1
Jehuda seděl u bytelného dubového stolu. V mihotavém světle olejové lampy střídavě počítal peníze a dělal si zápisky do účetní knihy. Náhle ho vyrušilo zaklepání na dveře. Do pracovny vstoupila jeho půvabná žena Ráchel.
„Je tady rabi Samuel.”
„Ať jde dál.”
Jehuda si závažně prohrábl bradku. Co k němu může přivádět rabína tak pozdě v noci? Za okamžik už stanul Samuel ve dveřích.
„Šalom. Rád tě vidím, rabi.”
„Šalom. Nerad ruším v noci, ale je to je to vážné a nemůže to počkat do rána.”
“Ráchel, přines nám trochu vína! Toho rýnského,” zavolal Jehuda na svou ženu. Ta po chvíli přinesla džbán a dva pohárky, na rabína se usmála, na svého manžela pohlédla přísně a beze slova odešla.
„Tak řekni, rabi, co tě sem přivádí?” zeptal se Jehuda, předstíraje klid.
„Neštěstí, Jehudo, neštěstí. Už jsi slyšel? Přišlo to sem!”
„Co sem přišlo? Pořád nevím, o čem mluvíš.”
„Ta nová nemoc. Mor…černá smrt.”
„To snad ne! U nás?” vykřikl Jehuda zděšeně.
“U nás v ghettu ne, ale v gójském městě. Nějaký otrhanec ležel na ulici, mysleli si, že je opilý. Ale v podpaždí mu nahmatali krvácející hlízy.”
„Běda nám, Samueli, běda nám! Co budeme dělat?”
„Právě proto jsem přišel. Musíme jednat rychle. Víš, co se minulý týden stalo nedaleko od nás, v Norimberku…”
“Jakby ne!” řekl Jehuda rozechvělým hlasem, „můj bratranec Izák by mohl vyprávět! Jako jediný přežil, protože byl zrovna na cestách…”
„…a předtím v Basileji a dalších městech,” přerušil ho Samuel. „Taková zloba a krutost…”
„A král s tím nic neudělá?” poškrabal se Jehuda zamyšleně na hlavě. „Ten Karel je prý na góje celkem rozumný. Jsme přece taky jeho poddaní, tak nás nemůže jen tak nechat povraždit.”
„Ale může. V Norimberku mu prý ti hrdlořezové slíbili podíl na kořisti. Říká se, že doma v Čechách by to nedovolil, ale tady v Říši? Co je mu po nás!”
„Je tedy ještě vůbec nějaká naděje, rabi?”
„Ano, máme štěstí. Gójové se právě chystají na svátky narození svého falešného mesiáše, v tu dobu bývají trochu méně nenávistní. Mluvil jsem i s jedním jejich knězem, Thomasem. Samozřejmě tajně, aby nás nikdo neviděl. Ujistil mě, že ani on, ani papež nevěří, že jsme mor zavinili my, a slíbil, že tak bude i kázat i v katedrále. Trochu toho Thomase znám, je to jeden z mála gójů, kterým věřím. Zajímá se i o kabalu, několikrát se se mnou o ní bavil, také tajně, ovšem… Ale asi tušíš, proč jsem se obrátil právě na tebe jakožto nejbohatšího člena naší židovské obce…“
„Jistě, budou potřeba peníze,” usmál se Jehuda kysele.
„Hodně peněz, Jehudo. Jak mě upozornil Thomas, ve městě se právě ubytoval jeden cizinec, ani nevím, jak se doopravdy jmenuje, ale říká se mu Siracusano, podle města, odkud pochází. Je to prý zázračný lékař, slyšel jsem o něm od známých z různých měst. Všude, kde léčil, se podařilo nemoc zastavit. Už jsem s ním mluvil, vzal by práci i tady. Zadarmo to ovšem dělat nebude, i on dává v sázku svůj život.”
„Lékaře by ale snad mělo platit město, ne?”
„To ano, ale víš, jak je purkmistr Andreas lakomý, nikdy nedá peníze na nic, z čeho by neměl pořádný zisk. A ostatní na radnici nejsou o nic lepší. Musíme tedy hned ráno zajít za purkmistrem a přesvědčit ho… penězi, chápeš. Nemůžeme tomu otevřeně říkat úplatek, ale třeba projev dobré vůle. Kromě toho budeme také muset platit vojákům za naši ochranu a nechat si ještě hodně peněz do zásoby. Město totiž v každém případě zchudne a nejvíc platit za to budeme my, židé. Ale neboj se, nebudeš muset platit všechno sám, později vybereme peníze od celé obce. Teď jde jen o ten zítřek, nesmíme ztratit ani jeden den.”
Jehuda znejistěl. „Tak nevím…obětovat celý svůj majetek s tak nejistým výsledkem…”
„Je to prosté,” opáčil Samuel mrazivě,“ pokud nezaplatíme, zcela jistě zemřeme a peníze si stejně nevezmeme do hrobu, protože po smrti nám je uloupí. Pokud zaplatíme, přežijeme, dá-li Bůh. Takový už je úděl nás Izraelitů: pořád se vykupovat ze zločinů, které jsme nespáchali.”
„Dobrá,” souhlasil neochotně Jehuda, „zítra ráno se u mě zase stav, půjdeme za purkmistrem. Kolik peněz mám vzít?”
„Tak tisíc…nebo raději dva, to by mělo na úplatek stačit. A já přivedu i toho sicilského doktora, snad nám pomůže purkmistra přesvědčit.”
Rabín dopil, vstal a protáhl se.
„Děkuji za víno. Teď už musím jít. Zítra za úsvitu buď připraven i s penězi. Bůh s tebou!”
„I s tebou… Wej iz mir,” povzdechl si, když rabín odešel.
2
„Pane, jsou tady ti židé a s nimi nějaký cizinec,” vytrhl písař Georg purkmistra Andrease z počítání peněz.
„Ať vstoupí,” procedil Andreas nevrle skrz zuby, kvapně schovávaje truhličku pod stůl. „A už si konečně zapamatuj, že máš klepat!”
Určitě bude zase donášet Gottliebovi, pomyslel si.
„Šalom alejchem,” zvolali Samuel a Jehuda naráz.
„Pochválen buď Ježíš Kristus,” odpověděl Andreas.
„Až na vjéky!” odpověděl s výrazným italským přízvukem cizinec.
Jehuda se Samuelem se mírně zašklebili.
„Co tu chcete?” zeptal se Andreas nabroušeně. „Pokud mi nabízíte výhodnou půjčku, nemám zájem.”
„Půjčku ne,” odpověděl kvapně Jehuda, „ale dar jako projev dobré vůle a věrnosti našemu městu. A také máme prosbu.”
„Nevíte, že úplatky nesnáším a že se v našem městě přísně trestají?” rozzlobil se Andreas.
„My nenabízíme úplatek, ale pomoc,” ujistil ho Jehuda. „Doslechli jsme se, že v našem městě…”
„Odkdy je toto vaše město?” zpražil ho purkmistr.
„Promiňte, zde v Löwenstadtu… se již objevila ta strašlivá nemoc. Naše židovská obec chce ukázat, že jí osud města není lhostejný, a rozhodla se přispět skromnou částkou na boj s touto nemocí,” řekl Jehuda pokorně, vytáhl z kabátu měšec a položil ho na stůl.
„Vy teda umíte lichotit,” ušklíbl se Andreas. „A ta prosba?”
“Jistě jste slyšel, pane, co se nedávno stalo v Norimberku,“ vložil se do rozhovoru rabín Samuel a také položil na stůl měšec. „Mnozí lidé uvěřili zlovolným pomluvám, že prý jsme mor zavinili my, židé, že jsme křesťanům otrávili vodu. Bojíme se, že tomu někdo uvěří i v naš… v tomto městě, a proto bychom vás chtěli požádat, zda byste nemohl pověřit několik vojáků dohledem nad bezpečností naší židovské obce.”
„Kdybyste měli čisté svědomí, asi byste mi nedávali peníze.”
„Ale my máme čisté svědomí,” ujistil Samuel Andrease. „Copak nepijeme stejnou vodu jako vy křesťané?“
„No dobře, dejme tomu, že vám věřím,” pronesl Andreas velkomyslně. „Ale co vy víte o moru?”
“My skoro nic,” odpověděl rychle rabín, „ale tady doktor…“
Cizinec smekl klobouk a uklonil se málem až k zemi.
„Sono dottore Francesco Giuseppe Siracusano. Dottore della peste…morový lékař se zkušenostmi ze Sieny, Firenze, Avignonu…“
„Z Avignonu?” podivil se Andreas. Zdálo se, že k tajemnému cizinci začíná cítit úctu.
„Ano, pracoval jsem i pro samotného svatého otce Klementa VI. A pak také v několika franckých a bavorských městech a všude se mi podařilo nemoc zastavit, i když nikde to nebylo lehké a bez obětí. Předem říkám, že i tady nějací lidé jistě zemřou, ale pokud se budete řídit mými radami, za několik týdnů nad nemocí zvítězíme.”
„Několik týdnů?” vyděsil se Andreas. „To je dlouhá doba.”
„Je mi líto, ale kratší cesta nevede, signore.”
„A jaké jsou ty tvé rady?” zeptal se zdrcený Andreas.
„Zavřít ulice s nakaženými lidmi. Přísně oddělovat nakažené od zdravých. Zakázat shromažďování. Zavřít všechna místa, kde se lidé setkávají…”
„Stačí,” přerušil ho Andreas příkře. „Vidím, že ta opatření jsou natolik závažná, že o nich nemohu rozhodnout sám. Musíme to projednat s konšely, rychtářem a kanovníkem. Vy, židé, si jděte si po svých. A ty, doktore, přijď zítra v poledne na jednání rady.”
„Arrivederci!” Ital se opět uklonil, zamával kloboukem a odešel. Jehuda a Samuel však zůstali stát a významně se na Andrease dívali.
„Co tu ještě chcete?” obořil se na ně purkmistr.
Jehuda se na něho zdvořile usmál.
„Kdybyste nám ráčil podepsat tento pergamen, že jste od nás převzal ty peníze…”
„Co? Podezíráte mě snad, že bych si ty peníze nechal?” vybuchl Andreas.
„To by nás ani nenapadlo,” pokračoval Jehuda klidně, „ale jen pro jistotu…víte sám, doba je nejistá, to ta nemoc…nikdo si nemůže být jist, jestli tady ještě zítra bude…”
„Dejte to sem, já vám to teda podepíšu,” řekl Andreas s nejhlubším opovržením v hlase. „Aspoň vidím, jak to chodí mezi vámi židy. Na všechno musí být bumážka, jinak člověka okradou! Pamatujte si, že u nás poctivých křesťanů stačí čestné slovo a plácnutí ruky. A teď už běžte a nezdržujte.”
