Mobil
S mamkou jsem se vracela z Řecka. Po tříhodinovém letu, dlouhém čekání na letišti na zavazadla a hodinové cestě na nádraží jsme usedly do vlaku. Vytáhla jsem si mobil a mamka mě okřikla: „Prosím tě, schovej ho! Jsi na něm celý den.ˮ Já jsem poslechla a uraženě začala pozorovat spolusedící v kupé. Byly to dvě vysokoškolačky, vracející se z Prahy. Obě měly v ruce mobil a spolu se moc nebavily. Měly zapnutý Facebook, na který dávaly fotky z návštěvy Prahy. Jediné, co jsem slyšela, bylo: „Pane bože, tam vypadám blbě.“ „Ježíš, cos tam zase dala?“ „Hele, už mám hodně lajků!“
Musela jsem se zamyslet. Vždyť ony ten mobil nepoložily, ani když jedly. Vždyť i to sushi otevřely jednou rukou. Jsem taky taková? To snad ne! Jsem závislá na mobilu? Upřímně? Možná jsem. Vždyť už jsem si několikrát zapomněla klíče a stála za dveřmi, párkrát zapomněla sbalit kartáček. A mobil? Ten mám vždy. Bez něho neodejdu. Je snad mou součástí?
A co mé kamarádky? Jsou stejné. Vždyť nejvíce litujeme toho, kdo má mobil zabavený. Existuje snad horší trest?
Vystupujeme z vlaku a já se ptám: „Mami, co jsi dělala v mém věku ty? Měla jsi mobil? Jak ses domlouvala s kamarádkami?“ Odpoví mi: „Neměla. Četla jsem si, věnovala se koníčkům a s kamarádkami jsem chodila ven. Telefon jsme měli, ale volali jen opravdu důležité věci. A všechny mé kamarádky ho doma ani neměly.“ „Aha,“ odpovídám. A v duchu přemýšlím. Závidím jí? Určitě ne! Měla bych se nějak změnit? Vždyť na tom nejsem tak špatně. Vždyť jsem bez něho vydržela tři hodiny. A už po něm sahám a zapínám messenger. Otázky, které mi pokládá táta, už ani nevnímám.