Ve tmě jsme všichni slepí

Florencií, blyštivou perlou renesančního světa, se rozezněly zvony. Jejich mohutný, dunivý zvuk se odrážel od městských domů a ona teskná náboženská melodie se pomalu šířila do všech koutů hlavní toskánské metropole. Končila nedělní mše. Postupně se začaly otvírat masivní dveře všech florentských kostelů a bazilik. V početných hloučcích z nich vycházely zadumaní věřící. Nejvíce lidí se v posledních měsících však vždy hrnulo z florentského dómu.

Od chvíle, kdy se v Santa Maria del Fiore vždy týden co týden rozezvučel rozohněný hlas Girolama Savonaroly, se kostel těšil ještě větší pozornosti měšťanů než doposud. Nebyl snad nikdo, kdo by si jeho plamenné kázání alespoň jednou nepřišel vyslechnout. Fanatický dominikánský řeholník si nebral servítky. Ve svých proslovech pranýřoval snad všechny členy florentské smetánky. S největší oblibou však útočil především na zhýralost Medicejských. Nebylo tomu zatím ani půl roku od smrti Lorenza Nádherného a již nyní se zdálo, že jeho syn Piero de´ Medici bude mít co dělat, aby republiku udržel pod svým vlivem. Obzvláště pak stál-li mu za nepřítele tento boží prorok s tak výmluvným jazykem.

Mattea di Antonio Ricci tyto státnické rozepře jen pramálo zajímaly. Stejně jako Savonarolovy náboženské ideje. Toho pozdně letního dne zrovna seděl na zemi nedaleko dómu a znuděně poslouchal krátké poznámky vycházejících obyvatel. Blíže se k Bohu nikdy příliš nepřiblížil. Sem tam nechal svou mysl zatoulat k náboženským úvahám a občas zavítal i do kostela. Vždy ovšem pochyboval o boží existenci a nikdy se nestal nijak horlivým věřícím. Musel tak samozřejmě působit na své okolí. Jinak to ani nešlo. Sám tomu však nikdy nevěřil. Kdyby nějaký Bůh skutečně existoval, nedopustil by přece, aby na světě vládla taková nespravedlnost. Ne, žádný Bůh neexistuje. Tento svět je takový, jaký si jej uděláme.

„Grazie,“ zašeptal tiše, když do žebrací misky před ním přistála drobná mince. Pokorně sklonil hlavu a pohlédl na ženiny boty. „Kéž vám to Bůh oplatí na sto tisíckrát, madonna.“ Poté možná až přehnaně dramaticky sepjal ruce a pohlédl k nebesům. „Grazie.“ Věděl, že přehání. Bohaté měšťanstvo ale mělo takové divadýlko rádo. Žena stroze kývla hlavou a opět zabraná do hovoru s mužem, s nímž se držela za rámě, pokračovala dál směrem k náměstí.

Nenáviděl, když musel takto žebrat. Neznal nic tak ponižujícího. Ještě před několika roky by raději s kamenem na krku skočil do vod Arna, než by zohýbal hřbet před těmi navoněnými rozmazlenci. Avšak dnes již bylo všechno jinak.

Nemýlil-li se, dovršil nedávno sedmadvacet let. Nebyl si tímto údajem zcela jistý, avšak něco v jeho mysli mu říkalo, že se skutečně nemýlí. Nicméně na čísle samotném vlastně ani nezáleželo. Obecně se dalo říct, že se jednalo o mladíka v nejlepších letech. Jeho vrstevníci se v tomto věku obvykle těšili největší síle. Měli své ženy a děti. Ti, kteří se věnovali nějakému řemeslu, si touto dobou většinou již vybudovali určité jméno. Získali už dostatek zkušeností, ale zároveň ještě nestáli na pokraji svých fyzických sil. Zkrátka šlo o muže v plném rozkvětu, na nichž stála stabilita republiky. Matteo se ovšem nikdy ničeho takového nedočkal.

Když mu bylo pět let, jeho otec podlehl jakési neznámé infekci, a jelikož jeho matka zemřela o čtyři roky dříve při porodu Matteovy mladší sestry Lucrezie, ocitly se obě děti v klášteře, kde se jich ujaly řádové sestry, mezi nimiž se nacházela i chlapcova teta. Dostalo se mu zde řádného vychování a vše napovídalo tomu, že by mohl později zaujmout místo mnicha ve Svatém Markovi. Chlapci se však tato životní dráha nijak nezamlouvala a v patnácti letech klášter opustil. Několik let působil na stavbách nejrůznějších kostelů, kaplí a měšťanských domů, jež ve Florencii rašily jako houby po dešti. Byl silný a pečlivý, a tak se zdálo, že se mu povede žít poctivý úspěšný život. Měl se dokonce ženit. Jednoho dne se ovšem všechno změnilo.

