„Dneska jdeme do muzea!“ vykřikla nadšeně Ajani. Měla narozeniny, proto jí její matka chtěla vzít do ruin nedalekého hradu, Stonehelmu. Jeho suterén byl změněn na muzeum, ve kterém se někdy konali pokladovky.
„Už jen připravím svačinu a pojedem,“ odpověděla jí s velkým úsměvem mamka. Vždycky ji těšilo, když byla její dcera šťastná.
Vše dobalila a nadšeně se i s celou rodinou nahrnuli do auta.
Dopředu si sedla mamka a jako vždy se smutně podívala na sedačku vedle. Tam dříve seděl její manžel, který však před dvěma lety zemřel. Bylo to sotva týden po narození jejich posledního dítěte.
Za ní si sedla Ajani, ta byla nejstarší. Pak Zack, ten byl prostřední, a nakonec Tim, nejmladší z jejich tří dětí. Timovi ale všichni říkali prostě ‚mimčo‘.
⁓⁕※⁕⁓
V suterénním muzeu bylo chladno. Všude na stěnách místnosti visely obrazy.
„Toto je, podle mého plánku, Síň obrazů. Většina prý vlastnila zlá císařovna Lunatrix. Neustále vedla války a dobila většinu našeho ostrova, Arkbandie. V podstatě vše, co je v těchto ruinách je její válečná kořist,“ vysvětlila mamka.
Ajani se rozběhla s touhou prohlédnout si každičký obraz v sále. V rohu ale stál Zack a jen brblal.
„Nemůžem už jít do Síně zbraní?“ zeptal se. „Tady je to nuda.“
„Musíš počkat, až se tvoje sestra dokouká,“ odpověděla mu mamka. Neměla moc ráda, když neměla mimo dům všechny své děti na dohled.
„Ale no tak…“ ztrápeně si povzdychl.
„Můžete jít beze mě,“ ozvala se Ajani, „potom vás doženu.“
„No…“ zaváhala její matka.
„Neboj, nic se mi nestane,“ ujistila ji dívka. „Jsme v muzeu, co by se mi mohlo stát?“
Nastala chvíle ticha.
„No dobře…“ váhavě nakonec přisvědčila mamka.
„Díky!“ vykřikl Zack a rozběhl se do Síně zbraní.
„Dávej na sebe pozor,“ otočila se matka na dceru.
„Neboj, nic se mi nestane.“
S posledním pohledem se mamka otočila a vyšla s mimčem za Zackem.
Ajani si začala pozorně prohlížet nedaleký obraz jezera. Najednou si však všimla závěsu v nejtemnějším rohu. Byla před ním sice cedule „Nevstupovat!“, dívenka však vždycky byla zvědavé povahy a proto vešla.
Za ním se dostala do zvláštní okrouhlé místnosti s velkým zrcadlem uprostřed. Vypadalo přímo magicky a jako by z něj zářilo namodralé světlo.
Ajani pomalu pohladila jeho temný rám.
Pravděpodobně z černého obsidiánu, pomyslila si. V horninách se vyznala.
Najednou pocítila nutkání položit na svůj odraz dlaně. Pomalu se nadechla a přiblížila ruce k lesklému povrchu. Vzduch se jí před ústy srážel. V místnosti zavládla ledová zima.
Položila své ruce na zrcadlo.
V ten moment vše utichlo. Jako by se svit zrcadla nahromadil k jejím rukám. Pomalu se do ní vsákl a pohltila ji tma.
Poslední, co viděla, byly ledově modré oči v zrcadle.
⁓⁕※⁕⁓
„Ajani!“ uslyšela známý chlapecký hlas. „Ajani, prosím, probuď se!“
Nad ní se skláněla Zackova tvář. Byla plná starostí, obav, a dokonce na ní šli rozeznat i stopy po slzách.
Když Zack viděl, že se jeho sestra probudila, vydechl úlevou.
„Co… Co se to stalo?“ vykoktala dívka a posadila se. „Au! Moje hlava…“
Vypadala zesláble a zbědovaně.