„Sbohem!” pronesli Jehuda a Samuel jednohlasně. Když odešli, Andreas se rozesmál.
Hlupáci, kdybych přísahal, že jste můj podpis zfalšovali, myslíte si, že by vám u soudu někdo uvěřil?
3
Největšímu sálu löwenstadtské radnice vévodil dlouhý jídelní stůl. Během roku se často prohýbal pod mísami masa a džbány piva, vína či medoviny, nyní však byl čas adventního půstu, a tak se konšelé a ostatní účastníci jednání sedící kolem tabule museli spokojit s podstatně skromnějším pohoštěním. K hrachu, kyselému zelí a soleným rybám přikusovali tmavý chléb a vše zapíjeli vodou z Floriánovy kašny. Pravda, na náměstí stála ještě jedna kašna, zvaná Ažbětina, v níž prý bývala mnohem lepší voda, údajně léčivá, ta však již před mnoha lety vyschla.
Jen rychtář Gottlieb, sedící v čele stolu, jako by si nebyl vědom postního adventního času. Náruživě si cpal ústa střídavě jitrnicemi, klobásami, ovarem a uzeným bůčkem, jeho obličej i ruce se leskly sádlem. Aby mu sousta lépe klouzala do jícnu, zapíjel je těžkým bavorským pivem a rýnským vínem. Všichni přítomní ho rozpačitě pozorovali, až si kanovník Dominik významně odkašlal a přerušil trapné ticho: „Hm…hm…v tuto roční dobu bys neměl jíst maso a pít pivo, Gottliebe. Je advent, čas půstu a rozjímání.”
Rychtář naklonil hlavu doleva, pohlédl na kněze svým zarudlým pravým okem a ústa se mu zkřivila do pobaveného úšklebku.
„Však já se postím! Místo celé šrůtky uzeného si dám jenom půlku. A rozjímám, jestli si dát ještě trochu piva, nebo raději vína.”
Písař Georg, stojící u dveří, se rozesmál na celý sál: „To jste řekl skvěle!”
„Zákony našeho Pána se vztahují na každého, i na rychtáře,” napomenul kanovník Gottlieba zvýšeným hlasem.
Gottlieb naklonil hlavu pro změnu doprava a na Dominika upřel levé oko.
„Podívej se, milý kanovníku, při svém vzdělání jistě víš, že já tady v Löwenstadtu nad sebou žádného pána nemám. Mým pánem je pouze král a nemyslím si, že by mě pro pár klobás, jitrnic a kousek uzeného hnal před soud až někam do Prahy.”
„Nezapomeň, že jsi za své činy odpovědný také samotnému Bohu!” trval na svém Dominik.
Gottlieb si nacpal do úst další kus uzeného bůčku a rozšafně prohlásil: „Boha uctívám horlivěji než kdokoli z vás, nejen slovy, ale i skutky. Jako jediný jsem totiž přišel na to, že slovo bůček nepochybně pochází ze slova Bůh. Pámbíček – Pán Bůček – slyšíte, jak se to podobá?”
Všichni se zatvářili zděšeně, Dominik se dokonce pokřižoval, pouze Georg se neudržel na nohou a začal se válet smíchy po zemi: „Je obrovskou ctí mít tak moudrého a vtipného rychtáře!”
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Georgu, nehýkej jako osel, nebo z tebe udělám pergamen,” napomenul rychtář písaře. „Uveď hosta.”
Georg vstal ze země, oprášil si šat a otevřel dveře, do nichž za okamžik vstoupil doktor Siracusano. Dle svého zvyku smekl klobouk a uklonil se.
„Pochválen buď Gesu Cristo!”
„Až na věky,” odpověděli všichni sborově.
Gottlieb si nemohl nechat další příležitost ukázat svůj ostrovtip: „Tak to je ten doktor Sýr Okousaný, kvůli kterému jsme se sešli?”
Georg u dveří opět dostal záchvat smíchu. Siracusanovi to však zjevně příliš vtipné nepřipadalo, neboť se zatvářil poněkud nasupeně.
„Ne Sýrokousaný, Si-ra-cu-sa-no jméno mé. A nesešli jste se ani tak kvůli mně, jako spíše kvůli moru. Já vám jen nabízím svou skromnou pomoc.”
„Skromnou pomoc za neskromné peníze,” pronesl se sarkastickým úšklebkem bývalý purkmistr Nikolaus starší, sedící po Gottliebově levici.
Siracusano v sobě potlačil vztek a pokračoval: „Signor Andrea už vám o tom asi něco řekl, vero?”
„Ano, řekl. A vůbec, ale vůbec se nám to nelíbí,” vzal si opět slovo Nikolaus.
„Jak to nám?” vložil se do rozhovoru Gottlieb. „Mluv za sebe, Nikolausi Nejchytřejší.”
Siracusano počkal, až se uklidní všichni včetně něho samotného, a pak promluvil pomalu a vážně: „Vyberte si, buď dáte na mé rady, nebo celé město vymře. Raději vám to vysvětlím sám. Je nutné zavřít ulice, kde se nemoc objevila. Vykuřovat domy. Má-li někdo odvahu starat se o nakažené, zaslouží obdiv, ale nesmí se alespoň dva týdny stýkat se zdravými. Nakaženým možná trochu pomáhá pouštění žilou a studené obklady, ale i tak jich více než polovina zemře. Kdo může, ať vůbec nevychází z domu nebo ať na čas odejde z města. Podle mých zkušeností nemoc asi nějak souvisí se špínou a smradem. Domnívám se, že je to vlastně otrava zkaženým vzduchem, a proto se nemoc šíří více ve městech než na venkově, kde bývá lepší vzduch. Nemocní zřejmě vydechují jedovaté výpary a tak rozšiřují nemoc dál, proto je dobré chránit se proti vdechnutí otráveného vzduchu tím, že si přes nos a ústa dáme šátek a pod něj pytlík s vonnými bylinami. Nejdůležitější ale je, a to pro nás všechny bude velmi bolestivé, že lidé se musí co nejméně potkávat. Je potřeba zakázat trhy, masopustní průvody, zavřít krámy, hospody, kostely…”
„Kostely?” vykřikl zděšeně Dominik. „Vždyť to je rouhání!”
„Pokud se lidé budou poctivě modlit doma, vyvarují se hříchů a přispějí na nemocné, Bůh jim to vynechání kostela jistě odpustí,” namítl Siracusano.
„Možná, že kdybychom trochu přispěli kněžím, aby se více modlili, mohli by u Boha vyprosit záchranu. Jistě by to vyšlo levněji než to, co navrhuje doktor,” řekl zamyšleně Andreas.
„S Bohem se přece nedá takto obchodovat!” pohoršil se kanovník.
„Monsignor Domenico má v tomto pravdu,” přikývl Siracusano, „záchranu si od Boha skutečně nekoupíme za modlitby. Věřte mi, už jsem toho viděl hodně. Když peste…mor dorazil do Messiny, všichni se modlili, ale umírali jako mouchy. Stejně tak i v Sieně. Potkal jsem tam muže, který během tří dnů ztratil svou ženu a čtyři děti, i když se modlil a činil pokání. Musel je sám zakopat, protože všichni se báli pohřbívat mrtvé. Boží pomoc je jistě důležitá, ale nemůžeme se spoléhat jen na ni. Naštěstí my doktoři už jsme za tu dobu získali nějaké zkušenosti a navíc v zimě se nemoc nešíří tak rychle jako v létě, takže máme naději.”
Nikolaus, který dosud jen nesouhlasně kroutil hlavou, se už neudržel a zvolal:
„To jsou nesmysly a nehorázné lži! Mluvil jsem s pány doktory Lukasem a Johannem a ti mi potvrdili, že ta údajně hrozná nemoc, kterou nás ten rádoby učenec straší, není o nic horší než obyčejná horečka. Člověk se za pár dní vypotí a nic mu není. Občas prý opravdu někdo umře, ale jen staří a slabí lidé, kteří už by stejně nežili dlouho, takže neumírají na mor, ale s morem, to je velký rozdíl! Nezapomínejme, že jsme hrdí obyvatelé svobodného města Löwenstadtu, které má ne nadarmo ve znaku lva! Raději budeme svobodně žít s určitou mírou nebezpečí, než aby nám rozkazoval nějaký neučený nedoktor bůhví odkud…”
Konšelé na Nikolausově straně stolu, vesměs krčmáři a kupci, souhlasně mručeli a pokyvovali hlavami. Siracusano však zrudl a vyskočil ze židle.
„Jaképak bůhví odkud! V mých rodných Syrakusách žili věhlasní učenci už v době, kdy po vašem slavném svobodném městě běhali jenom lupi e orsi…jak se to řekne…vlci a medvědi…”
„Takhle s námi nikdo mluvit nebude!” přerušil ho Nikolaus, „takhle ne, doktore!”
„…a studoval jsem v Salernu,” nechtěl se nechat umlčet Siracusano, „četl jsem knihy nejslavnějších lékařů, řeckých, římských, saracénských i křesťanských – Galéna, Avicennu…”
„To se tedy opravdu máš čím chlubit, saracénské a pohanské knihy,” ozval se znenadání Nikolaus mladší, syn bývalého purkmistra. Jízlivě se zašklebil.
Siracusano se ovšem nechtěl nechat umlčet.
„…a byli jste někdy v Sieně nebo Firenze…Florencii? Vedle nich vypadá to vaše lví město jako vesnice!”
„Jen se nad nás nepovyšuj, my víme, kde to je! Tedy alespoň já! Já nejsem žádný nevzdělaný hňup!” nedal se Nikolaus mladší. Jeho otec ho poplácal po ramenou a hrdě prohlásil: „Tady můj syn je študovaný!”
„Ano, studoval jsem práva v Padově a byl jsem ze všech studentů nejlepší!” pronesl pyšně Nikolaus mladší, „a v té tvé slavné Florencii jsem taky byl. V celém křesťanském světě nenajdete zkaženější město! Chraň nás Bůh před tou zkázou, která se z toho ďáblova hnízda šíří! Mor proti tomu není nic!”
Siracusano na něho tázavě pohlédl: „Tomu nerozumím…o čem mluvíš?”
„No přece o myšlenkách těch takzvaných mudrců a umělců, kteří se vysmívají křesťanskému dědictví našich otců, obdivují pohanství, obhajují cizoložství a sodomii. Však nedávno o tom měl probošt Petr pěkné kázání! Noví pohané a sodomité se chystají ovládnout křesťanský svět, odebírat děti z ctnostných rodin a učit je hříchům. Bude to znamenat konec všeho, co je nám svaté, hlavně konec rodiny.“
Gottlieb zvedl hlavu od vepřových pochoutek a pobaveně poznamenal: „Nikolaus Ctnostný promluvil. Rodina je pro něj natolik důležitá, že si jich pořídil hned několik!”
