Stál jednou jeden krámek. Byl postaven jakýmsi panem Šmiralem, který si zde plánoval založit svůj pánský klub, ale jeho žena zemřela a on už měl poté starosti naprosto jiné. Ale tady to utněme. Není to jeho příběh.
Lokace tohoto krámku byla možná až nešikovná, alespoň tak by se mohla jevit běžnému kolemjdoucímu nebo mladičkému páru, který jde ruku v ruce mlčky, protože první i ta druhá osoba čekají, až uvidí cokoli, čeho by bylo možné chopit se a dále rozvíjet konverzaci. Nešťastná by se mohla zdát také právě se přistěhované slečně, která se vypravila poznat okolí svého nového útočiště.
Ovšem jak jsem již nastínil dvě věty zpátky, umístění nešikovné nebylo. Už pěkných pár let zde byl obchod s kdejakou veteší. Těch pěkných pár let jsem usoudil hledě na fakt, že už od malička mi maminka říkala, co vůbec vetešnictví je, a že tam stojí snad od nepaměti. Maminka, samosebou o žádném panu Šmiralovi vůbec nevěděla. Do vetešnictví chodívalo pět stálých zákazníků. Pan Hudec, bývalý vysokoškolský profesor, milující vůni starých věcí a rovněž přitahovaný neobvyklými předměty, které však nesměl pořizovat kvůli manželce. Pan Šeřík. Mladý kluk, který byl svým způsobem ztracen ve světě. Do krámku chodil většinou s touhou doplnit svou sbírku předmětů vzácných. Sbíral spoustu věcí, od komiksů až po motýly. Paní Krupičková, jediná stálá zákaznice ženského pohlaví. Byla již v důchodu a času měla spoustu. Ráda si poklábosila a proto nebyla ani tak zákaznicí, jako spíše pravidelným zpestřením dne a nositelkou zpráv o všem, co se v okolí událo. Zbývající dva pánové Buchal a Cukal byli jeden jak druhý. Jejich primární zájem byl v nalézání věcí, které by mohly být zpeněžitelné za hodnotu podstatně vyšší. Byli velkými soupeři snažícími se o vyfouknutí hodnotného předmětu dříve než tak stihne učinit ten druhý. Ovšem ani jeden z nich nemohl být v krámě věčně. Pan Buchal měl již rodinu, ale hlavou rodiny fakticky nebyl, ač na mateřské s jejich dcerou byla manželka. Pan Cukal ač rodinu nemající, musel se po práci věnovat mamince, která vyžadovala pozornost. Ne z nějakých zdravotních nebo jinak vážných důvodů…prostě a jednoduše pozornost chtěla. Těchto pět stálých zákazníků čas od času někdo doplnil, většinou se jednalo o dva až tři náhodné příchozí. Když sesumírujeme počet zákazníků, nemáme číslo nijak zázračné, ovšem na provoz dostačující.
Kolem krámku jsem jako malý nechodil vůbec často. Ba pamatuji si snad jen pár útržků z cest, kdy mě maminka vezla v kočárku nebo zrovna vedla za ruku a já se snažil vymanit z jejího pevného sevření. V každé vzpomínce figuruje nejvýznamnější prvek celého stavení a sice veliká vitrína. Je to až nepopsatelné, jaké pocity mě vždy zaplavily, když jsem viděl tolik nových, mně, jako malému klukovi naprosto neznámých věcí, a mohl jsem vymýšlet, k čemu by daný předmět mohl být. Naštěstí je maminka ženou trpělivou a obětavě mě nechávala opakovat názvy všeho co mě zaujalo a vysvětlila mi, k čemu daný předmět slouží nebo sloužil. Mimo všechny ty zajímavé věcičky bylo ve výloze veliké zrcadlo. Do něj jsem vždy pohlédl, usmál jsem se, ale hned jsem uhnul pohledem a zkoumal vitrínu dál. Upřímně, zrcadlo asi zas tak veliké nebylo, ovšem v očích malého dítěte je přece obrovský celý svět. Mělo rám zdobený všelijakými růžemi a ještě jednou věcí která ho dělala z řady vybočující. Byla na něm veliká šmouha. Vždy jsem si říkal, proč nikdy nikoho nenapadlo zrcadlo vyleštit. Možná to nešlo. Možná právě proto bylo zrcadlo ve vitríně na rozdíl od ostatních předmětů stálicí.
Čas kvapil a já konečně mohl začít chodit sám bez doprovodu rodičů. Ač to bylo oklikou, kolem vetešnictví jsem začal chodit čím dál častěji. Většinu předmětů ve vitríně jsem již bezpečně rozpoznával a takovým dobrodružstvím procházka sama o sobě nebyla. Důvod proč jsem volil tuto cestu byl jiný. Zrcadlo s čmouhou. Pořád mi dokázalo vykouzlit úsměv na tváři. V jeho odraze jsem se mračit sám na sebe nedokázal. Ať byl den sebehorší, lilo jako z konve nebo naopak pálilo slunko, pokaždé, když jsem zastavil u vitríny, ovládnul mě až nadpozemským pocit radosti, veselosti.