Nebylo tomu ani tři roky, co na něj spadlo chatrně postavené lešení. Díky špatnému ošetření se mu do celé nohy dostala nákaza a o končetinu přišel. Rovněž mu na rukou museli amputovat celkem šest prstů. Stal se žebrákem. Bez nohy a bez prstů nedokázal vykonávat jakoukoliv manuální práci.

Teď tu seděl na studené dlažbě v potrhaném špinavém oděvu. A pokorně děkoval za každé plivnutí, co na něm přistálo. Musel přijmout pokoru za vlastní, chtěl-li přežít.

Z myšlenek ho probral cinkot další mince. Pohlédl před sebe. Obrovský zlatý peníz se před ním blyštil v ranním slunci. Takové bohatství ho uživí i několik dní. Nevěřícně vzhlédl ke štědrému dárci. Tyčil se nad ním zhruba čtyřicetiletý muž. Vlasy i vousy měl pečlivě zastřižené, jemně protkané stříbrnými nitkami. Hnědé oči mu nesměle lemovaly vějířky vrásek. Husté obočí stažené, jak zamračeně krabatil čelo. Zdálo se, že tento podmračený výraz je pro jeho obličej typický. Jeho dlouhý světle modrý talár i tmavé kamaše pod ním působily nanejvýš všedně. Ostrý zápach potu se urputně snažila překrýt vůně citronové kůry. Nepůsobil nijak zámožně. Živit se Matteo zlodějnou, jen velkou náhodou by si tohoto muže zvolil za oběť. Valná většina kapsářů by o něj ani pohledem nezavadila.

„Grazie,“ hlesl zaskočeně.

„Di nulla,“ ozvala se krátká odpověď. I ta Mattea mírně překvapila. Běžně o něj lidé, jež mu nějaký ten peníz hodili, ani pohledem nezavadili. Podaroval-li někdo chudáka, jednalo se vždy spíš o škrobenou ukázku solidarity od vyšší vrstvy, která si tak kompenzovala své hříchy. A teď se tu náhle objevil tento muž, který mu věnoval nejen nijak zanedbatelnou částku, ale i kus své pozornosti.

„Máš potrhané šaty.“ Jeho hlas nezněl uším nijak lahodně. Až příliš chraplavý a studený. Zároveň v něm žebrák zaslechl i cosi cizího. Výrazný benátský akcent. Muž nepocházel z Florencie. Nebo možná ano, jenomže zřejmě tomu bylo již dlouho, co ji opustil. Teď, když se na něj Matteo znovu podíval, jako by bylo zcela jasné, že přichází z Benátek. Neodíval se do benátské módy a vlastně na něm nebylo nic, co by poukazovalo na to, že přicestoval zrovna z tohoto bohatého přístavního města, a přesto… Něco benátského z něj přímo čišelo.

Mladík na jeho slova jen pokrčil rameny. Netušil, jak mu odpovědět. Jeho oděv na něm skutečně visel už jen v pouhých cárech. Kdysi bílá košile zašla pod nánosy špíny a kabátec mu zdobilo tolik záplat, až pomalu nebylo vidět, kde končí a začíná původní látka. Prodřené kalhoty nepůsobily o nic lépe. Ačkoli se však jednalo jen o snůšku obnošených hadrů, Matteo byl rád, že má alespoň něco. V takové životní situaci si člověk zkrátka nemůže vybírat.

Cizinec na něj poté ještě hodnou chvíli mlčky hleděl. Pozorně přejížděl očima po jeho ošuntělých šatech, zmrzačeném těle, neupravených tmavých kudrlinách vlasů plných vší, až se nakonec pohledem zastavil na jeho očích. Pomalu ubíhaly sekundy, minuty… a muž mu stále upřeně hleděl do očí. Co ho na nich tak fascinuje? ptal se sám sebe Ricci. Všední hnědé oči. Proč na mě tak civí? Proč nic neřekne? Dál ovšem panovalo ticho. Nepříjemné tíživé ticho. Ačkoli takto ho nejspíš vnímal jen mladík. Neznámému Benátčanovi očividně nepřipadalo nijak zvláštní či nemilé.

