve vysoké trávě se mohla skoro celá schovat. Byla tam spousta „foukaných“ pampelišek. Když kolem nějaké proběhla, vyletěla do vzduchu spousta semínek s padáčky. Doběhla ke mně. Zkoumavě se podívala a vzala mě za ruku. „Tak už pojď!“ táhla mě zarostlou cestou k domu.

Dům byl celý jako z japonských pohádek. Všude čínské znaky, kytky a kočičí sošky. Kája bez rozmyslu proběhla terasou až ke dveřím. Nechápala jsem, kde v tomhle parném letním odpoledne bere tu energii. Čekala jsem, že se u dveří zastaví, že budou zamčené. Kája si to uvědomila taky, ale pozdě. Narazila plnou parou do dveří. K mému překvapení se pohnuly. Bylo odemčeno.

Opřela jsem se do nich a rozrazila je. Čekala nás dlouhá tmavá chodba. Vzala jsem jeden čínský lampiónek a zapálila ho. Provizorní lucerna. No co, lepší než nic. Kája zůstala stát s otevřenou pusou. Na zdech byly všude znaky, na podlaze koberce. Procházely jsme tím starým domem a nestačily zírat. Všechny dveře byly otevřené!

Nevím, jak dlouho jsme tam byly, ani do kolika dveří jsme vešly, nicméně jsme se zastavily ve třetím patře v jídelně. Kája vyskočila na jedno polstrované křeslo, úplně jako trůn. „Já mám hlad!“ řekla rezolutně. No jo, jídlo! Proč jsme jen byly tak naivní a nevzaly si s sebou jídlo! „Já se půjdu podívat do kuchyně. Ty tu zůstaň a nikam nechoď! Rozumíš?“ řekla jsem a odešla do vedlejší kuchyně. Ten starý pán měl tady očividně spousty sluhů! Někde jsem objevila ledničku a vytáhla všechno jídlo, co tu bylo. Humr v zálivce, asi sto kilo sushi, mořské ryby. Odnesla jsem to všechno za Kájou na stůl.

„Páni, ségra, to je ale žranice!“ ozvalo se z křesla. „Děkujte vrchnímu šéfkuchaři, Vaše Veličenstvo!“ odpověděla jsem. „Posaďte se prosím!“ zasmála se Kája. A tak jsme se pustily do obří žranice. Až jsme byly úplně přeplněné, rozhodly jsme se pokračovat v prohlídce. Když Kája vstala, podklouzla jí noha a s velkým řachotem se svezla dolů. Najednou jsem zaslechla hlasité kňučení z vrchních pater. To neustálé kňučení Káju vyděsilo natolik, že se chytla mojí ruky a odmítala se pustit.

Opatrně jsme šly dál po schodech. Tak, poslední (páté) patro! Tam už byla jen půda. Podívaly jsme se na sebe. Má smysl tam jít? Jakmile jsem se dotkla malých dřevěných dvířek, ozvalo se to znovu. Kája zapištěla a skočila na mě. Bylo jasné, že je to na půdě. Otevřela jsem dveře. Všude byla tma. Jen malý kužel světla z vrchního okénka dopadal na roh truhly. Šla jsem dál. Počkat! Zdálo se mi to, nebo se ta truhla pohnula? To jde z té truhly! S Kájou nám to došlo ve tejný okamžik. „AAAAAAAAAAAAAAA! TA TRUHLA SE HÝBE!“ vřískala Kája spolu s truhlou. Chňapla jsem po velkém visacím zámku, který uzavíral truhlu.

Truhla poskakovala a vlekla mě po půdě. Že by poklad? Kája někde vyhrabala sponku. Stoupla jsem na truhlu a vypáčila zámek. Víko se odklopilo a z truhly na nás vyskočilo malé flekaté štěně. Bylo tak rádo, že nás vidí, že vyskočilo a povalilo Káju na zem. Kája se smála. Tak to tedy bylo to kňučení! Ztracený pejsek!

„Jak mu budem říkat?“ ozvala se Kája. „Tak třeba… Třeba…“ Mozek mi vypověděl službu. „Třeba Zlatěnka Pokládková!“ vyhrkla Kája. „A proč Zlatěnka?“ Kája okamžitě přispěchala s odpovědí. „Protože jsem si myslela, že je v truhle poklad! Zlatej velikej poklad!“ Zamyslela jsem se. „No, to není zas tak špatný… Co třeba Goldie? Anglicky zlato?“ Kája souhlasila.

Ten den jsem získala nesmírné bohatství. Předně náš „poklad“, psa Goldieho. Ale když se na to zpětně podívám, byla jsem obklopená různými poklady. Kájou, ale taky tím, že se ten pan Yá Dång uzdravil a mohl se jít znovu nastěhovat do svého domu. Pak třeba tím, že jsme měly odvahu, statečnost. Nebo tím, že mám výbornou historku pro rodinné sjezdy u babičky. Ten dům tam, po třiceti letech, stále stojí. Nikdo se ho totiž nesmí dotknout. Když se na to dívám, byla jsem hrozně bohatá. A to všechno je pravé bohatství.