Rozesmál se na celý sál a s ním i Georg a Andreasova strana stolu.
„Jak několik? Mám jen jednu – svou zákonnou manželku a naše tři děti,” opáčil mladý Nikolaus.
„Mám na mysli těch tvých deset levobočků, každého s jinou milenkou…”
“To není pravda!”
„No dobře, trochu přeháním. Sám přece říkáš, že člověk musí trochu přehánět, když se mu něco nelíbí, ne? Tak těch nemanželských potomků máš jen šest…”
„Pět!”
“…a milenky tři…”
„Dvě! A oběma jsem sehnal řádné ženichy, takže o děti je postaráno. A bylo to už dávno, ještě než jsem se oženil…”
Andreasovi už došla trpělivost: „Pánové, jsme tady proto, abychom řešili mor, ne milenky a nemanželské děti. Takže doktorova rada zní…Georgu, zapisuj: zavřít nakažené ulice…kde se nemoc objevila?”
„V Pivovarnické. A taky v chudinské čtvrti,” odpověděl Georg pohotově.
„Dobře, uzavřít chudinskou čtvrť a pivovarnickou ulici. Té nebude škoda, jsou tam jenom samé krčmy a jeden dům neřesti,” pokračoval Andreas, dívaje se výsměšně na svého předchůdce Nikolause staršího.
„Samozřejmě,” řekl bývalý purkmistr uraženě, „ty jdeš na ruku pekařům, řezníkům a podobné chamradi, těm nesmí být zkřiven vlas na hlavě, co? Bodejť bys je nehájil, když půlka z nich jsou tvoji zeťové.”
„Ty moc nemluv,” pronesl Andreas s pocitem zadostiučinění, „když jsi byl purkmistrem ty, dobře se měli jenom kupci, hospodští a kuplíři. Celé město bylo jedna velká hospoda a nevěstinec.”
„Ale v městské pokladně bylo víc peněz než dnes.”
„Ale jakých peněz? Špinavých! Z piva, vína, děvek a her v kostky. Dnes jsou z poctivé práce a řádně vybraných daní.”
Na tuto Andreasovu výtku Nikolaus čekal jako šachový mistr, který prohlédl soupeřovu taktiku a chystá se mu dát následujícím tahem mat.
„Půjč mi jeden stříbrňák, Andreasi! Neboj se, všichni nás vidí. Hned ti ho vrátím.”
Andreas znejistěl. Váhavě vytáhl z měšce stříbrňák a podal jej Nikolausovi. Ten jej okamžitě položil na stůl a vedle něho další stříbrňák, který vyndal ze svého vlastního měšce.
„Podívej se na ně, Andreasi. Vidíš mezi nimi rozdíl? Který je můj a který je tvůj? Mluv! Tak co, který je čistý a který je špinavý?”
Nikolausova strana stolu se rozesmála. Nikolaus se rozhodl ještě chvíli si užívat své převahy nad Andreasem.
„Dominiku, rozlišuje Bůh čisté a špinavé peníze?”
“Jak bych to vysvětlil…” Dominik se rychle snažil najít cestu ven z ošemetné situace. „Když se peníze získané nečistým způsobem použijí k bohulibým účelům, stávají se čistými.”
„Tak vidíš,” pohlédl Nikolaus výsměšně na Andrease. Ten s vypětím všech sil přemohl vztek a dal pokyn Georgovi, ať píše: „Zakázat trhy… počkejte, jak si lidé budou kupovat jídlo? Vždyť umřou hladem!”
Siracusano začal vysvětlovat: „Můžou chodit po jednom ke dveřím krámků. A pokud je někdo nakažen, musí zůstat doma a řádové sestry mu jednou za týden donesou chléb ke dveřím. Myslím si, že další týden už to nebude potřeba, protože většina nemocných zemře. Tomu neumí zabránit ani nejlepší lékař. Jde hlavně o to, aby se nemoc nešířila dál.”
„A řezníci nám budou moci dodávat na radnici maso?” zeptal se znepokojeně Gottlieb.
„Samozřejmě,” uklidnil ho Siracusano.
„A pivo bude taky, když se ta ulice zavře?” dál se staral Gottlieb.
„To nepůjde,” zklamal jeho naděje doktor.
„Ale ve sklepení je ho ještě dost,” ujistil rychtáře pohotově Andreas.
„Tak to jsem pro,” prohlásil Gottlieb důležitě.
Andreas se opět obrátil k písaři Georgovi: „Piš dál: Zakázat masopustní průvod…”
„A zavřít kostely,” dodal suše Siracusano.
„To ne!” vykřikl celý sál jednohlasně.
„Nemůžeme si dovolit rozhněvat Boha!” řekl Dominik se zjevným zděšením v hlase.
„Jak myslíte,” vzdychl Siracusano rezignovaně. „Varoval jsem vás. Až se všichni nakazíte, nedávejte vinu mně.”
Andreas zatleskal, aby se všichni ztišili, a pronesl co nejsilnějším hlasem: „Tak, páni konšelé, přistoupíme k hlasování…”
Vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Georg ihned otevřel a muž stojící ve dveřích mu něco pošeptal do ucha. Georg s vážným výrazem v tváři přistoupil k Andreasovi a pošeptal mu vzkaz, téměř se dotýkaje rty jeho ucha. Andreas se zatvářil vyděšeně.
„Co je, Andreasi? No tak, co je?” upřel na něho svůj zarudlý zrak Gottlieb.
Andreas ze sebe chvíli nebyl schopen vydat jedinou hlásku, potom tiše řekl roztřeseným hlasem:
„Moje dcera…a můj zeť…skončili ve špitále…blouzní v horečkách, prý bude zázrak, pokud se dožijí zítřejšího rána.”
Sálem se rozhostilo hrobové ticho, které po chvíli přerušil Andreas: „Hlasujme. Kdo souhlasí s radami doktora Siracusana?”
Sám zvedl ruku a přidalo se k němu šest konšelů.
„A kdo nesouhlasí?”
Ruku zvedli oba Nikolausové a tři další konšelé.
Slova se ujal Gottlieb: „Rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákony svobodného města Löwenstadtu a platí.”
K Andreasovi ihned přiskočil Nikolaus starší: „To je dýka vražená do zad! Pěkně sis to vymyslel! Máš to ze své hlavy, nebo ti to zase poradil ten tvůj Markus?”
Andreas sevřel ruku v pěst. Než však stačila dopadnout na Nikolausovu tvář, zadržel ji kanovník.
Když s purkmistrem přestal cloumat vztek, pokynul písařovi: „Georgu, vyhlas to veřejně.”
Georg vystoupil na balkon radnice, kde trubači ihned zahráli výstražnou znělku. Potom vyhlásil nejsilněji, jak uměl: „Jménem krále, jménem svobodného města Löwenstadtu, se s okamžitou platností zavírají krámy, krčmy a veřejné domy. Dále se zakazují trhy…dále se zakazuje…”
Do všech koutů města vítr v mžiku roznesl mimořádné oznámení městské rady. Jakmile doznělo, na náměstí před radnicí začali tesaři pod dohledem biřiců stavět šibenici, aby bylo jasné, co čeká každého, kdo by se opovážil nařízení porušit.
4
Varhany v katedrále dozněly, nepočetná skupinka věřících, která se před chvílí zúčastnila bohoslužby, se rozešla. Páter Thomas se ještě zdržel u oltáře, poklekl k tiché modlitbě. Když vstal, všiml si, že se k němu někdo blíží. Ach ano, je to jeho starý přítel, kanovník Dominik.
„Buď zdráv, Dominiku. Je to pro mě čest, že i ty sis přišel poslechnout mé kázání. Je to ale podivná doba, že? Kostel byl opět poloprázdný, lidé kvůli strachu zůstávají doma, místo aby si s radostí společně připomínali blížící se svátek narození Páně.”
„Tak, lidí chodí do kostela málo. A jsem si jist, Thomasi, že po tvém dnešním kázání jich příště přijde ještě méně.”
„Co se děje? Nelíbilo se ti mé kázání?”
„Nemůžu říct, že by se mi nelíbilo, ale pro naši katedrálu a naše měšťanstvo se nehodí. Nezapomeň, že tady nejsme na Sorbonně mezi studenty teologie, ale mezi prostým lidem. A v lidech je teď potřeba posilovat víru, a ne je poučovat, co si mají nebo nemají myslet o židech.”
Kanovníkova slova Thomase zarazila.
„Co je špatného na tom, že kážu v souladu s názory svatého otce Klementa VI.? Jak jistě víš, on sám prohlásil, že každý, kdo věří v židovskou vinu za mor, je v moci ďábla. Nemůžeš přece nic namítat proti tomu, že duše věřících zachraňuji před peklem.”
„Před jedním ďáblem je zachraňuješ, ale jinému, ještě horšímu, je strkáš do chřtánu. U obyčejných lidí těžko uspěješ se složitým rozumováním o zkaženém vzduchu. Oni ve všem vidí buď Boží záměr, nebo ďáblovy rejdy. Jestliže za mor nemohou židé, kdo tedy? Koho asi budou obviňovat? Světskou moc a svatou církev! Chceš, aby se z našeho města stalo semeniště kacířů, druhé Albi? Však dnes už ve městě zatkli hlouček flagelantů, kteří vykřikovali, že se lidé mají připravit na konec světa a že satan už si brousí vidle na vrchnost a církev. Nechal jsem poslat pro zkušeného inkvizitora, snad ty pomatence přivede zpět k pravé víře, víš, jak nerad se dívám na upalování.”
„Ale přece jsi mě slyšel!” bránil se Thomas. “Ve svém kázání jsem zdůrazňoval, že nelze nikoho obviňovat, že nevíme, proč na nás Bůh seslal toto neštěstí, a že bychom ho měli vzít jako příležitost k nápravě, když nikdo z nás neví, zda dnešní den není poslední.”
„Já to chápu, ale farníci ne. A městská rada taky ne. Nemůžeme si dovolit poštvat si ji proti sobě, zvláště nyní, když zoufale potřebujeme dostavět katedrálu. Víš, že podle Písma se křesťané mají podřizovat světské moci…”
„…a ty jistě víš, Dominiku, že na jiném místě v Písmu je psáno: Nepřidáš se k většině, když bude páchat nepravosti. A taky víš, že papež je pro nás vyšší autorita než městská rada.”
„Tak mi řekni, milý Thomasi,” opáčil Dominik s jízlivostí připomínající Nikolause a Gottlieba, „jak daleko je Avignon od našeho města? Kolik peněz nám papež pošle na katedrálu? A kolik nám pošle vojáků, aby nás ochránili před hněvem radních, před vzpourou lidu nebo, nedej Bože, před šílenstvím zástupu kacířů?”
