Nepřišla najednou,
tiše se plížila.
Když jsem se otočil,
jako by nebyla.
Přímo před ní mohl jsem stát,
klepat se jako osika,
a až do smrti se bát,
že mě někdy zapiká.
Vydržet a být svůj i ve chvíli,
kdy ona víc, než já mnou žila,
chtěl jsem, ale přišel jsem o síly,
jen vůle být mi zbyla.
Její stín mě celé dny provázel,
přestože hlásili zataženo.
Byl jsem tam dvakrát
nebo to nebylo moje tělo?
Vždycky šla za mnou,
klidně jen o malou chviličku.
Bral jsem ji jako svou známou,
miloval jako sestřičku.
Jednou mě ale předběhla,
jako jedna z mnoha.
Pikolu držíce, mé jméno vykřikla,
a já spatřil pána Boha.