Včera za mnou přišel chlapec s maskou na obličeji. Seděli jsme o půlnoci na houpačkách a povídali si. Chlapec měl uklidňující hlas. Pokaždé, když z jeho něžných úst vypustil svá sladká slova, zachvělo se mi srdce. I když jsem mu neviděla do obličeje, poznala jsem, že se mírně usmíval. Začalo pršet. Chlapec vytáhl ze své tašky deštník a otevřel ho nade mnou. Záda mu smáčel déšť, ale jemu to nevadilo. V masce měl otvory na oči. Zadívala jsem se mu hluboko do tmavě modrých očí. Ve tmě byly temné, jako hluboký oceán. On se mi také díval do očí. Řekl, že jsou krásné, ale smutné. Já se rozbrečela. Chlapec si přede mnou poklekl. Zdvihl hlavu, aby na mě lépe viděl a položil mi ledovou ruku na horkou tvář. Řekl, že i když jsou mé oči nešťastné, jsou krásné. Ledové prsty mi chladily horkou a mokrou tvář od slz, smíchanými s deštěm. Dal mi deštník do ruky, vstal a odešel. Já za ním křičela, ale přes silný déšť jsem nebyla slyšet. Další noc jsem ve stejnou dobu přišla na stejné místo. Chvíli jsem čekala, než jsem na sebou uslyšela kroky. „Neotáčej se!“ Přiložil mi dlaně na oči. Byly ledovější než včera. Musela jsem se pousmát, protože jsem nechápala, co má v plánu. Ucítila jsem, jak naklání hlavu k mé tváři. Díky jeho chladnému dechu mi proběhl mráz po zádech. Zeptala jsem se ho, co dělá, ale on neodpovídal. Něžný ledový polibek mi přistál na tváři. Srdce se mi zastavilo a tělo mi ztuhlo. Chtěla jsem mu pohlédnout do tváře. „Neotvírej oči,“ řekl. Poslušně jsem přikývla. Srdce mi začalo bušit rychleji a hlasitěji. Oči jsem měla stále zavřené a čekala jsem co se bude dít. „Už můžeš.“ Jakmile jsem ho uslyšela, otevřela jsem oči a otočila jsem se. Stál za mnou. Masku měl nasazenou. Posadili jsme se na houpačky. Chytl mě za ruku. Měl ledové ruce. Chvíli jsme jen tak seděli na houpačkách, dívali se do prázdna a drželi se za ruce. Jeho ledový dotek byl mnohem více, než miliony slov. Díval se mi hluboko do očí. „Tvé oči jsou krásné a teď jsou šťastné.“ Já jsem se usmívala, protože jsem byla šťastná. Ucítila jsem, jak mi po tváři stéká slza. Byla to slza štěstí. Byla jsem šťastná. Podle chlapcových očí jsem poznala, že se usmál. „To jsem rád,“ řekl. Začalo svítat. Oba jsme věděli, že tímto končí náš společný čas. Chytl mě za ruku a chvíli mě za ní držel. Toto loučení bylo něčím jiné, než naše předchozí. Chlapec mě svou ledovou rukou pohladil po tváři. Znovu jsem viděla, jak se usmál. Jeho ruce mi dokázaly rozehřát srdce více, než cokoliv jiného. Chlapec v masce pustil mou ruku, poklonil svou hlavu na důkaz vděku a rozloučení. Otočil se a odešel. Sledovala jsem ho, dokud se před mýma očima úplně neztratil. Nějakou dobu jsem stála na místě a plakala. Plakala jsem tak sama. Slunce vyšlo a začal nový den. Toto byla poslední schůzka s chlapcem, už ho nikdy neuvidím. Vnesl do mého srdce teplo a světlo. Místo sledování temné a tiché noci, jsem pozorovala jasné vycházející slunce. Byla to krása. Byla jsem šťastná. Chlapec vyléčil mojí nemoc.