„Já prostě nemůžu jinak. Jestli nesmím hlásat pravdu, pak tě jako svého nadřízeného i jako starého přítele prosím, abys mě zprostil povinnosti kázat a poslal mě dělat něco užitečnějšího.”
„A co to má být?”
„Chtěl bych pečovat o nemocné a umírající.”
Dominik se od srdce zasmál: „Aha, chceš se stát světcem. Vidím, že od našich studií na Sorbonně ses vůbec nezměnil. Vždycky jsi musel dávat najevo, že jsi mravnější než všichni kolem tebe. Dokonce i když jsem tě tahal na zádech opilého z pařížských krčem a nevěstinců, jsi mě poučoval o morálce. Vážně! Že prý každá děvka je Maří Magdalena a našemu Pánu je milejší než všechny ctnostné paničky.”
Thomas se začervenal. Bylo už to tak dávno, ale nemohl popřít, že vše bylo přesně tak, jak Dominik popisoval. Na časy studií Thomas vzpomínal vždy s jakousi směsí studu a nostalgie.
„U posledního soudu,” vrátil ho Dominik zpět do přítomnosti, „u posledního soudu uvidíme, co je podle Pána záslužnější čin: utéct od své práce kvůli obdivu a pocitu mravní nadřazenosti, nebo trpělivě snášet svůj úděl a dostavět katedrálu, která bude sloužit věřícím ještě stovky let?”
Thomas se zatvářil rozrušeně, chtěl něco říct, Dominik ho ale přerušil.
„Dobře, chceš svatozář, máš ji mít. Kvůli našemu dlouholetému přátelství to udělám.”
„Děkuji ti. Bůh ti to oplať.”
Dominik Thomase objal a beze slova odešel.
5
Páter Thomas postával sklíčeně u špitálních vrat, zády se opíral o zeď. Ulici měl před sebou jako na dlani. Viděl, že se ke špitálu blíží dva muži v kapucích, táhnoucí káru se sténajícími nemocnými. Pokolikáté už dnes? Z vrat špitálu vyšla sestra Elisabeth a posadila se na kamenný podstavec pod sochou svaté Kláry. Po několikadenní vyčerpávající péči o nemocné už se neudržela na nohou.
Ke špitálu mezitím pomalu dorazili muži s károu.
„Ti jsou ještě pro vás, sestro.”
„Vemte je dovnitř, sestry se o ně postarají. Já už nemůžu.”
Muži vjeli s károu do vrat, za chvíli vyjeli a na káře vezli člověka nejevícího známky života.
„A ten už je pro vás, důstojný pane.”
„Počkejte, jen si chvíli odpočinu a odvezeme ho ke společnému hrobu. Půjdu s vámi.”
„Včera nám jich dovezli asi dvacet, dnes už třicet,” povzdychla si Elisabeth. „Kolik jich bude zítra? Brzy pro ně nebude ve špitále místo.”
“Ale bude,” poznamenal Thomas hořce. „Většina jich zemře. Den ode dne jich pohřbíváme víc. Společný hrob už je skoro plný, budou muset začít kopat druhý. Většinou není čas na řádný pohřeb, umírají bez zpovědi, bez posledního pomazání. Než je zasypou vápnem a hlínou, stačím se jen pomodlit a pokropit je svěcenou vodou.”
Z dálky k nim přicházel nějaký muž se šátkem přes obličej. Když byl dostatečně blízko, poznali v něm doktora Siracusana. Thomas mu vyšel vstříc, lékař však rychle udělal krok vzad.
„Promiňte, monsignore, nepřibližujte se ke mně. Musíme být opatrní. Noste ty šátky a pytlíky s bylinami.”
Na chvíli se odmlčel a potom vytáhl zpod kabátu podivně vyhlížející kus látky připomínající děravý pytlík.
„Pořád přemýšlím, jak ty šátky zdokonalit,” řekl doktor významně a nasadil si pytlík na obličej.
„Co tomu říkáte?”
Thomas a Elisabeth na něho pohlédli a poprvé po několika dnech se zasmáli. Namísto doktora jako by před nimi stála nějaká masopustní maškara s ptačím zobákem.
„Chápu, připadá vám to směšné. Ale v tom dlouhém nose mám byliny. Dýchá se v tom lépe, než když je ten pytlík pod šátkem. Ještě bych ale potřeboval vylepšit jednu věc. Domnívám se, že jedovatý vzduch se může do těla dostat i očima. Jenže když díry pro oči ucpu, nebude nic vidět. Možná jste slyšeli, že saracénští učenci dokáží brousit beryl, to je zvláštní kámen, přes který je vidět. Pak ho vsazují do kovového rámu a pomáhají tak lidem, kteří špatně vidí. Ale v tomto městě asi není k dostání, vero?”
„To ne, ale máme tady skláře, kteří vyrábějí sklíčka do kostelních vitráží. To by nestačilo? Přes sklo je přece taky vidět,” řekla Elisabeth.
Siracusano se udeřil dlaní do čela.
„Jsem to ale stupido, že mě to nenapadlo! Grazie, až to budu mít, taky vám každému jednu masku dám.”
„Vážím si vás, doktore, ale obávám se, že tento váš vynález se neujme,” řekl Thomas co nejzdvořileji.
„Lidé by si mysleli, že se jim posmíváme,” dodala Elisabeth.
„Jak myslíte,” řekl Siracusano poněkud dotčeně. „Ale ještě jednou opakuji, buďte opatrní. Zbytečně se vystavujete nebezpečí, když se stýkáte s nemocnými.”
„Ale to je přece naše práce. Umírající nás potřebují nejvíc,” řekla Elisabeth vlídně, ale pevně.
„Jejich tělu nepomůžete a o jejich duši se postará Bůh. Ze zkušeností z jiných měst vím, že nejlepší je zatlouct dveře nemocných a nikoho k nim nepustit. Buď se vyléčí sami, nebo zemřou.”
„To nikdy nedovolím!” řekl Thomas rázně.
„Mým úkolem je ochránit město,” trval Siracusano na svém, „nemůžu si dovolit zabývat se každým jednotlivým člověkem.”
„Na každém záleží, i na tom nejnepatrnějším. Jak říká Pán Ježíš…” Elisabeth větu nedokončila. Siracusano i Thomas si všimli zděšení a překvapivě i náznaku zloby a nevraživosti v jejích očích. Otočili se a viděli, že se k nim blíží Olivia, žena bývalého purkmistra Nikolause.
„Mohu mluvit s doktorem Siracusanem?”
„Si.” Doktor vykročil směrem k Olivii, zachoval si však odstup několika kroků. Přesto Elisabeth a Thomas neslyšeli, co mu říká. Viděli jen, že se tváří zděšeně a že doktor vážně pokyvuje hlavou.
„Co chtěla?” zeptala se Elisabeth lékaře, jakmile Olivia odešla.
„Nemůžu říct.”
„Týká se to pana Nikolause?”
“Nemůžu říct.”
„Takže ano…” Elisabeth utekla se zděšeným výrazem do špitálu. Siracusano se za ní díval s neskrývaným zalíbením.
„Bella. Un angelo. Ještě teď je krásná. Co teprve, když byla mladá! Není škoda, že skončila v klášteře?”
„Doktore, to není vaše starost!” zvolal Thomas rozhněvaně. „Navíc je to řádová sestra, celé své jmění a postavení obětovala službě Bohu.”
„Odpusťte, my Siciliáni jsme takoví curiosi…jak se to řekne…”
„Zvědaví.”
„Ano, tak, zvědaví.”
Z vrat špitálu mezitím vynesli dalšího mrtvého a položili jej na káru. Thomas se s muži v kapucích vydal směrem ke společnému hrobu za městem.
Když Siracusano osaměl, přes vážnost situace se musel v duchu zasmát. Nějak ses rozčílil, Thomasi, jsi také jenom muž. Neříkej, že se ti taky nelíbí a že jsi v myšlenkách nikdy nezhřešil!
Nastal dlouhý adventní večer a Elisabeth se odebrala do své cely, kde na ni čekalo prosté klekátko. Tentokrát však ve své modlitbě nepamatovala na blížící se Vánoce, ba ani na všechny ty nemocné a umírající nešťastníky. Myslela na jediného muže, kterého v životě opravdu milovala jinou než čistě duchovní láskou: „Bože, je-li pravda to, čeho se bojím, dej, ať se pan Nikolaus uzdraví. Ať nezemře, dokud svou duši neočistí od všech hříchů. Jestli mi někdy ublížil, už jsem mu dávno odpustila. To on mě vlastně přivedl na pravou cestu tím, že se mnou nevstoupil do svazku manželského, že se nakonec podvolil svým rodičům a dal přednost obchodním zájmům před láskou. Odpusť mi, Bože, jestli jsem někdy v koutku duše zalitovala vstupu do kláštera, jestli jsem se někdy cítila zhrzená a ponížená, jestli jsem někdy v mládí žárlila na Olivii a dokonce jí snad i přála něco zlého. Snad se nerouhám, Bože, když raději nabízím svůj život místo jeho. Amen.”
Elisabeth netušila, že současně s ní se na jiném místě, ve své skromně zařízené místnosti na faře, modlil i páter Thomas: „Bože, dej, ať se Nikolaus uzdraví. A neuzdraví-li se, odpusť mu před smrtí jeho hříchy. Mě, Bože, zbav hrozby pokrytectví a dej, ať je má modlitba upřímná. Zbav mě pokušení škodolibosti, dej mi sílu milovat nepřátele a odpouštět jim. Amen.”
6
Na dveře domu bývalého purkmistra Nikolause někdo zaklepal. Paní Olivia šla otevřít. Ve dveřích stál muž ve směšné ptačí masce. Jen podle očí, stále ještě nezakrytých sklíčky, poznala doktora Siracusana.
„Pojďte dál, doktore. Jsem ráda, že jste přišel. Všichni teď mají strach. Poté, co nám zemřela jedna služka, od nás ostatní služebnictvo uteklo. Jsem teď na všechno sama.”
„Jak se daří panu manželovi?” zeptal se lékař.
Olivia si přitiskla prst na ústa a zašeptala: „Je to čím dál horší. Už blouzní v horečkách, mluví z cesty. Skoro plave v potu a má pořád žízeň, od rána vypil už tři džbánky vody.”
„Dusí se?”
„Zatím ne.”
„A má na těle hlízy?”
„Ano, pod paží.”
„Tak to je dobře. Vypozoroval jsem v různých městech, že tento druh moru je méně nebezpečný než ten, který sedá na plíce. Ale nebudu vám lhát: i na tuto nemoc polovina, možná i více nemocných umírá. Byl teď někdy u zpovědi? A napsal už závěť?”
