Jmenuji se Esmeralda. Je to velice krásné jméno, které vybrala moje matka. Píšu ho prstem na okno autobusu nebo červenou cihlou na obrubník před naším domem. Je to prostě jméno, které se hodí ke mně. „Anno!“ ozval se z kuchyně Viktoriin chraplavý hlas. „Je na čase, abys šla do školy, nemám pravdu?“ Viktorie není moje vlastní matka. Moje matka zemřela. Viktorie si mě akorát přivlastnila, ale jinak se mnou nemá nic společného. „Jmenuji se Esmeralda,“ odpověděla jsem a vylezla ze své skrýše za skříní. Viktorie nesouhlasně zakroutila hlavou. „Esmeralda, Esmeralda… Anna je mnohem hezčí jméno.“ Možná se Viktorii nelíbí, ale je to moje jméno, které mi vzala! „Anna,“ vyštrachala jsem se ven na zahradu, „To je úplně obyčejné jméno.“ Celou cestu jsem musela běžet. Kdybych neběžela, určitě bych přišla ještě později, než jsem přišla. I když je škola hned za parkem, který je blízko našeho domu, pravdou je, že nechodím na čas skoro nikdy. „Ale Anno! Už jsi zase přišla do školy pozdě, přitom bydlíš ze všech nejblíž!“ zamračila se profesorka Hawkinsová, když jsem nenápadně zaujala místo ve své poslední lavici. Najednou se na mě znovu podívala a usmála se. „Víte, že Anna zachránila život?“ Nechápavě jsem se na ni podívala. I všichni ostatní se na ni nechápavě podívali. „Anna? To musí být nějakej omyl!“ vykřikl Jonáš. „Není to žádný omyl. Copak si nevzpomínáte na Beth, která je v nemocnici?“ No ano! Událo se to docela dávno v rohu školní zahrady. Byla jsem tam jenom já a Beth. Já jsem seděla na lavičce a četla si nějakou nudnou knížku, kterou mi koupila Viktorie. Zrovna, když to začínalo být docela zajímavý, se ozvala dutá rána a výkřik. Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mi to jen zdá… ale nezdálo. Už jen proto, že na trávě ležela Beth. Byla to ta Beth, která mě nesnášela od té doby, co jsem poprvé vešla do brány týhle školy, nemohla se přestat smát, když jsem sklouzla ze schodů v jídelně a nedala mi ani jednu lentilku, když měla narozeniny. Teď se ale smát nemohla. Vlastně nemohla dělat vůbec nic, protože byla nejspíš v bezvědomí. Musela spadnout z toho domku ze shnilých dřev na stromě a jen tu tak bezvládně ležela. Byla docela lákavá myšlenka ji tam jen tak nechat a odejít. Ale ta hodná část mého já se rozhodla přivolat uklízečku, kterou jsem našla na chodbě. A to je celý. Vlastně jsem Beth nezachránila přímo já. Nechápala jsem, proč se o tom teď mluví. Prostě jsem udělala něco, co by udělal každý. „Už si vzpomínáš, Anno Wolfhardová?“ „Esmeraldo,“ opravila jsem ji a přikývla. „Máš opravdu zlaté srdce.“ „Jak by mohla mít zlatý srdce, když je tak chudá a bydlí v tý barabizně, co je u parku?“ ušklíbl se Timotej. „Esmeralda by neměla ani na bronzový srdce.“ „To není žádná barabizna, ale Viktoriina vila,“ procedila jsem. „Bohatství nemusí být jen nějaká hmotná věc, Timoteji,“ ozvala se profesorka Hawkinsová. Pak se otočila ke mně. „A ty Anno, dál pomáhej lidem.“ „Budu se snažit,“ přisvědčila jsem, ale raději jsem už neříkala, jak se doopravdy jmenuji, protože jsem doufala, že díky tomu příběhu s Beth se trochu pozapomnělo na to, že jsem přišla pozdě.