Jeho oči taky nejsou nijak zvláštní, až příliš kulaté a vyboulené, pomyslel si Matteo trpce a přál si, aby mohl hned teď vyskočit na nohy a utéct, jak nejrychleji by to šlo. Pociťoval ohromné nutkání sebrat všechen svůj výdělek a vzít do zaječích. Utéct před zkoumavým pohledem toho muže a už se s ním nikdy nesetkat.

Pak od něj Benátčan konečně odtrhl svůj pohled a bez jediného slova odkráčel pryč.

Zlatou minci si mladík schoval za opasek a pečlivě ji střežil, odmítaje dát ji tak brzo pryč, když mu zatím stačily peníze, jež vyžebral od jiných. Těsně po dárcově odchodu si představoval, jak si jednoho dne za obdržené bohatství koupí teplý chléb, pořádný kus masa a možná i lepší oblečení, ale říkal si, že čím déle si bude tuto slastnou myšlenku držet v hlavě, o to větší uspokojení potom pocítí, jakmile minci opravdu utratí. Na konci dne si Matteo na cizince už ani nevzpomněl.

Druhého dne k staniero přeci jen znovu ve své mysli zavítal, a to v okamžiku, kdy se vrátil na místo, kde se celá příhoda předchozího dne udála. Usedl na stejné místo a zběžně se rozhlédl po ulici. Bezmyšlenkovitě přejel ukazováčkem po vyboulenině za opaskem. Říkal si, zda zde na muže čirou náhodou nenarazí. Třeba bydlí někde poblíž. Dosti o tom pochyboval, neboť zde za uplynulé dva roky sedával již mnohokrát a včera jej tu viděl poprvé. Možná se však jen špatně díval. Cizinec působil dosti přehlédnutelně. Nechápal, proč jej náhle popadla takové nutkání znovu bezejmenného dobrodince spatřit. Když před ním stál a prohlížel si ho, přál si, aby ho už nikdy vidět nemusel. Přesto tu teď seděl, doufaje, že muže ještě jednou spatří. Snad chtěl mít i jiný důkaz než jen zlatý penízek, že se ona příhoda skutečně předchozího dne udála.

Seděl tam tak několik hodin, avšak po cizinci ani stopy. Bylo hloupé myslet si, že jej opět potká. Benátčan pravděpodobně dávno odcestoval pryč. Začaly se mu klížit oči, a tak s dotěrným pocitem zklamání zmožen únavou usnul.

„Není rozumné takto nechráněn usnout na ulici, ragazzo,“ probudil jej ze snu známý chraplavý hlas, „někdo by tě mohl okrást.“

„Kde nic, ani smrt nebere,“ zašvitořil, stále napůl v mdlobách. Zmateně si protřel oči. Nevěřil, že znovu zaslechne ten benátský přízvuk. A přesto tu stál. Oděný stejně jako včera. Se stejným výrazem a stejným zápachem mísícím se s ostrou vůní citrónů. Dnes ale držel v rukou uzlíček jakési látky. Matteo na předmět upřeně hleděl. Bylo to čisté srolované oblečení.

Benátčan jej hodil chlapci k nohám. „Tady máš něco na sebe. Aspoň nebudeš muset v noci mrznout v těch svých hadrech.“ Pak se bez dalšího slova otočil a pomalu odkráčel pryč.

„Grazie!“ stihl za ním ještě mladík křiknout, než zmizel za ohybem ulice.

Zaraženě uzlíček rozvázal. Roztouženě zabořil prsty do měkké látky. Už si ani nepamatoval, kdy na sobě naposledy měl něco tak hebkého a pohodlného. Jeho stávající odění škrábalo a všude táhlo, jak mu vůbec nepadlo na míru. Nehledě na měšťany procházející kolem, se svižně svlékl a zasněně vklouzl do nového šatstva. Ač se jednalo o šaty nižší vrstvy, zcela všední a obyčejné, žádný luxus, Matteovi připadaly jako dar z nebes. Povyšovalo ho to z postavení žebráka na status občana. V takovém oděvu již nepatřil mezi póvl, na něž všichni pouze plivou.

„Grazie mille,“ povzdechl si sám pro sebe. Po tváři mu skanula slza. Pohlédl k místům, kde cizinec zmizel a říkal si, proč to muž dělá. Proč se chová tak štědře? Co tím sleduje? Nezdálo se, že by za to čekal nějaký vděk či mladíkovu oddanost. Nic takového. Matteo se zdráhal uvěřit, že by ve Florencii existoval člověk, jenž by činil dobré skutky jen tak… z křesťanské dobroty. Bez jakýchkoliv postranních úmyslů.