„Kdepak, k tomu ho nikdo nedonutí. Ještě včera tvrdil, že mu nic není. A jak ho znám, určitě si to myslí ještě teď, i když neví, o čem mluví.”
„Tak on mě nepozval?” podivil se doktor.
„Samozřejmě že ne! On netuší, že jste tady. Nesmí to vědět. Za těch třicet let už ho znám, jak si vezme něco do hlavy, nic s ním nehne. Prostě si usmyslel, že mor nic není, takže i kdyby mu hnilo maso na těle a odpadávalo z kostí, bude tvrdit, že je naprosto zdráv.”
„Jak ho tedy přesvědčíte, aby se léčil? Teď možná o sobě neví, ale až přijde k sobě…”
„Nebojte se, já vím jak na něho. Kdyby se vyptával, řeknu, že je to od Lukase nebo Johanna, to jsou doktoři, které uznává, protože mu na všechno kývnou a na každou jeho větu řeknou ´Ó, pan purkmistr je úžasně moudrý!´”
Siracusano se pousmál: „Dobře, tady jsou ty léky. Uhlíky a vonné byliny k vykuřování. Nevím, jestli to manželovi ještě teď pomůže, ale podle mých zkušeností by to mělo ochránit vás před nákazou. V tom hrnci jsou pijavice na přikládání k žilám. Dávejte manželovi hodně pít, pokud bude blouznit, přikládejte mu na čelo studené obklady. Vařte mu posilující jídla, například slepičí polévku. A modlete se, bez boží pomoci ani nejzkušenější lékař nic nezmůže. Za tři dny se přijdu opět podívat. S pánembohem.”
„S pánembohem.“
Za pět dní se přišel Siracusano znovu zeptat na pacientův stav. Olivia mu s radostí oznámila, že manžel už se cítí dobře. Vtiskla lékaři do dlaně sáček s penězi.
„Moc vám děkuji. A teď už běžte, ať vás nevidí. Už ho slyším jít sem.”
Stihla zavřít těsně před tím, než do předsíně vstoupil Nikolaus.
„Kdo to byl?” zeptal se bývalý purkmistr podezíravě.
„Kupec Martin. Chtěl se zeptat, jak se ti daří. Myslela jsem, že ještě spíš, tak jsem ho nezvala dál.”
„To je od něho hezké, že se zajímá,” usmál se Nikolaus. „Škoda, že už šel. Ukázal bych mu, že už jsem zdravý. Je to přesně tak, jak jsem říkal: člověk se trochu vypotí, trochu zeslábne a to je vše. Kdo měl zase pravdu?”
„Ty, samozřejmě.”
„Jako vždy.”
Po Nikolausově tváři se rozlil jeho pověstný samolibý úsměv. Chystal se Olivii vítězoslavně políbit, když vtom se ozvalo další zaklepání. Olivia otevřela a k jejímu překvapení vstoupil do domu kanovník Dominik.
„Pochválen buď…” Nikolaus nedořekl. Zarazilo ho, jak vážně se kněz tváří.
„Až na věky,” odpověděl Dominik sklesle.
„Rád tě vidím, Dominiku. Ale vidím, žes asi nepřišel proto, abys mi poblahopřál k uzdravení. Stalo se něco?”
„Bohužel, přišel jsem ti říct smutnou zprávu. Sestra Elisabeth je mrtva.”
Nikolaus se zatvářil nechápavě.
„To bylo její řeholní jméno. Původně se jmenovala Johanna. Vždyť víš, kupcova dcera, v mládí jsi ji znal velmi dobře…”
Nikolaus s vypětím všech sil zadržel pláč. Nemohl si ovšem zároveň nevšimnout, že se na něho Olivia dívá přísně a podezíravě.
„Johanka…” vzdychl tiše Nikolaus.
„Svým životem to byla učiněná světice,” přerušil ho Dominik. „Založila špitál, v posledních dnech se starala o nemocné, nakazila se morem a zemřela. Doufám, že se ještě dožijeme jejího svatořečení. Víš, že už vykonala zázrak? Den po její smrti začala z Alžbětiny kašny na náměstí opět prýštit voda. Je výborná a léčivá.”
Kanovník si všiml, že při jeho slovech o příčině Johančiny smrti Nikolaus dle svého zvyku nesouhlasně kroutil hlavou.
„Na mor se běžně neumírá, Dominiku. Od dětství měla potíže s dýcháním, v tom klášteře a špitále také není moc zdravý vzduch a práší se tam, to ji asi zabilo.”
7
Andreas seděl u stolu ve své pracovně a v hlavě si připravoval, co má za chvíli říct zástupcům lidu při audienci. Dnes ho čeká opravdu těžký úkol, vždyť městu prý hrozí rebelie! Půlka lidí se bojí moru, půlka smrti hladem. Teď, před volbou purkmistra! Ve vězení navíc čeká na popravu kejklíř zvaný Mistr Ječmen, který v dobách před morem bavil hosty v hospodách čísly s cvičeným kohoutem a také chytlavými písněmi vyjadřujícími hrdost na lví město. Dnes však byl zatčen za podněcování ke vzpouře, veřejně totiž zpíval:
Jsme plémě lví a umíme zatočit
S každým, kdo by se nás pokoušel zotročit.
Nyní přísahá při všech svatých, že to tak nemyslel a že význam jeho slov prý překroutili. Co si s ním teď má Andreas počít? Pověsit, či omilostnit? Pro půlku města je hrdinou, pro druhou půlku zločincem. Hlavně dobře zvážit, co mu před chvílí poradil Markus. Ano, ten mocný muž v pozadí, Andreasovo oko, ucho i mozek, snad nejzáhadnější obyvatel města. Všichni o něm slyšeli, ale jeho tvář nikdo kromě purkmistra neznal.
Asi máš pravdu, Markusi, přemítal Andreas. Teď před volbou purkmistra není moudré zatýkat a věšet. Říkáš, že těch příznivců a odpůrců je ve městě asi stejný počet? V tom případě by mi Nikolaus opravdu vmetl do tváře, že za jeho vlády nikdo na vzpouru ani nepomyslel. Zkusím tedy to, co mi radíš. Jestli to vyjde, odměna tě nemine.
Do místnosti vstoupil Georg. „Pane, jsou tady ti dva zástupci lidu, co žádají o slyšení.”
„Hlavně je sem nepouštěj naráz. Uveď nejdříve jednoho, a až to s ním projednám, tak teprve druhého.”
Georg uvedl krčmáře Hanse. Ten poklekl a pronesl zoufalým hlasem: „Pane, obracím se na vás s prosbou jménem všech majitelů krčem, právovárečných domů a krámků. Dovolte nám otevřít, nebo brzy zemřeme hledem. Už nemáme za co kupovat jídlo, utratili jsme veškeré úspory a ti méně majetní už se museli zadlužit u židovských lichvářů. Už začalo období masopustu, a stále máme zavřeno. Co je to za masopust bez vepřových hodů, bez piva, vína, maškarních průvodů a žertovných písní? Nepamatuji si, že by byl masopust někdy zrušen, ani v době válek. A přitom je to vše úplně zbytečné. Poté, co se pan Nikolaus uzdravil, už musí být všem rozumným lidem jasné, že ten mor není tak hrozný, jak nás strašili. Kde jsou ty stovky umírajících? Nikde ve městě jsem žádné neviděl a ani neznám nikoho, kdo by je viděl. Tak proč nám pořád vyhrožují šibenicí, jestliže porušíme ty zbytečné zákazy? Komu to prospívá?”
„Správně se ptáš,” odpověděl Andreas vlídně, “ komu to prospívá? Věř mi, že moje vina to není. Přišel jsem na jednání rady a dozvěděl jsem se, že se má jednat o moru. Říkám jim: nechceme mor, chceme trhy a masopustní průvody! A oni…řešili mor, ti konšelé. Byl tam jakýsi cizinec, prý doktor, mával jim před očima nějakou nesrozumitelnou knihou a vykládal o moru, tak se všichni polekali a řekli, že je potřeba vše zavřít. Takže komu to prospívá? Těm, co na tom vydělávají. Doktorovi a židům, těm lichvářům. Buď to vymyslel on sám, nebo mu to poradili oni, to je jedno, v každém případě jsou spolu domluveni. Slibuji, brzy budete moci otevřít, prostě to zařídím, přesvědčím o tom konšely. A neboj se, ty dluhy nebudete muset lichvářům splácet. Vyřídíme si to s nimi i s doktorem.”
„Mockrát vám děkuji, pane.” Hans rychle vstal a se šťastným výrazem ve tváři odešel.
Potom Georg uvedl řeznického mistra Fritze. Ten rovněž poklekl a promluvil stejně zoufale jako Hans:
„Pane, obracím se na vás jménem všech poctivých řemeslníků. Slyšeli jsme, že kupci, krčmáři a jiní šmejdi už chtějí otevřít. Zase chtějí ze slušných a pracovitých lidí tahat peníze a je jim úplně jedno, že nemoc ještě neskončila. Že prý když dnes už umírá jen pět lidí denně a ne deset jako minulý týden, už je vše v pořádku. Já jsem kvůli moru ztratil bratra a nejstaršího syna, a ti hospodští hňupi mi do očí říkají, že jsem si to vymyslel! Ať si klidně chcípnou hladem, aspoň tu bude míň opilců a děvek. Navíc se ukázalo, že město se bez kupců a krčmářů obejde. Řemeslníci pracují dál a nic jim nechybí. Mně třeba se daří líp než kdy předtím, dnes jsem dodal do domu pana rychtáře klobásy z půlky vola a celého prasete. Zkrátka kdo se neštítí práce, ten si nemá na co stěžovat. A to pivo a masopustní vepřové hody si každý může dopřát doma, nemusí hulákat v ulicích.”
„Neboj se, otvírat se teď rozhodně nic nebude,“ ujistil ho Andreas. “Zařídím to. Pan rychtář a já naštěstí máme rozum, takže jak jsme se doslechli o moru, hned jsme řekli konšelům, že musíme řešit mor, vše ostatní počká. Zachránili jsme stovky životů a nechceme si to teď pokazit. Taky nechceme, aby nám sem chodili chlastat cizáci a dotáhli sem bůhví jaké ještě další nemoci. Stejně se ten mor objevil až s tím cizím doktorem. Přišel za mnou se dvěma židy a chtěli mě podplatit, ať prý neříkám, že za to můžou oni. Takže máš mé slovo, dokud tu bude jediný nakažený, otvírat se nic nebude.”
„Mockrát vám děkuji, pane,” zaradoval se Fritz. „S těmi židy a tím doktůrkem si to ještě vyřídíme.”