„Všude jsme tě hledali!“ spustil její bratr. „Když jsi k nám stále nepřicházela, mamka se šla podívat do Síně obrazů, a ty nikde! Hrozně se lekla a spolu jsme prohledali snad celé muzeum. Když jsem aspoň popáté procházel Síň obrazů, všiml jsem si cedule a závěsu. Nebyl jsem si jist, jestli mám vejít, ale radši jsem šel. A dobře jsem udělal!“
Ajani se na něho s poloúsměvem podívala. Byla ráda, že tu pro ni bratr je.
„Dokážeš se postavit? Musíme najít mamku,“ řekl jí po dlouhém obětí.
Dívka se s námahou postavila a udělala pár kroků dopředu opřená o něho. Najednou se ale skácela k zemi a pevně se pažemi objala. Dýchala jen s viditelnou námahou.
Chlapec si k ní klekl. Všiml si, že jí bělají vlasy
„Ajani! Co se to děje?!“ vystrašeně vykoktal.
„Já… nevím…“ trhaně odpověděla. Něco se v ní měnilo.
„Ajani!“
„Jakápak Ajani?“ pronesla tvrdě. Hlas se jí každou vteřinou děsivě měnil. Zněl ledověji a jakoby z větší dálky. „Mé jméno není Ajani, smrtelníku. Já jsem Lunatrix, císařovna Arkbandie a Mistryně zrcadel!“
„Ajani…“ vyděšeně se na dívku na zemi zadíval. Její oči, vždycky tak vřelé, teď vypadali jako dva kousky ledu plující v mlžném moři.
Tyto oči mu pohled opětovaly. Čišela z nich divoká radost z jeho zděšení.
Zack nevědomky couvl a vrhl se na chodbu. Ajani, nebo spíš Lunatrix, na nic nečekala a rozběhla se za ním.
Dostali se do Síně obrazů a císařovna zaječela:
„Co to udělali s mým hradem?!!“
Zack se pokusil dostat ke dveřím do další místnosti, Lunatrix ale jen máchla rukou a vyslala na něj magickou ledovou salvu. Jemu se naštěstí podařilo instinktivně uhnout. Salva však spadla na podlahu k jeho nohám a pomalu ji začala pokrývat vrstvou ledu.
Zack se na tento zvláštní jev zadíval a Lunatrix jeho nepozornosti využila. Skočila na něj a znehybnila ho.
Zrovna se nad ním skláněla, aby ho dorazila, když do místnosti vtrhla mamka s mimčem v náruči.
Když mamka uviděla scénu před sebou, zarazila se a zbledla. Lunatrix se ohlédla a Zack využil příležitosti a pokusil se utéct. Vyběhl za svou matkou, čarodějnice na něj ale vyslala ledovou kouli a přimrazila ho k podlaze.
Mamka na ni se zděšením zírala a nemohla od ní odtrhnout oči. Najednou si uvědomila, že má stejné oblečení jak Ajani, stejnou výšku i stejný účes. Když si uvědomila nejpravděpodobnější vysvětlení této ‚náhody‘, zbledla ještě víc.
Zbytek vzhledu jí však už Ajani vůbec nepřipomínal. Byla o dost bledší a stále pomalu bledla, a měla úplně jiné vlasy a oči… ale hlavně pohyby a držení těla měla úplně jiné než její dcera. Každý pohyb Mistryně zrcadel kypěl zlostí a divokou radostí z neštěstí ostatních. V držení těla se ukrývala obrovská zlost.
„Kdo… kdo jste?“ vykoktala mamka.
„Copak mě nepoznáváte?“ pronesla nepříjemným a jedovatým hlasem. Mamka po zaslechnutí tohoto hlasu ještě trošku zbledla. „Zrovna vy byste to měla vědět, jelikož jste už probírali dějiny…“
„Nemám tu… tušení, kdo jste,“ koktala dál. Náhle si ale vzpomněla na obrázek ve své staré učebnici a zbledla do maximální bělosti, které mohla dosáhnout.