Na kouzla nevěřím, na zázraky jen někdy a tohle zrcadlo bylo bezpochyby jednou z výjimek. Možná to bylo zřejmé již na začátku, ale ten kluk jdoucí ruku v ruce s onou dívkou jsem byl já. Ta dívka byla zase Zorka. Musel jsem jí ukázat ten pozoruhodný jev. Byl večer. Právě za tmy byla vitrína nejzajímavější. Jediným světlovrhajícím předmětem byla totiž starožitná lampa se stínítkem s jakýmisi orientálními ornamenty. To vyvržené světlo se následně odráželo od zrcadla s čmouhou a podívaná to byla opravdu nádherná. Toho večera bylo však všechno jinak. Už z dálky vypadala výloha tmavší. Říkal jsem si, že snad jen zapomněli rozsvítit lampu nebo že praskla žárovka, ale nebylo tomu tak. Lampa svítila. To jen zrcadlo chybělo.
Zorka se rozesmála. „To jsi celý ty a ty tvoje pohádky.” dodala. Já se takticky chopil příležitosti a předstíral jsem, že to výmysl opravdu byl a řekl jsem, že by ta představa o zázraku se zrcadlem byla přece jen úžasná. Zorka přikývla a pokračovali jsme dál. Po pár letech jsem se dozvěděl, že právě příběh se zrcadlem Zorku okouzlil nejvíc. Tehdy se do mě opravdu zamilovala. Nikdo by prý takovou vtipnou teorii nevymyslel a už vůbec by ji nepodal tak věrohodně.
Pro mě však situace tak kouzelná nebyla. V noci jsem se vzbudil snad pětkrát a s napětím jsem vyčkával příchod deváté hodiny ranní, kdy vetešnictví otevíralo. A pak mi to došlo. Sobota, neděle – zavřeno. Dva dny jsem nebyl schopen udělat nic kloudného. Vymýšlel jsem nejrůznější teorie, co se s “mým” zrcadlem mohlo stát. Jídlo mi nechutnalo, nic mě nebavilo. Čekání v naději, že se přece jen ten zázrak čirou náhodou stane a všechno bude jako dřív. Nebo naopak, že se najednou všechno podaří a svět už takový jako dřív nikdy nebude. V tomto případě jsem se přikláněl spíš k první zmíněné možnosti, což mě i tak neskutečně ubíjelo, ale jak na potvoru přišla ta druhá. Já v tom vetešnictví do té doby vlastně nikdy nebyl. Vždy mi stačila jen ona výloha. Cítil jsem se trapně a hloupě. Proč jen mě nenapadlo zrcadlo koupit? Proč jsem vlastně vůbec nikdy nevešel dovnitř? Proč je tak lehké býti generálem až po bitvě?
Bylo pondělní ráno. V naději, že snad zrcadlo z výlohy jen přesunuli jsem stál v 8:49 před obchodem. Zkusil jsem kliku. Otevřeno. Jak velká voda jsem se nahrnul dovnitř, rychle jsem se zorientoval, a už jsem stál u pokladny, za kterou byla maličká stará paní. Sotva byla vidět. Spustil jsem na ni svou salvu o zrcadle. Koukala na mě, jako bych snad spadl na hlavu, přiletěl z Měsíce nebo měl slušnou hladinku. Tak znovu. Pomaleji. Teď už stará paní pochopila o čem je řeč. To zrcadlo už prý někdo koupil. „Kdo? Chodí sem často?” Vyhrkl jsem. Ovšem to jsem ze staré paní nevypáčil. Povídala, že má pět stálých zákazníků, ale kdy ti přijdou, to si hádat netroufla.
Den co den jsem chodil do krámku. Měl jsem tu čest seznámit se se všemi stálými hosty. Nebýt toho, v úvodu bych je jistojistě ani nezmínil. Pan Hudec, pan Šeřík, paní Krupičková, pan Buchal ani pan Cukal o zrcadle nevěděli. Ani si nevšimli, že v obchodě nějaké zrcadlo vůbec kdy bylo. Přicházel jsem o naději. Čím víc jsem si uvědomoval, že svůj talisman veselosti už asi neuvidím, tím víc jsem si všímal interiéru. Opět mě ovládl již dávno zapomenutý pocit. Nestačil jsem se vynadívat na všechny ty zvláštnosti. Vždyť ty by ani maminka pojmenovat neuměla! A já se začal cítit opět svůj.
Stará paní, tedy Cecilka, tak se jmenuje, mi nabídla, jestli bych u ní nechtěl začít pracovat. Že ani ona už není nejmladší a takový pomocník se vždycky hodí. Ostatně že ve vetešnictví trávím času stejně jako ona. To bych všechno zboží viděl dřív než zákazníci, došlo mi a souhlasil jsem. Napadlo mě, že bych já sám mohl být tím chybějícím zrcadlem. Tedy, do vitríny se mi lézt nechtělo, ale takovým zrcadlem vevnitř. Živým zrcadlem, které svým úsměvem rozesměje ty druhé. Ale pro kompletaci mého nápadu scházelo jediné. Čmouha. Proto jsem v krámku hbitě otevřel stará kamna a z nevymetených sazí jsem si na čele udělal čmouhu. Vypadal jsem jak dost nepovedený Harry Potter, ale byl jsem veselý. Má nově nabytá úloha zrcadla nekončila v 16:30. Se čmouhou a úsměvem od ucha k uchu jsem vždy vykročil z vetešnictví a fungovalo to. Vlastně funguje dodnes. I Zorka si zvykla. Ovšem kdykoli přijde do krámku nějaký neznámý zákazník, nikdy si neodpustím rýpavý dotaz, zda si u nás někdy v minulosti čirou náhodou nekoupil zrcadlo.