Nebezpečí snad zažehnáno, pomyslel si Andreas, když osaměl. Ten Markus je k nezaplacení.
„Georgu!”
„Ano, pane?”
„Toho kejklíře pusťte, ať všude chválí mou velkorysost!”
8
Páter Thomas se zamyšleně toulal křivolakými uličkami. Hrozivé ticho, přerušované občasným sténáním zpoza zavřených dveří a okenic, ho skličovalo. Došel až k vysoké zdi oddělující křesťanskou část města od židovské. Už se chystal otočit a jít zpátky domů, když málem vrazil do kanovníka Dominika, rovněž rozjímajícího při procházce. Rychle udělal dva kroky vzad.
„Buď zdráv, Dominiku. Neměl bych se teď k tobě přibližovat, sice se díky Bohu cítím naprosto zdráv, ale v dnešní nejisté době člověk nikdy neví. Pohřbil jsem v posledních dnech tolik lidí, ale nic mě nezasáhlo tak, jako smrt sestry Elisabeth. Nepotkal jsem v životě čistší duši.”
„Máš pravdu. Však naše kapitula už dává dohromady důkazy o zázracích s ní spojených, aby v Avignonu mohli začít jednat o jejím svatořečení.”
„To je chvályhodné, i když raději bych byl, kdyby ještě dlouho zůstala mezi živými a nezištně pomáhala chudým a nemocným jako posledních třicet let. Musím se ti, Dominiku, přiznat k jedné znepokojivé, možná hříšné myšlence. Proč musela čistá Elisabeth zemřít zrovna teď, kdy jí bylo nejvíc potřeba? A proč může pyšný a zpupný Nikolaus svými hloupými bludy dál svádět lidi na scestí?”
„To není jen hříšná myšlenka, to je přímo rouhání!” pohoršil se Dominik. „Pochybuješ o správnosti Božích rozhodnutí?”
„Nepochybuji, jen chci vědět, jaká moudrost se v tom skrývá. Chce snad Bůh naše hříšné město zahubit?”
„Již několikrát jsem tě káral, příteli, aby ses nad nikoho nepovyšoval a nikoho neodsuzoval. Měl bys v sobě najít více pokory. Sám nejsi bez hříchu, nemáš právo házet kamení na Nikolause ani nikoho jiného. Jako znalci Písma ti jistě nemusím připomínat, že Boží moudrost je u lidí bláznovství. Člověk nemůže dohlédnout všech konců.”
Oba kněží náhle zpozorněli. Z dálky zaslechli sílící křik davu. Stále zřetelněji mohli rozeznat slova “smrt židům, smrt vrahům!” Po chvíli se začal ozývat křik ještě z jiné strany. Thomas vytřeštil oči a dal se zděšeně na útěk podél zdi.
„Kam běžíš? Snad se nebojíš?” volal na něho kanovník. Ach, ty hrdino, pomyslel si se směsí překvapení a opovržení. Nemohl ovšem vidět, že Thomas přiběhl k místu porostlému břečťanem, rozhrnul šlahouny a začal ze zdi vytahovat uvolněné cihly. Byl to tajný vchod do židovské čtvrti, o kterém věděl jen on sám. Už několikrát jej využil, když tajně navštěvoval rabína Samuela, aby s ním mohl diskutovat o kabale.
K místu, kde už stál pouze Dominik, se mezitím přiblížily dva zástupy ozbrojené holemi, noži a sekerami, jeden vedený řezníkem Fritzem, druhý krčmářem Hansem. Zatímco řezníkovo křídlo donekonečna opakovalo své “smrt židům, smrt vrahům,” průvod vedený krčmářem byl nápaditější. Zpíval působivý bojový chorál, jehož autorem nebyl nikdo menší než věhlasný kejklíř Mistr Ječmen, kterému se zjevně vrátila jeho dřívější odvaha a tvůrčí síla:
Cizáci, židáci, chcete nás trápit?
Lev už se probral a má ostré drápy!
„Co tady děláte?” zeptal se Hans, když se oba zástupy přiblížily na dosah hole.
„Jdeme na židy,” odpověděl Fritz. „Otrávili vodu a způsobili mor. Teď dostanou, co si zaslouží.”
Hans se rozesmál: „Vy tomu věříte? Jste ovce! Židy přenechte nám, my si to s nimi vyřídíme sami! Vymysleli si ty povídačky o moru, aby nám zničili živnost a vytáhli z nás peníze. Lichváři nás chtěli sedřít z kůže, tak z nich teď sedřeme kůži my!”
„My že jsme ovce? Potom vy jste volové! Pozor, ať se mi nedostanete pod nůž!” odpověděl Fritz pohotově. Jeho přívrženci propukli v smích, ale Hansovi se na ně vrhli. Rozhořela se zuřivá bitka, při které došlo na hole, a zdálo se, se ke slovu dostanou i nože a sekery. Na zemi už také leželo několik sténajících raněných z obou táborů.
O kus dál se zatím páter Thomas protáhl otvorem ve zdi do židovské čtvrti a spěchal k synagoze. Bože, odpusť mi, že jsem na chvíli zapochyboval o tvé moudrosti, pomyslel si, když slyšel, jak se oba rozběsněné zástupy zdržely vzájemným střetem.
Dominik chvíli strnule přihlížel bitce, pak se vzpamatoval a vykřikl: „Zanechte vzájemných sporů! Jste přece všichni křesťané! Bratři v Kristu!” Rváči zůstali chvíli zaraženě stát, potom Fritz prohlásil: „Pan kanovník má pravdu. Bojovat máme proti skutečnému nepříteli, ne mezi sebou!”
„To jsem neřekl,” zašeptal Dominik nesměle, ale nikdo ho neslyšel. Oba houfy se spojily a společnými silami se jim podařilo prolomit bránu do židovské čtvrti.
„Bože, odpusť jim, nevědí, co činí,” obrátil zrak k nebi.
9
V synagoze právě probíhala sabatová odpolední modlitba mincha. Na bimě hořel sedmiramenný svícen a u něho stál rabín Samuel. Předal svitek Tóry Samuelovi, ten začal pomalu obcházet stojící účastníky modlitby, kteří se posvátné knihy dotýkali střapci na oděvu. Náhle vtrhl do synagogy páter Thomas.
„Rychle, utečte! Míří sem rozzuřený zástup, chtějí vás povraždit. Na nic nečekejte, běžte za mnou. Vím, jak se dostat z židovské čtvrti nepozorovaně. A znám tajnou chodbu, která vede ze sklepení až daleko za město. Rychle!”
„Nevěřte mu, je to léčka!” zvolal Jehuda. „Proč by modlářský kněz pomáhal Izraelitům?”
„Mlč, Jehudo!” okřikl ho rabín. „Thomasovi věřím, dělejte, co vám řekl!”
„Ale mincha ještě neskončila,” vedl si Jehuda svou. „A navíc s sebou nic nemáme, nemůžeme nechat všechen majetek doma! Zajdu domů alespoň pro peníze na cestu.”
„Jehudo, záchrana od Boha se neodmítá!” řekl mu Samuel důrazně. Potom se obrátil ke všem: „Běžte! Díky Bohu jsme všichni, nikdo nezůstal doma.”
Všichni kromě Jehudy a Ráchel kvapně opustili synagogu, jako poslední Samuel, který pomáchal v chůzi Izákovi, téměř devadesátiletému starci o berlích.
„Já nikam nepůjdu,” trval na svém Jehuda.
„Půjdeš!” řekla Ráchel rázně a udeřila ho do tváře, až se zapotácel. Jehuda sklopil hlavu a poslušně šel dva kroky za svou ženou. Chvíli poté, co opustili synagogu, vtrhl do svatostánku ozbrojený houf vedený Fritzem a Hansem.
„Kde jsou?” podivil se Fritz. „Prohledat!”
„Nikde tu nejsou. Jako by se do země propadli,“ odpověděl mu jeden z mužů prohledávajících synagogu.
„Někdo je musel varovat. Nejspíš sám ďábel,” řekl Fritz znepokojeně.
„Nebo spíš nějaký zrádce,” opáčil Hans.
„Zapalme to tady!” navrhl Fritz.
„Blázníš?” obořil se na něho Hans. „Ještě by mohlo chytnout celé město.”
„Třeba se schovávají doma,” napadlo Fritze. „Pojďme prohledat jejich domy. Zlata a peněz tam určitě bude dost. Aspoň si vezmeme zpátky, o co nás okradli.”
Poté se obrátil k davu: „Ale nikdo ať nechodí sám. Vždycky nejmíň jeden od Hanse a jeden ode mě. Ať si nikdo nenechá nic pro sebe. Všechnu kořist donést sem, tady se o to rozdělíme. Půlku pak budeme muset odevzdat do městské pokladny. Jestli někoho najdete v domě, ubít sekerou. Jasné?”
„Jasné!” zvolal zástup jednohlasně.
Všichni kromě se rozprchli, pouze Hans a Fritz zůstali na místě a začali házet na hromadu, co by podle nich mohlo mít nějakou cenu: zlatý svícen, zdobenou schránu na Tóru…
Thomas mezitím provedl židy tajným průchodem ve zdi a úzkou uličkou je přivedl k opuštěnému kamennému domu. Věděl, že jeho majitel, Thomasův strýc, s celou rodinou nedávno zemřel na mor a že neznámí zloději poté dům vykradli. Na rozdíl od lupičů však také věděl, že ze sklepa vede tajná chodba, kterou je možné se dostat do krypty pod katedrálou a odtud pak další chodbou do kláštera tři míle za městem.
10
Židé, vyčerpaní hrůzou předešlého dne a nočním pochodem v podzemí, stáli před branami kláštera a čekali na Thomase. Konečně vyšel z klášterních vrat.
„Mluvil jsem s opatem, jakožto židé nesmíte zůstat na posvátné klášterní půdě. Ale aspoň vám mniši darovali nějaké obnošené šaty, abyste nebyli tak nápadní a také abyste nezmrzli. Dostanete i trochu chleba a kaše na cestu. Čeká vás cesta přes hory, zimy tam bývají kruté. Kdyby se vás někdo vyptával, jste poutníci. Vlastně to bude pravda.”
Několik mnichů vyšlo z kláštera a položilo na hromadu obnošené oděvy. Židé si je rozebrali a oblékli.
„Když naši praotcové prchali z Egypta, měli více času na přípravu. Ale všichni jsme ti vděční, Thomasi, že jsi nám zachránil život. Tvé jméno bude zapsáno mezi spravedlivé,” řekl rabín Samuel dojatě.
„A odpusť, že jsem ti nevěřil,” přidal se Jehuda.
„Na to jsem zvyklý,” odvětil Thomas hořce. „Mně nevěří ani plno lidí hlásící se k mé víře… Takže ještě jednou, jděte pořád na východ přes támhlety hory. Za nimi jsou Čechy, tam budete pod královskou ochranou.”