Ještě větším údivem pro mladého Ricciho ovšem bylo, když se Benátčan dalšího dne objevil znovu. A potom znovu. Nejdříve mu přinesl hezky řezanou berličku, takže se Matteo již nemusel podpírat kusem ztrouchnivělého klacku. Pak zase kus jídla. Tu něco a támhle něco. Dokud mladík zůstával poblíž jednoho místa, potkávali se každý den. Cizinec však vždy zmizel stejně rychle, jako se zjevil, téměř jako nějaký duch. Matteo se tudíž nikdy nestihl na nic zeptat, přestože otázek měl víc než dost. A pokud i ano, dostalo se mu pouze velice vyhýbavé odpovědi, zdali vůbec nějaké.

Velice ho trápilo, že o muži nic neví. Rozhodl se tedy, že o něm musí zjistit něco víc. Za každou cenu. Začal cizáka sledovat. Nejednalo se o nijak jednoduchou záležitost. Tato činnost mu vzala několik dní a spoustu sil. Plížil se za Benátčanem jako nějaký stín a dával si velice záležet, aby jej nikdo nespatřil.

Zjistil, že muž bydlí v jednom z bohatých městských domů nedaleko Piazza della Signoria. Jak se už dříve domníval, pocházel z Benátské republiky, přesněji řečeno z Nejjasnější republiky benátské, jak ji její nabubřelý obyvatelé nazývali. Časem získal cizinec i jméno. Již v Matteových očích nestál jako anonymní dobrodinec, ale jako Benedetto Vincenzo di Spini. Dle jména se dalo určit, že pochází z nějakého bohatého městského rodu. Čím se živí, mladík vystopovat nedokázal. Zato se ovšem s překvapením dozvěděl, že není jediný, koho Benedetto tak velkoryse obdarovává. Hodil minci téměř každému chudákovi, co před něj natáhl dlaň. Nejvíce malým hladovým dětem a starým žebrákům. Mattea to velmi zarazilo.

Zdálo se, že na darech chudým ani trošku nešetří, přestože sám na sobě nemohl být skoupější. Nosil stále ty stejné jednoduché šaty. Všude chodil pěšky. Bez jakéhokoliv doprovodu. Na trzích si nekoupil ani jablko, a kromě zlatého kříže na hrudi, pečlivě schovaného pod talárem, takže po většinu času nebyl vůbec vidět, a zašlého prstenu nevlastnil snad žádné šperky. Všechno nasvědčovalo tomu, že nemá žádnou rodinu. Žádná žena, zavěšená do jeho rámě, ani dítě vykračující si po jeho boku. Nikdy ho ani nespatřil vejít do některého z nevěstinců. Čím déle jej pozoroval, tím více jej muž mátl a překvapoval.

Nikdo se nechová jako světec. Nikdo, říkal si Matteo stále dokola. Něco je tu špatně.

Na cizinci bylo něco, co dráždilo jeho myšlenky. Chtěl tomu přijít na kloub.

Chová se jako svatost sama. Peněz má na rozdávání, ale sám sobě nikdy nic nepořídí. Nepodléhá žádným slabostem běžných lidí. Neholduje alkoholu, prostitutkám ani pouličním rvačkám. Náhle mu svitlo. Určitě tím kryje nějaký velký hřích. Co jiného by to mohlo být? Nikdo není laskavý jen tak pro nic za nic. Určitě žije příkladný život, jen aby zamaskoval nějakou velkou nekalost, kterou provádí. Ano, to bude ono. Musí jít o něco tak zkaženého, že to ani odpustky nevyplatí. Snaží se svým jednáním vykoupit si duši. Rozhodně tomu tak je.

O co ale jde? Možná provedl něco hrozného v Benátkách. Proto je tady? Snaží se utéct před svojí vinou? Možná v Benátkách někoho zabil. Třeba svoji manželku. Bohaté měšťanstvo, mezi něž patří, se však i z něčeho takového dokáže vyvléct bez patřičného trestu. Určitě ho ale tíží svědomí. Proto přijel do Florencie a chová se tu jako mílius.

