Dům, ve kterém se chlapec narodil, stál v odlehlých končinách daleko od města, obklopen přírodou ze všech stran. Zarostlou cestičkou, která vedla od zadní brány, se dalo velmi rychle dojít k překrásnému jezeru. Jeho rodiče většinu času pobývali ve městě a nechávali ho celé dny doma samotného. Brzy poznal, jak snadno si člověk zvykne na samotu. Naučil se najít zábavné činnosti i ve zdánlivě nezajímavém okolí a trávil dlouhé hodiny procházkami kolem jezera pozoruje ptáky švitořící na stromech, vážky poletující nad hladinou, rybky plující ve vodě a také obraz svého vlastního obličeje pohupujícího se ve vlnách na jezeře.
Jelikož jeho rodiče nebyli příliš pečliví, nevěnovali chlapci mnoho pozornosti a nechávali dům postupně chátrat. Možná i proto na žádné z loupajících se stěn, z nichž mnohé pokrývala plíseň, neviselo ani jediné zrcadlo. Když tedy poprvé malý hoch spatřil svůj odraz na hladině, cosi ho na něm fascinovalo a zvláštním způsobem přitahovalo. Jeho tvář zobrazená ve vodě mu po dlouhá léta byla jediným věrným přítelem, který nikdy nikam neutekl ani ho nezradil, snad kromě dní, kdy do vody dopadal déšť nebo foukal vichr tak silný, že se odraz zcela rozvířil a odplul k protějšímu břehu. Dennodenně ho jakási nepopsatelná síla táhla k jezeru, kde sledoval svou proměnu z chlapce v muže. Tak krásně se cítil na světě, pln čisté lásky k přírodě, která pro něj byla matkou i otcem a dala mu to, co rodiče zanedbali.
Jednoho dne, když zrovna seděl na břehu jezera a rozmlouval s žábou, která hlasitě kvákala na celé kolo, se z dálky ozvalo volání: „Jáchyme, pojď domů!“ Zvuk matčina hlasu ho mírně zaskočil, neboť bylo sotva poledne, což byl čas, kdy rodiče obvykle nebývali doma. Něco se muselo stát.
Vyděšeně vyběhl směrem k domu, kde s údivem našel matku nastrojenou jako na veselku a jakousi cizí ženu se svou dcerou. Pak se věci daly rychle do pohybu. „Tak tohle je Marie, tvá budoucí manželka.“ prohlásila sebevědomě neznámá žena stojící hned vedle překrásné dívky. „Ještě dnes bude svatba!“ vykřikla radostně matka nehledíc na zcela nechápavý výraz rýsující se na Jáchymově obličeji. Konečně se ho zbavím, vypovídal matčin radostný pohled o jejích myšlenkách.
Zanedlouho stáli s Marií před oltářem. Marie oděná v nádherných bílých šatech vypadala jako anděl z nebes, zatímco Jáchymovo tělo pokrývaly jen cáry košile a kalhot, které nosil už řadu let. Vše se seběhlo tak rychle, že se Jáchym nezmohl k sebemenšímu odporu. Nedostal dokonce ani příležitost rozloučit se s jezerem, kde spočívalo jeho srdce. Věděl, že život už nikdy nebude jako dřív.
Rodiče se ho takto snadno zbavili a poslali ho desítky mil daleko, aby začal nový život ve městě. Po rodičích se mu pramálo stýskalo, ale při pomyšlení, že už se nikdy nebude moci vrátit k jezeru, mu začaly po tvářích stékat hořké slzy.
Městská společnost však na city příliš nehledí. Marie z Jáchyma udělala občana jak se patří. Naučila ho dobrým mravům, psaní, čtení, práci… Postupně zapomínal na krásy života v souznění s přírodou. Z divokého tvora se proměnil v pracujícího muže, který vydělával peníze a žil podle společenských norem. Jedině při pohledu na svůj obličej do zrcadla si vybavil jezero v lesích a ucítil volání svého srdce po změně, naslouchat svému srdci mu však najednou připadalo bezvýznamné a pošetilé.
O několik let později se Jáchymovi a Marii narodila krásná zdravá holčička. Marii se však při porodu velmi přitížilo a její stav se den ode dne zhoršoval. Jáchym pozoroval, jak se jí postupně vytrácí ze tváře barva a jak slábne. Nemohl s ní však trávit příliš mnoho času, protože cítil povinnost zaopatřit rodinu, a tak pracoval více než kdy dřív a nevěnoval se ničemu jinému.
Mariina smrt ho udeřila jako rána dělovou koulí. Po pohřbu Jáchymův život zcela ztratil směr. Zůstalo mu jen dítě, které ustavičně plakalo, neboť chtělo zpátky k mamince. Přemáhaly ho pocity zoufalství a beznaděje. Co si teď jen počne? Marie z něj udělala nového člověka, s její smrtí však odešly veškeré zbytky citu. Život mu sebral téměř vše, co mu bylo drahé, jen dítě, které držel ve svém náručí, ho udržovalo naživu
Náhle se celý svět rozplynul.
„Matěji!“ volala zoufalá matka mé jméno, přičemž přibíhala k jezeru. „Kde jsi prosím tě byl celý den?“ Jako bych se náhle probudil ze snu. Obraz hrobu, Jáchyma i plačícího dítěte se vytratil z hladiny. Mé myšlenky se však navrátily do přítomnosti, až když jsem spatřil ve vodě obraz svého obličeje. Voda v jezeře se uklidnila a vše v okolí utichlo. Matka se na mě ustaraně podívala a odvedla mě od jezera domů, kde u prostřeného stolu čekal s úsměvem tatínek. „Měl by sis jít hrát s kamarády a ne se jen poflakovat celý den sám u vody! Vím, že máš bujnou představivost, ale kamarády si jen tak nevykouzlíš“ pokáral mě a dal se do jídla.
Nikdy jsem nebyl tak vděčný za své starostlivé rodiče a bezpečný domov jako v tento den. Večer jsem si při pohledu do zrcadla visícího na čistě namalované stěně uvědomil, co všechno mi život dal a co mi mohl vzít, jak důležitá je rodina i přátelé a vzájemné pochopení. „Mami, tati, mám vás moc rád,“ vyklouzlo mi samovolně z úst. Oba si vyměnili udivené pohledy a pak mě objali.
Když jsem jim poté pověděl celý Jáchymův příběh, který mi vodní hladina ukázala, mysleli si, že si jen vymýšlím nebo blouzním. Já si však onen příběh pamatuji dodnes a věřím, že to, co jsem tehdy viděl, nebyla náhoda ani výplod mé fantazie. Jezerní hladina mi totiž připomněla, jak důležité jsou i zdánlivé maličkosti, které nám tento svět přináší a často je považujeme za samozřejmost a že i obyčejné zrcadlo ať už vodní, nebo skleněné může vyprávět tisíce příběhů, spojovat rozličné osudy a probouzet v lidech dávno ztracené city.