Dlouhou školní chodbou se začaly rozléhat kroky. Podle nepravidelného klapání bot šlo rozeznat, že postavy byly dvě. „Sandy, musíme si pospíšit, jestli chceme stihnout ten autobus.“ Rychle oznámil Ethan. Ethanovi bylo čtrnáct. Vlasy barvy kávy, zelené oči, mezírka mezi předními zuby. Celkem obyčejný kluk. Typický deváťák. Nic zvláštního na něm nebylo. Nebo alespoň on si to o sobě myslel. „Jo, jasně. Už jdu. Jen si něco musím vzít ze skříňky…“ houkla Sandra, které nikdo nikdy neřekl jinak než Sandy. Sandra byla Ethanova vrstevnice, spolužačka a kamarádka. Byla mnohem menší než Ethan, pískově zlaté rovné vlasy jí sahaly až po pás a byly velmi nezkrotné. Taky proto měla Sandy ve své skříňce pro jistotu pár gumiček a sponek. Tedy spíš pár desítek. Sandy otevřela dvířka skříňky, stoupla si před zrcadlo vsazené do vnitřní části dvířek a začala si sčesávat vlasy do culíku. A za chvíli již oba šli směr autobusová zastávka, plně zabraní do konverzace o nové herní konzoli.
„Neslyšíš kroky?“ zeptala se po minutě tiché chůze Sandy, „Jako by šel někdo s námi“. „Když o tom mluvíš, zdálo se mi, že něco slyším, ale říkal jsem si, že to je jen v mé hlavě,“ zamyslel se Ethan. Chvíli nehybně stáli. Pak se oba vydali svižnou chůzí dál k zastávce. Šli rychle. Mlčky. Bez jediného slova.
Najednou ticho prořízlo pronikavé hvízdnutí za jejich zády. Oba sebou trhli a otočili hlavu. Zvuk kroků za nimi byl zřetelnější, násobil se a zrychloval. V jejich zorném poli se na chodníku objevilo šest tmavých velkých siluet. Řítilo se na ně šest asi sedmnáctiletých kluků s postavou jako boxer s titulem amatérského mistra Evropy.
„Ale to snad ne“ vydechl Ethan. Bylo to to jediné, co stihl říct. V té chvíli Sandy křečovitě škubla jeho loktem a už oba pádili před těmi svalnatci hlava nehlava, jako o život. Minuli zastávku a zabočili do ulice, dál mezi domy. Ethan se Sandrou běželi už dobrých pět minut, ale vůbec nevypadalo, že by se jejich pronásledovatelé jakkoliv unavili. Byli jim stále v patách. Uličky se stále více zužovaly a nikde ani jeden podchod či otevřené dveře, který by jim poskytly rychlý úkryt.
Najednou se před nimi vynořila jejich spása. Výloha a otevřené vstupní dveře malého starožitnictví. Oba vběhli bez váhání dovnitř a Sandy za nimi zabouchla dveře a vlezla si do starožitné skříně, která stála vedle nich. Ethan proběhl kolem pultu a vydal se dál chodbou do hlubin krámku, aniž by vlastně vnímal, kam si to namířil. Soustředil se totiž na tlumené hlasy pronásledovatelů a nic jiného pro něj v tu chvíli neexistovalo. Proběhl bez povšimnutí kolem polic plných různých prapodivných předmětů, které lemovaly stěny chodby. A řítil se dál přímo do velkého zrcadla ve starém dřevěném rámu na konci chodby, které v poslední chvíli zaregistroval. „To snad ne, tolik námahy a teď narazím do zrcadla“, blesklo mu hlavou a zkusil zastavit. Nešlo to. V běhu zavřel oči a.. A nic, prudký náraz nepřišel. Nestalo se nic.
Mezitím vpadli výrostci do krámku a začali jej prohledávat. „ To není možný. Musí tu oba být. Před chvilkou sem vletěli!“ Zlobil se hlasitě ten s děsivým tetováním na krku. Nejvyšší z celé šestice vztekle zaskřípal zuby a bouchnul rukou do pultu, až zacinkala sada křišťálových skleniček připravená na pultu k zabalení. Zvuk sklenic jako zvonek přivolal starou majitelku krámku, která se zjevila mezi výtržníky. „Okamžitě odejděte, nebo zavolám Policii!“ zakrákorala skřípavým hlasem stará dáma. To by partě pronásledovatelů dozajista překazilo plány na polapení a následnou šikanu dvou nešťastníků. Výrostci s nespokojeným mručením opustili jeden po druhém starožitnictví. Sandy vykoukla ze skříně. Byli pryč. Neviděla však ani starou prodavačku. A co nejhůř, neviděla ani Ethana. „Ethane! Hej! Už jsou pryč, můžeš vylézt.“ „Ethane?“ Znejistěla. Nikde nikdo. „To bys mi nejdřív musela pomoct“, ozvalo ze zpoza rohu. Sandy rychlým krokem přešla do uličky mezi police, odkud se ozýval hlas kamaráda. Na jejím konci bylo zrcadlo. Sandy přišla blíž. V zrcadle se neodrážel obraz Sandy. Ze zrcadla se na ni díval Ethan. Sandy vyvalila oči. „Přesně takhle jsem vypadal, když jsem zjistil, že to vůbec jde“, zasmál se zoufale. Pak natáhl ruku, která jakoby přes vodní hladinu prošla stěnou zrcadla. „Potřebuju vytáhnout, Sandy!