Jistě pochází z nějakého významného velice dobře zaopatřeného rodu. Možná jde o šlechtice. Kolik peněz asi má? Jistě dost, když mu zbývá na to rozdávat i druhým. Svým omšelým zjevem se jen kryje. Pravděpodobně má taky hospodyni, která všechny laskominy nakupuje místo něj, aby tak na ulici nepůsobil jako takový boháč. Musí si žít jako král.

To není spravedlivé! Až do svého zranění jsem pracoval poctivě a pak ze mě Bůh ze dne na den udělal chudáka. Tento Benátčan (pomyslel na to slovo s odpornou pachutí na jazyku a náhle se v jeho hlavě jevilo spíše jako urážka) nejspíš někoho zabil. Možná něco daleko horšího. Žije si jako nějaký vladař a proč vlastně? Rozhodně ty peníze těžce nevydělal. Zdědil je po svých zkažených předcích. Nebo jde o obchodníka, co okrádá těžce pracující lid.

Vlastně by to ani hřích nebyl, kdyby se někdo vloupal do toho jeho honosného sídla a něco málo mu vzal. Šlo by o boží spravedlnost. Vsadím se, že jen hrstka z toho, co má, by mě zaopatřila na několik let.

Onen hrůzostrašný nápad byl rázem na světě. Představa, jak se vloupe k di Spinimu domů, jej zcela pohltila. Cítil v hrudi zvláštní pocit zadostiučinění při pouhé myšlence na tento čin. Okrást někoho, kdo má peněz, že neví, co s nimi a určitě k nim přišel nekalým způsobem… navíc člověka zatíženého smrtelným hříchem… To není špatný skutek. Je to spíš hrdinný čin. Ještě k tomu, sám nemá-li pomalu co do žaludku. Jednalo by se o takovou kompenzaci za jeho vlastní utrpení v životě. Pokud by Bůh vážně existoval, jistě by si to takto přál. Možná, že by mu sám takový nápad vnukl do hlavy.

Dlaní přejel po svém novém oděvu. Je tak hebký… jako hřích. Ale mě si jen tak nekoupí. Může mi darovat klidně tucty košil a kabátců, hodit mi pod nohy třeba hroudy zlata a nikdy tím neodčiní, co provedl. Taková zrůda si nic jiného než okrást nezaslouží.

Do detailu promýšlel tento nápad několik následujících dní. Po celou tu dobu se zároveň cizinci pečlivě vyhýbal. Nechtěl již ani jeden z jeho milodarů. Kdo si myslí, že je? Na co si hraje? On už před ním hřbet neskloní. Pečlivě ho však sledoval. Vypozoroval jeho návyky. Podrobně prozkoumal vnějšek jeho domu. Hledal škvíry. Nedovřené dveře. Špatně upevněné okenice. Až konečně uzřel nedovírající dveře vedoucí do sklepa. Dostal se dovnitř a zjistil, že jakmile člověk projde spletitým množstvím chodeb, ocitne se u schodiště vedoucího do obytných částí domu. Teď stačilo vyčkat na správný okamžik. I ten se mu velmi brzy naskytl. Jakmile Benedetto zamířil na nedělní mši, dům byl prázdný.

Nepozorovaně se vbelhal dovnitř. Byl tak nedočkavý, že i přes své špatné zdraví, se mu podařilo brát schody ze sklepa téměř po dvou. Vešel do obytné části. Zevnitř působil dům ještě menší. Měl sice prostornou kuchyň, ale ostatní pokoje nedosahovaly nijak závratné rozlohy. A bohužel ani patřičného přepychu. Čekal měkké koberce. Vzduch provoněný drahým kořením. Mramorové podlahy. Mahagonový nábytek. Brokátové závěsy a křišťálové lustry. Všude se převalující cennosti. Jenomže tady… Nebylo tu nic. Skromný nábytek. Ničím neobvyklé dřevěné podlahy a vzduch nasycený kadidlem.

„Někde to tu musí být,“ zabručel vztekle.

Přistoupil k velké truhle naproti krbu a prudce ji otevřel. Nic. Jakési přikrývky. Popuzeně začal prohledávat jednu místnost za druhou. Říkal si, jestli nenadělá až příliš hluku, zatímco v kuchyni vyhazoval ze skříní mosazné nádobí a to při dopadu hlasitě řinčelo o kamennou podlahu. Pak nad tím ale mávnul rukou. Hluk nehluk, musí už konečně ten poklad najít a co nejdřív zase zmizet.

„Kruci!“ zařval, „někde to tu musí být.“ Rozhněvaně popadl talíře a mrštil jimi o zem.