„A co bude s tebou, vrátíš se do Löwenstadtu?” zeptal se Samuel.
„Ne, tam už pro mě není bezpečno. Naštěstí opat tohoto kláštera je můj starý přítel, takže mi poskytne azyl. Předtím ale budu muset týden přebývat v poustevně ukryté v lese, protože v klášteře mají strach, že bych mohl být nakažen.”
„Dovol mi prosím ještě jednu otázku,” ozval se Jehuda. „Proč jsi nám pomohl? Co z toho máš?”
„Myslíš, že z toho nutně musím něco mít?”
„Neptej se tak hloupě,” napomenul Jehudu Samuel. „Já to chápu.”
„Já ne,” řekl Jehuda.
„Tak si klidně mysli, že sobecky doufám v Boží odměnu,” usmál se Thomas. „Třeba za to, že jsem zabránil desítkám svých souvěrců spáchat smrtelný hřích vraždy. Nebo že jsem vám dopřál čas v naději, že jednou přijdete na to, která víra je pravá.”
„To náš lid ví už tisíce let, která víra je pravá,” poznamenal Samuel. S Thomasem na sebe spiklenecky mrkli.
Poté se židé vydali na cestu k horám.
„Bůh s vámi,” zavolal za nimi Thomas.
„I s tebou.”
11
Stůl v radničním sále se prohýbal pod zabijačkovými výrobky, pečenou drůbeží, džbány piva a vína. Vše bylo nachystáno k volbě purkmistra. Bude opět zvolen Andreas? Nebo Nikolaus mladší? V čele stolu seděl Gottlieb, po jeho pravici Dominik, vedle něho Andreas a dále pak ostatní konšelé. Volná však byla ještě dvě místa po Gottliebově levici, čekala na oba Nikolause, kteří teprve přicházeli ke stolu. U dveří stáli Georg a Siracusano.
„Nenápadně jsem si to zjišťoval, pět hlasů máme jistých,” pošeptal Nikolaus mladší svému otci cestou ke stolu. „Ještě se ale nerozhodli Walter s Heinrichem. Znáš je, jsou to troubové, rozhodnou se vždy podle toho, jak jim řekne Gottlieb. Musíme ho nenápadně navést, aby jim poručil hlasovat pro nás.”
„To by mělo jít snadno,” řekl polohlasně nikolaus starší. Je zase ožralý. Na mši by pak na něho měl někdo dát pozor, až půjde kolem vystavených ostatků svatého patrona, aby je nepozvracel.”
Oba Nikolausové došli ke stolu a posadili se.
„Pánové, než přejdeme k volbě nového purkmistra, trochu se posilníme. Jezte, pijte, masopust už je v plném proudu,” zahájil Gottlieb shromáždění. Všichni se ihned pustí do jídla a pití, Gottlieb samozřejmě nejvíc.
„Pánové, musím vám něco oznámit,“ vzal si slovo Nikolaus mladší. „Bavil jsem se s otcem…”
„U nás v kuchyni, samozřejmě, tam se vždy rodí nejlepší rozhodnutí!” skočil mu do řeči otec.
„…a rozhodli jsme se, že o místo purkmistra se nebudu ucházet já, ale můj otec. Je zkušenější, jednou už purkmistrem byl a jistě budete souhlasit, tedy alespoň ti moudřejší z vás, že se jednalo o zlaté období našeho města. Já se ještě necítím na toto místo dost zralý, znáte mě, mám trochu horkou krev, to víte, nerozvážné mládí…”
„Je to štěstí, mít tak moudrého a skromného syna!” řekl Nikolaus starší hrdě.
„Ale tatínku, nemusíš mi tak lichotit. Jen na rozdíl od některých” – podíval se směrem k Siracusanovi – „dodržuji přikázání ´cti otce svého i matku svou.´ Rodina je pro mě, stejně jako pro všechny mé předky, to nejdůležitější.”
„Budu-li zvolen,” řekl Nikolaus starší, „vím, že to nebudu mít lehké. Především bude potřeba vyřešit hrozící nedostatek jídla. Po týdnech nesmyslných zákazů, za něž vděčíme tady Andreasovi a přivandrovalému rádoby doktorovi, už není ve skladech jediný pytel obilí, jediné prase, jediná husa, jediný soudek vína či piva. Jestli nemluvím pravdu, páni řemeslníci, přineste nám to sem ukázat! Pokud vím, poslední zásoby padly na tuto hostinu. Bez otevření bran trhovcům z okolí i z daleka oslavíme masopust hladem a žízní.”
Gottlieb se zatvářil ustaraně a podíval se ke konšelům na Andreasově straně. „Je to pravda?”
Konšelé mlčky pokývali hlavami.
„Dobrá, dojezme, co máme před sebou, a potom přistupme k volbě,” řekl Gottlieb, snaže se nedát najevo znepokojení. Najednou mu spadlo pečené husí stehno pod stůl a ozvalo se psí zavrčení.
„Fuj, necháš to, ty psisko?” zařval Gottlieb a vyndal okousané husí stehno zpod stolu. „Je to dobré, moc to neohryzal. Vemte si taky!”
Začal nabízet okousané stehno všem kolem sebe. Nikolausové se najednou zvedli.
„Otci se udělalo špatně, musím ho doprovodit na prevet.”
Podepřel otce a vyšli spolu ze sálu.
„Máme ho v hrsti,” pošeptal Nikolaus starší synovi do ucha. „Tím vyčerpáním zásob žrádla jsem ho pěkně vyděsil.”
Gottlieb se obrátil k Andreasovi: „Vem si aspoň ty, Andreasi, takové krásné stehno, přece ho nevyhodíme! No tak, jsi přece dobrý hospodář!”
Andreas se zatvářil rozpačitě, viděl, že se na něho upírají všechny zraky. Nakonec si kousl a sálem se rozezněl potlesk.
„Je výborné, ale už nemám hlad.” Poslal stehno dál konšelům, ti si také s rozpaky kousnli.
Gottlieb významně mrknul na Waltera s Heinrichem a pak se podíval směrem k Andreasovi. Walter a Heinrich kývli hlavami.
Mezitím se vrátili Nikolausové a posadili se.
„Tak, pánové, přistupme k volbě,” pronesl Gottlieb slavnostně. „Kdo volí pana Andrease?”
Ruku zvedlo sedm konšelů včetně Waltera a Heinricha.
„A kdo volí pana Nikolause?”
Přihlásilo se pět konšelů.
„Purkmistrem byl zvolen pan Andreas.”
Sedm konšelů křičelo „sláva”, zbývajících pět „hanba”.
„Taková podlost, taková zrada! Jak jsi to mohl udělat?“ zasyčel Nikolaus starší na Gottlieba.
„Já jsem přece nehlasoval, to bys při své chytrosti mohl vědět.“
„Nebuď pokrytec, všichni víme, že ti pitomci Walter a Heinrich udělají, co jim řekneš.“
„Podívej se, milý Nikolausi, kdybys byl rychtářem, s jakým purkmistrem by ses chtěl dělit o moc? S takovým, který neustále musí mít pravdu, i když žvaní nesmysly, nebo s takovým, který na tvé přání dojí i stehno po psovi? Možná by přede všemi sežral i moje hovno, kdybych mu to poručil. Škoda, že mě to nenapadlo dřív…“ Rozesmál se a s ním samozřejmě i Georg.
„Vidíš, Andreas, ten je aspoň poslušný,“ pokračoval Gottlieb, „ ne jak vy dva, kteří jste utekli na záchod. Myslíš si, že jsem byl tak opilý, abych nevěděl, co dělám? Příště řekni těm svým milovaným šenkýřům, aby to víno tolik neředili vodou.“
„Ještě že jsem se o to místo nakonec neucházel. Mezi těmi tupci bych se necítil dobře. Radši se budu věnovat právu,“ řekl pohrdavě Nikolaus mladší a uraženě odešel.
„To ty tupce nenapadlo, že teď kvůli Andreasovi zůstane vše zavřené? Všichni už toho mají plné zuby. Vždyť nás vyházejí z oken!“ rozčílil se Nikolaus starší.
„A kdo říká, že vše zůstane zavřené?“ zeptal se posměšně Gottlieb. „Andreasi!“
„Ano?“
„Chceš nechat vše zavřené?“
„Jak jsi na to přišel? Samozřejmě že ne!“
„Tady NIkolaus…“
„To jsou špinavé pomluvy, štvanice!“ pohoršil se Andreas.
„Prý jsi slíbil těm svým řemeslníkům, že dokud bude ve městě jediný nakažený, nic se otvírat nabude,“ řekl Nikolaus překvapeně.
„To je pravda, to jsem slíbil, však taky svůj slib dodržím. Ve městě už žádný nakažený není. Mou zásluhou. Porazil jsem mor! Rychleji, než se čekalo.“
„A také zásluhou zázračné vody v Alžbětině kašně, jistě nám ji seslala sestra Elisabeth, na to nesmíme zapomínat,“ vložil se do rozhovoru Dominik.
„To snad nemyslíte vážně!“ zděsil se Siracusano.
„Proč ne?“ podilvil se Andreas. „Viděl jsi snad v posledních dnech někoho umírat?“
„Já ne, ale zeptejte se ve špitále. Teď, když už zbývá vydržet jen několik dnů, si to přece nemůžeme pokazit. Co by na to řekli ti, kdo nasazovali svůj život? Elisabeth, Thomas…“
„Elisabeth je mrtvá, Thomas zmizel neznámo kam, a ty jsi propuštěn,“ odpověděl mu Andreas výsměšným tónem. „Tady máš odměnu a jdi.“
Siracusano si přepočítal peníze. „Slíbili jste mi ale dvakrát tolik!“
„Protože jsme mysleli, že to bude trvat dvakrát déle,“ nedal se Andreas. „Navíc těch mrtvých bylo víc, než jsme doufali, takže jsi zklamal naše očekávání.“
„Těch sto mrtvých je úspěch, skoro zázrak!“ zvolal Siracusano zoufale. „Jinde jich byly tisíce!“
„Už naštěstí víme, že máme dost vlastního rozumu, nepotřebujeme tvé rady,“ odpověděl Andreas. „A vůbec, v městské pokladně není peněz na vyhazování.“
„A co ty peníze od židů?“ zeptal se Doktor významně.
„Jakých židů?“
„No přece těch dvou, rabína a kupce.“
„Nevím, o čem mluvíš. Chceš mě snad obvinit, že jsem od nich přijal nějaké peníze? Tak ty židy přiveď, ať ti to dosvědčí. Upozorňuji, že křivé obvinění se u nás trestá vyříznutím jazyka!“
Siracusano sebral svůj měšec a vztekle odešel. Bylo slyšet, jak po cestě nadává: Bastardo! Imbecile!