“ řekl Ethan tiše. Sandy jej uchopila za ruku zatáhla. Jako by jej tahala z vody. Nejdřív se u ní objevila jeho hlava, tělo a pak nohy. Ethan se svalil na zem. Postavil se na nohy a vydechl: „Díky.“. „Ty jo, to je jak z nějaké videohry,“ vydechla Sandy. „Myslím, že to umím. Že mám tu schopnost. Procházet zrcadlem. Myslíš, že mi to půjde i jinde, než tady? “ zeptal se Ethan Sandy. Ta pokrčila rameny. „Nevím. Uvidíme!“, zamrkala na Ethana šibalsky, popadla ho za ruku a vyvlekla z krámku. Namířili si to oba do zrcadlového bludiště, šli tiše, oba v rukou telefony, ze kterých psali rodičům omluvy za pozdní příchod domů. Po deseti minutách chůze se zastavili. Zábavné zrcadlové bludiště v prostorách starého zámku. Zdobená zámecká brána sloužila jako hlavní vchod. Starý pán v pokladně vedle vchodu jim prodal vstupenku a šibalsky na ně mrknul, že budou mít soukromí, že mají bludiště celé jen pro sebe. Sandy obrátila oči v sloup, ale Ethan se nedočkavě hrnul dovnitř. Zrcadla byly všude kolem. Ethan se postavil do zpřed nejbližší zrcadlo. Sandy si stoupla za něj a zašeptala: „Zkus to, prostrč ruku skrz.“. Ethan přikývl, pomalu prostrčil ruku skrz zrcadlo před ním, v mysli se ale soustředil na zrcadlo, které měli oba za zády. „Co to je?“ vypískla Sandy a prudce se otočila. Na záda jí ze zrcadla za ní poklepala ruka Ethana. Ten stál ale stále před ní. „Hustý!“, vydechli jednohlasně. Přátelé začali zkoušet různá zrcadla a výborně se přitom bavili. Po půl hodině nerušené zábavy zaslechli hlasy. „Zase oni?!“ sykla Sandy. Ano, byla to stejná šestice gangsterů, která ke před několika hodinami pořádně prohnala. „Mají i baseballové pálky,“ zašeptal Ethan, „to nevypadá dobře, San!“. Kývli na sebe a Sandy se rozeběhla schovat dál do bludiště, ale stále nespouštěla z kamaráda oči. Ethan zůstal stát uprostřed chodby. Stál úplně klidně. V čele bandy šel ten potetovaný. Zastavil se asi tři metry před Ethanem. V ruce houpal baseballovou pálku. „Myslel jsem, že zase zdrhneš, srabe! Ale ne, pán si hraje na statečného a koleduje si o pořádný výprask!“ zavrčel výhružně. Jeden z jeho kumpánů vzal kámen, namířil na Ethana a mrštil kámen vší silou přímo do Ethanova obličeje. To co Sandy uviděla, byl naprosto neuvěřitelné. Namísto jednoho Ethana tam najednou stáli dva, oba byli takoví průhlední, kámen proletěl mezi nimi, proletěl bludištěm a rozbil zrcadlo, u kterého se krčila. Vše trvalo jen zlomek vteřiny, jakmile kámen prolétl, oba Ethanové se zase spojili v jednoho. A ten před zraky násilníků vskočil do nejbližšího zrcadla. Potetovaný zařval na ostatní: „Zrcadla! Rychle je rozbijte!“. Než se dva poblíž stojící kumpáni zmohli na jakoukoliv reakci, ze zrcadel za nimi se vynořili čtyři ruce, které je rychlým chvatem zneškodnili. Třetího výrostka zasypaly kusy rozbitého zrcadla, do kterého se trefil vůdce party. Sandy ani nedýchala. Slyšela Ethana, jak si zlostně odfrkl: „Ještě tři!“. Z posledních dvou zrcadel vylétly Ethanovy nohy a zneškodnili násilníka, stojícího mezi nimi. Potetovaný se rozeběhl, přeskočil ležícího kumpána, rozbil pálkou obě zrcadla a namířil si to k Ethanovi. Za ním se vynořil vůdce party. „Je po mně“, pomyslel si Ethan. Kolem jen rámy zrcadel a před ním dva siláci, kteří mu zpřelámou ruce jako párátka. Zničehožnic se vedle tetovaného ozvalo hlasité „Hej!“ a rána, která jej přiměla se otočit. Stála tam Sandy s prknem v ruce a na zemi se válel po dobře její mířené ráně poslední hromotluk. Potetovaný zavrávoral, Ethan ho jediným kopnutím srazil na zem a Sandy jej praštila prknem přes prsty. „To máš za to,“ skla vztekle. „Ještě jednou něco takového ty nebo někdo z tvé party někomu uděláte a příště už to nebudou jen prsty!“. Gangster jen bolestně přikývl a odplazil se.
Ethan se Sandy vyšli před bludiště. Vlastně před to, co z něj zbylo. „ Díky, Sandy! Bez tebe bych se odsud nikdy nedostal,“ usmál se na ni Ethan. „ No vidíš! Kamarádi si přece pomáhat musí!“ opáčila Sandy, trošku šibalsky, ale víc pohodově. „No nic, už musím, zatím ahoj!“, dodala. A vydala se podél zámku domů. „Ahoj zítra!“, zavolal za ní Ethan. Sandy se ohlédla, pohodila dlouhými vlasy a zamávala. Schopnost procházet zrcadlem je fajn. Ale je dobré mít k tomu kamaráda, pomyslel si Ethan, zamával Sandy a vydal se opačným směrem domů.