„Zrcadlo, pověz mi, kdo je na světě nejkrásnější“ – věta ze známé pohádky se zlou kněžnou, kterou asi četli mnozí. Malé děti ještě plně nechápou podtext tohoto příběhu, ale starší vědí, že jde o pýchu jedné závistivé královny. Čas utíká, pohádky se čtou méně, nastupují akční příběhy s napětím. Význam pohádek je ale pro dětskou duši stále velký…
Zrcadlo jako předmět známe všichni. Je součástí koupelen, dámských kabelek, zámeckých sálů, ale i fyzikálních přístrojů, fotoaparátů a dalších oborů lidské činnosti. Základem je optický úkaz, vznikající odrazem světelných paprsků. Tento úkaz hraje roli v obecných vyjádřeních – např: zrcadlo politického systému, zrcadlo ekonomiky apod. Také se používá slovo zrcadlení – např. při procházce kolem rybníka se zrcadlí náš obraz… Tedy zrcadlení v něčem i někom. Někdo je pro nás zrcadlem, odrazem, vhodným k následování. Měli by to být naši rodiče nebo učitelé. Učitel, který zná obraz rodiny, má snadnější práci při vyučování. Něčí práce, např. učitele národů Komenského, byla odrazem, příkladem dobrého pedagoga.
Říká se, že zrcadlem naší tváře je oko, pohled, ale i jazyk, kterým osoba mluví. Pozná se, v jakém prostředí ten člověk žil. Mám osobní vzpomínku na sešlost amatérských hudebníků v pracovně mého otce. Mezi houslisty byl mladý člověk z chudých poměrů Standa Srp, kterého jsem bez dechu v koutku poslouchala. Měl velkou houževnatost, dosáhl to z malého města až na primária Dvořákova kvarteta v Praze. Byl pro mne odrazem silné vůle a chutě něco dokázat.
Příkladů by mohlo být více! Vždyť co může evokovat malý (větší) kousek blýskavého předmětu, který je dnes pro většinu lidí obyčejný, ani o něm nepřemýšlejí.
Ale světlo, paprsky světla, jsou jádrem života odedávna! Na rozdíl od tmy, ve které někdy musíme žít, ať už je jí příčinou cokoliv.
Helena Richterková (79 let, Rychnov nad Kněžnou)