„Dám ho zatknout!“ zvolal Andreas vztekle. Dominik ho však zarazil: „V den, kdy děkujeme milosrdnému Bohu za naši záchranu, bychom i my měli naplnit svá srdce milosrdenstvím a odpouštět.“
„No dobrá,“ řekl Andreas už klidněji. „Ať si to nepokazíme u těch nahoře.“ Zvedl oči k nebi.
„Budu požadovat novou volbu,“ ozval se Nikolaus dotčeně.
„Počkej, nemusí nás všichni slyšet,“ řekl mu Gottlieb tiše. Společně s Nikolausem, Andreasem a Dominikem poodešli stranou.
„…s tím úplatkem to nepochybně bude pravda,“ pokračoval Nikolaus. „Několik lidí vidělo, že doktor se účastnil audience u Andrease společně s těmi židy. Proč jinak by asi byl Andreas ochotný vůbec jednat s židy?“
„O penězích se vůbec nemluvilo,“ řekl Andreas rozhodně. „Jenom mi přišli říct, že sehnali výborného doktora. Jak byl výborný, to jsme všichni viděli. Další důkaz, že byl s nimi spolčen. A jestli mě nepřestaneš obviňovat, Nikolausi… myslíš si, že nevím, jak hospodští platili biřicům, aby je neudali, že měli v době moru tajně otevřeno? A ty jsi z toho bral podíl. A taky vím, že jsi ještě jako purkmistr bral podíly z výpalného, co jedni šenkýři museli platit druhým. Mám dost svědků, kteří mi to můžou odpřisáhnout.“
„A mně zase může deset lidí dosvědčit, kam se za tvého působení ztrácely peníze z městské pokladny,“ nedal se Nikolaus. „Všichni moc dobře vědí, za co sis postavil ten svůj slavný Bobří hrad dvě míle odtud. Za takové sídlo by se nemusel stydět ani leckterý kníže.“
„Není to radost, na každého něco vědět? Ještě že vás mám,“ zasmál se Gottlieb škodolibě.
„Ty se moc nesměj, Gottliebe,“ ušklíbl se Nikolaus. „Myslíš, že nevíme nic o tvém působení u soudu v Bamberku, než jsi přišel sem? Jak sis kupoval svědky, aby křivě svědčili proti jistému člověku, kterému ses chtěl pomstít? Ten chudák se ani nedožil šibenice, shnil ve vězení. Na královském dvoře by tě asi nepochválili, kdyby se to dověděli.“
„Pánové, zanechme vzájemných sporů,“ řekl Dominik vlídně. „Velkorysost je přece ctností velkých vládců. Otevřete jí svá srdce, stejně jako křesťanské lásce k bližnímu. Vzpomeňte si, že ačkoli jste se už dříve v mnohém neshodli, v rozhodujících chvílích jste se vždy dokázali usmířit, vzájemně se podpořit a společně hájit zájmy našeho města. Kéž by tomu tak bylo i nyní, když jsme zvítězili nad morem…“
„…a také nad židy a proradným doktorem Siracusanem,“ přisadil si Andreas.
„…a nad zrádcem Thomasem, tím vlkem v rouše beránčím,“ dodal pohotově Nikolaus. „Ten kněz svedený ďáblem mi nedá spát. Podkopává samotné základy naší křesťanské obce. Měla by se jím zabývat inkvizice. Takoví jako on jsou skutečnou hrozbou, ne nějaká vymyšlená nemoc.“
Gottlieb se mezitím odpotácel ke Georgovi a diktoval mu, co má zapsat na pergamen.
Dominik se mezitím snažil uklidnit Nikolause s Andreasem: „Už poněkolikáté dnes bys vás chtěl vyzvat k milosrdenství. Nesuďme Thomase tak přísně. Znám ho již dlouho, ne že bychom někdy byli blízkými přáteli, ale vím, že v jádru není zlý. Pýcha a pocit vlastní dokonalosti mu zatemnily mysl, ale jeho duše ještě není ztracena. Myslím, že doživotní pokání v klášteře ho napraví. A nebojte se, ta jeho povýšená kázání, v nichž tak rád stavěl na odiv svou mravnost, už skončila. Nahradí ho starý dobrý probošt Petr.“
„To jsem rád,“ oddychl si Nikolaus, „jeho kázání jsou vždy výborná. Má pochopení pro spravedlivý hněv hrdých obyvatel města a také chová v úctě odkaz našich předků. Na tu dostavbu katedrály samozřejmě přispěji ze svých skromných úspor.“
„Já taky,“ přidal sel Andreas, „a samozřejmě i město, jen co se pokladna trochu naplní.“
„Jsem vám vděčný. A Bůh vaši štědrost a upřímnou zbožnost jistě také odmění,“ řekl Dominik radostně.
„Tak Georgu, vyhlas to,“ zavolal Gottlieb na písaře. Ten vystoupil na balkon a po slavnostní fanfáře četl co nejhlasitěji: „Jménem krále, jménem svobodného města Löwenstadtu, se s okamžitou platností ruší veškeré zákazy. Otevírají se krčmy a obchody, povoluje se konání trhů a masopustních oslav. Jako výraz poděkování za zázračnou záchranu našeho města před morem se zítra ráno koná v katedrále mimořádná mše. A varování pro všechny obyvatele města: pokud někdo bude šířit zlovolné lži, že mor stále ještě neskončil, bude na tři dny přibit za jazyk k pranýři.“
Andreas přistoupil ke Georgovi. „Jako znovuzvolený purkmistr vám slavnostně oznamuji, že jsme jednou provždy skoncovali s morem i škůdci a zrádci mezi námi. Naše hrdé královské město Löwenstadt žije ode dneška stejně svobodně jako dřív a konec masopustu se bude slavit jako každý rok.“
„Sláva!“ začalo se ozývat z různých stran. „Ať žije pan purkmistr! Ať žije svoboda! Ať žije Löwenstadt!“
12
Bylo úterý, poslední den masopustu. Ulice a náměstí se hemžily lidmi v kostýmech a maskách. Někteří tančili za zvuku žertovných, mírně oplzlých písní, jiní se cpali vepřovými lahůdkami a zapíjeli je pivem či vínem. Do jedné z ulic se vpotáceli krčmář Hans s plným korbelem a řezník Fritz s obří klobásou v ruce. Drželi se kolem ramen.
„Sakra, s tou maskou se blbě pije!“ zaklel Hans a sundal si masku z obličeje.
„A ještě hůř jí!“ dodal Fritz a také si strhl masku.
„Tak do smrti kamarádi!“ řekl Hans ztěžklým jazykem a dal Fritzovi napít.
„Jo, nejlepší!“ odpověděl Fritz a dal Hansovi kousnout.
Z dálky zaslechli podivnou píseň, odlišnou od běžných masopustních popěvků. Vydali se za hlasem a brzy došli k muzikantovi v masce smrtky, který hrál na loutnu a zpíval:
Vesel se, hoduj, a v kostky hrej
Právě začíná maškarní rej
Dnes je hojnost, kde bída byla
Štěstěna svým kolem otočila.
„Kdo to je?“ podivil se Hans. „Jeho hlas mi nic neříká. A to znám všecky lidi ve městě a v okolí.“
„Nějaká osoba štítící se práce,“ usoudil Fritz. „Sotva skončily zákazy, už vylezli žebráci.“
„Nejsem žebrák, jsem umělec.“
„To je totéž,“ opáčil Fritz. „Tak umělče, zahraj nějakou lepší, třeba…to znáš?
Moje holka, ta má kozy,
Že by mohly tahat vozy.
Fritz a Hans se začali válet smíchy.
„A nebo tuhle?“ zeptal se Fritz.
Říkám ti, to není žert,
Že mám ocas jako čert!
Opět dostali záchvat smíchu.
„Ale teď vážně,“ řekl Hans a snažil se u toho vypadat střízlivě. „Mně se ta tvoje písnička zdá docela zajímavá. Tak ji dohraj. Jestli se nám bude líbit, dáme ti kousnout a napít.“
Muzikant hrábl do strun a pokračoval:
Rok s rokem se sešel, je hojnosti čas
Starosti, bídu ať odnese ďas
Nikdo se nedívá za vrata,
Za nimi číhá zubatá.
Co je dnes, zítra už nemusí být
Už brzy pod zemí budeme hnít.
Kdo by si všímal za zvuku strun,
Že zubatá královi zasedla trůn…
Tak co, pánové, líbí se vám?
„No, tak napůl,“ zamyslel se Fritz. „Slova se hodí spíš na pohřeb než do maškarního průvodu. Ale hudba je pěkná.“
„Zpívat a hrát docela umíš,“ pochválil zpěváka Hans. „Mohl bys třeba hrát i u mě v hospodě. Jo, slíbenou odměnu dostaneš.“
„Na, kousni si. Ale jenom jednou. Je poctivá, vepřová.“ Fritz podal muzikantovi klobásu, ten si ji vsunul pod masku.
„Výborná.“
„Dobrý, žid to není,“ uklidnil se Fritz.
„Mohl bych dostat ještě kousíček?“ zeptal se pěvec. „Pro Antona.“
„Kdo to je?“ podivil se řezník.
Muzikant vytáhl zpod kabátu ochočenou krysu. „Jediný, koho ještě na světě mám.“
„To víš že jo!“ řekl Fritz blahosklonně.
Muzikant ulomil sousto a dal je kryse, kterou pak ihned zase schoval pod kabát, snad aby jí nebyla zima.
Hans podal muzikantovi korbel. „Napij se! Ale jenom jeden hlt!“
Hans a Fritz se opět chytli kolem ramen a vydali se směrem k náměstí.
„To je ale teplo, co?“ vzdych Hans. „Zima ještě pořádně nezačala a jako by už přicházelo jaro.“
„Jo, takhle teplou zimu nepamatuju,“ přikývl Fritz a poškrábal se na předloktí. „Že by už začali lítat i komáři?“
„To bude spíš blecha,“ zamyslel se Hans.
„Že jsem ji chytl od toho zablešence? Pojď, zmlátíme ho!“ rozohnil se řezník.
„Kašli na něho. Stejně už tam není.“
„Vážně!“ užasl Fritz, když se ohlédl. „Kam zmizel?“
„Pojď, zvu tě na pivo!“ řekl krčmář bodře.
Oba muži se vmísili do davu. Na náměstí nebylo snad jediného člověka, kterému by nedali napít a kousnout. Záhadný muzikant se mezitím schoval do průjezdu opuštěného domu. Byl tam chráněný před větrem a nikoho nepohoršovalo, že s ním třásla zimnice a že si do krve rozedral hlízy v podpaždí.