Náhle zbystřil. Zaslechl pomalé vrznutí dveří. Di Spini se vrátil.

Nedokázal se pohnout z místa. Cítil, jak mu splašeně tluče srdce. Buch. Buch. Buch. Měl pocit, že mu musí každou chvíli explodovat hrudník. Prudce se mu zrychlil dech. Ve spáncích mu tepala krev. Zpotily se mu dlaně. Rozklepaly se nohy a ruce. Vyschlo mu v ústech.

Zběsile se rozhlédl po kuchyni. Nůž na krájení masa. Rychle se pro něj natáhl a nejistě zbraň sevřel v ruce. Klouzala mu v dlaních a zdálo se, že má příliš málo prstů na to ji udržet.

Slyšel, jak se domem rozléhají cizincovy kroky. Chvíli se přibližovaly, pak ustaly. Vzdalovaly se a zase přibližovaly.

Matteo zavřel oči a pokusil se zklidnit svůj dech.

Kroky se stále víc a víc přibližovaly.

Už je ve vedlejší místnosti.

Dva kroky od dveří.

Jeden krok.

Matteo na nic nečekal. Svižně vyrazil do slepého útoku. Prudce vytřeštil oči a během jediného zabušení srdce, vrazil Benátčanovi nůž rovnou do břicha. Čepel projela kůží jako máslem a zakousla se muži do masa. Přímo do žaludku. Jen kousek od srdce. Muž zděšeně zalapal po dechu. Mladík škubnutím vyňal nůž ze zkrvaveného těla. Benedetto Vincenzo di Spini padl na kolena. Jeho vykulené oči zastřené bolestivou agonií byly široce otevřené dokořán. Zdálo se, že chce něco říct. Místo slov se z jeho úst ovšem vyřinul proud krve. Naposledy útrpně zasýpal a sešinul se k zemi.

Matteo na něj chvíli fascinovaně a napůl nevěřícně hleděl. Pak zběsile přeskočil bezvládné tělo a roztřeseně pokračoval v prohledávání domu. Hlasitě u toho klel.

„Tohle nebylo v plánu. To se nemělo stát. To ne! To ne!“

Chtěl najít bohatství, kvůli kterému sem zavítal, a poté vzít co nejrychleji nohy na ramena. Utéct z Florencie, než si mrtvého někdo všimne.

„Byla to zrůda,“ uklidňoval sám sebe. „Nic jiného si ani nezasloužil. Teď si ho může soudit ten jeho Bůh. Neudělal jsem nic špatného. Dal jsem světu spravedlnost.“

Byl v mužově ložnici. Skromně zařízená jizba nezářila žádným přepychem. Skříň. Tu prohledal nejdříve, ale nic zvláštního v ní nenašel. Modlitební klekátko. Možná až příliš obyčejné. A postel. Tvrdá a nepohodlná. A pod ní… Benátčanovy pantofle a… truhlička! Malá. Nenápadná. V té určitě najde, co hledal. Chvíli zápasil s panty, ale nakonec se mu podařilo je rozlomit a násilím se dostat dovnitř. Bylo tam…

Dopisy…

Dopisy?

Jen dopisy?

Vztekle jeden vzal a roztrhal ho.

Chtěl vzít další a udělat s ním to samé. Potom se však zarazil a zvědavě jej rozevřel. Kousek si přečetl.

Jsi blázen, Benedetto, hlásal. Svět je zkažené nevděčné místo a ty skončíš hůř, než si zasloužíš. Uvidíš, bude to tak. Snažíš se pomoc každému kolem sebe a myslíš si, že je takový každý, ale mýlíš se. Nech toho dobrodiní. Usmiř se s otcem a vrať se do Benátek. Peníze se dají utratit i jinak, než že je rozdáš chudým. Ale ty jsi až moc velký blázen, než abys něco takové uznal, nemám pravdu? Dřel jsi mnoho let. Vystavoval ses nebezpečí při každé své cestě do Číny. Nemáš ani manželku, ani děti. A teď? Teď, když je čas na to si užívat, se zavřeš v tom svém kostele a celé dny se modlíš. Svět si tě nezaslouží, Benedetto.

Matteo v slzách klesl na kolena. Ani se neobtěžoval dočíst dopis do konce. Bezmyšlenkovitě jej upustil na zem. Nechal se pohltit temnotou závisti. A ve tmě jsme všichni slepí.

Florencií se rozezněly zvony. Končila nedělní mše.