„Ne, to není možné…“ vyděšeně zašeptala. „Vždyť už máte být dávno mrtvá… a pohřbená!“
„Stále jsem nezaslechla své jméno,“ opáčila. Těšilo ji vidět hrůzu, co vzbuzovala v ostatních.
„Vy jste… Lunatrix!“ to bylo poslední, co řekla. Poté totiž omdlela hrůzou.
Lunatrix ji zmrazila k podlaze a řekla:
„Tak, a to bychom měli, už jen najít to mimino… nesnáším mimina, lezou všude a jenom řvou, řvou a řvou. Ale zato jejich krev je slaďoučká…“
Olízla své přední zuby které, jak si Zack vyděšeně všiml, byly dlouhé a špičaté. Císařovna byla… upírkou!
„Ajani, prosím…“ pronesl v zoufalství. Nechtěl, aby se jeho bráškovi něco stalo. A doufal, že to jeho sestru nějak dokáže vysvobodit z nadvlády té hrůzostrašné čarodějnice.
Ta se jen lhostejně otočila a uviděla mimčo, kterému v očích svitlo světélko pochopení.
Rozběhl se za Lunatrix, objal ji a láskyplně zašeptal:
„Ajani…“
V ten moment se v Lunatrixině mysli něco otevřelo. Ajanina mysl se vysvobodila ze zlého polapení.
Čarodějnice vyjekla a Ajani převzala moc nad svým tělem. Vzápětí z něj vyšlehlo ohromné světlo a z rukou jí unikl bílý mrak namodralé páry.
„Ajani!“ vykřikl radostně Zack. Věděl, že se mu teď sestra vrátila.
Dívka však ani nehlesla a skácela se na podlahu.
⁓⁕※⁕⁓
Ajani pomalu otevřela oči. Ležela ve stejné Síni obrazů jako předtím, jen bylo všude mokro, jelikož všechen led roztál. Její hlava spočívala na klíně své matky, která ji láskyplně hladila po čele.
„Neboj, už to skončilo,“ zašeptala své dceři. Zack jí povyprávěl celý příběh a věděla, že teď není čas na otázky.
Potom ji objala. Dívka jí obětí vrátila a zašeptala:
„Omlouvám se, neměla jsem jít za ten závoj…“
Po tvářích jí tekly slzy.
„Odpouštím ti. Hlavní je, že se nic nestalo. Ale zato myslím, že dlužíš někomu poděkování,“ usmála se.
„Ano,“ přisvědčila, „to rozhodně… díky, Zacku, žes byl vždycky u mě a miloval mě. Díky, mamko a mimčo, že jste mě oba taky milovali.“
Mimčo radostně zamávalo a dalo slizkou pusinku Ajani na tvář.
Potom se všichni rozesmáli a dali si rodinné obětí. Byli šťastní, že se nic nestalo, a hlavně že jejich rodina nepřišla o dalšího člena.
Během tohoto rodinného setkání si však nemohli všimnout malého namodralého mráčku plujícího pryč skulinou ve stropě a ani tichý zlý smích záštiplného tvora k nim přes jejich štěstí nedolehl.
KONEC
Poznámky k příběhu:
Pokud se vám úvodní stránka zobrazuje divně, asi to bude tím, že nejste v desktopové aplikaci.
Příběh jsem vsadila do světa, který teď s bratry vylepšujeme a vymýšlíme. Je v podstatě „založený“ na upírech, jelikož základní myšlenku přinesl Jirka, který upíry miluje. Zatím máme sice rozpracované jen „stvoření“ a pár událostí, jelikož jsme to začali psát dneska, ale pravděpodobně ve vymýšlení budeme pokračovat dál. Škoda, že pololetní prázdniny jsou pouze jeden den.
Také jsem vám do zadání vložila mapu Arkbandie, jak jsem ji nakreslila pro jiný příběh. Jen se omlouvám, že není v nejlepším rozlišení. Skeny jsou někdy (podle mě) až moc přesné. Zakroužkovala jsem na ní Stonehelm.
Doufám, že se vám to líbilo
-Anežka M. Pospíšilová