Kdysi dávno, před mnoha staletími, v dobách válek, králů a revolucí, jen jedno místo na zemi zůstalo nedotčené. Jeden les, a v něm, přesně veprostřed stojící domov pro osamělé děti. Kdokoliv, kdo se kdy ztratil v lese jako malý, už z něj neodešel a získal místo v tomto domově. Nikdo nevěděl, kde se nachází ani kam poputuje dál – vlastně jen málo lidí opravdu vědělo o jeho existenci, a to jen proto, že v něm sami vyrostli a z něj poté taky uprchli. Ten dům samotný byl střežený stíny v zahradě ve dne a oslepujícím dýmem v noci. Jeho stěny byly z chladného kamene a vstupní brána z neprolomitelného kovu. Kuchyňka, ač malá, v sobě skrývala leckterá nechutná tajemství, o kterých věděl jenom dům sám, a jeho mistryně. Jídelna, plná malých židliček a dlouhých stolů, odříznutá od zbytku budovy zvukotěsnou stěnou. Jedna jediná věž, do které nikdo z dětí neměl přístup, a v její špici kancelář tří mistryň. A pak jen nespočet navlas stejných pokojů, vždy s jednou koupelnou a postelí, někdy i šatníkem u dveří, ve kterých bydlely děti samotné. Kdyby někdo zvenčí, kdo nemá ponětí o pravidlech domu, vešel dovnitř, nerozpoznal by čí je který pokoj – tak moc byly všechny stejné, nezáleže na tom kdo se v nich nacházel. Ani jediný osobní předmět, který by naznačil, napověděl. Nic než jen holé stěny a nezajímavý nábytek, a i toho bylo poskrovnu. Asi to, co se tímhle vším snažím říct bylo, že v tomto domě nikdo nepodporoval jedinečnost, nikdo se o děti samotné ani nezajímal. Ne, tady šlo o něco zcela jiného. Mistryně samotné jen zřídka vycházely ze své kanceláře dolů do domu, ale když už se rozhodly vyjít na procházku kolem lesa, děti měly příležitost zahlédnout své „nadřízené“. Celkem to byly tři sestry, skoro k nerozeznání podobné, ale když se přeci jen dostanete blízko, jsou vidět drobné detaily v jejich obličejích, kterými je lze rozlišit. Jejich pravá jména nikdo neví, ale představují se jako Ira, Dolor a Patiens. Jednoho dne se tyto sestry rozhodly ovládnout lidstvo – jen tak, z nudy, jako experiment. Otestovat kam až musí zajít, aby lidskou bytost totálně zničily. A rozhodly se začít s těmi lidskými bytostmi, které měly právě po ruce – děti z jejich domova. Přišla první noc, a sestra Ira vykonala svou kletbu. Ráno se děti probudily bez očí a uší, takže už nemohly vidět pravdu a neslyšely fakta. Ira vzala všechny jejich zbytky a uvařila z nich čaj. Po několika dnech, většina z dětí byla izolovaná a zamotaná do svých vlastních myšlenek a polopravd, bez možnosti zahlédnout světlo, které by jim alespoň trochu osvětlilo situaci. Ale pořád to nebylo ono, pořád to nebylo dokonalé. Sestra Ira byla ze začátku uražená, ale nakonec svolila, aby i ostatní sestry měly šanci zkusit svoje triky. Tak nadešla další osudová noc, a s ní byla sestrou Dolor uvržena druhá kletba. Sebrala všem dětem mozky, aby už nemohly nikdy přemýšlet samy za sebe, a z mozků udělala marmeládu. Sestry si byly jisté, že tohle by mělo skutečně zabrat. A opravdu, děti nyní byly natolik zmatené, že uvěřily všemu, co jim sestry napovídaly, a zanevřely na sebe navzájem. A protože neměly oči, kterými by viděli pravdu, ani uši, kterými by naslouchaly druhým, nikdo je nemohl z té komplikované sítě lží dostat – ale stále to nebylo fatální, ještě pořád nebylo lidstvo ovládnuto. Tak tedy přišla na řadu třetí sestra, Patiens. Ta se zamkla na několik dnů do kanceláře, jen aby měla klid na přemýšlení. Už jim sebraly pravdu a schopnost vlastního názoru, ale nic z toho nefungovalo tak, jak by si představovaly. Ještě pořád tam je něco, co by se dalo zničit, rozkopat jako hrad z písku. Ale co by to tak mohlo být? Co jim celou tu dobu unikalo? Po několika bezesných nocí a zdlouhavých dnů, Patiens vyšla z kanceláře. Sestry se jí ptaly na co přišla, ale ona jen beze slova vyčkávala na noc, kdy by mohla provést svůj rituál, svoji kletbu. A konečně, Patiens sebrala dětem srdce, aby nebyly schopny soucitu nad ničím živým ani neživým. Všechna srdce si ale nechala a přibila je ke zdi jako sbírku motýlů, jen aby se měla na co dívat před usnutím. Účinek byl okamžitý. Tam, kde děti, i když neschopny jakékoliv komunikace mezi sebou, stále ještě nebyly schopny bojovat proti sobě, teď jen čekaly, až se k nim druzí otočí zády. Celý domov byl v chaosu. Až tehdy si sestry řekly, že to je geniální, jejich rituál je hotov. A tak vyslaly děti do světa, aby se tam usadily a měly děti, také bez uší a očí, mozku a srdce. Za chvíli už byla plná města znetvořených lidí, celé státy. To, co začalo jako kletba ze starého příběhu, skončilo jako dlouhodobá nemoc společnosti. Bylo to tu předtím, a je to tu pořád. A ty tři sestry se nyní ani nemohou divit, jak rychle jim jejich plán zafungoval.