Tlačí mě dolů,
nechce mě pustit,
má vlastní peřina.
Já jen s pevně zavřenýma očima přikyvuji.
Vím, co mě čeká, když otevřu oči.
Musím zůstat ležet.
Peřina však tlačí víc a víc.
Mám strach z denního světla,
z jasných a vřelých úsměvů,
z rozehřátých objetí,
z toho, že je nepřijmu.
Z toho, že z každého dne odejdu studená a s prázdnou.
S prázdnou náručí a výrazem.
Začínám se dusit.
Peřina se zaměřuje na mou hruď,
na mou hruď jíž dochází kyslík a na můj týdny prázdný žaludek.
Tlačí víc a víc.
Má hlava je bez vzduchu lehčí,
vidím hvězdičky,
nemusím se dívat na noční oblohu,
nemusím ani otevírat oči.
Jsou v mé hlavě,
ostré a jasné, jako čepele nože.
Dusím se a mám chuť zvracet,
ale nemám co.
Jsem prázdná a o něco lehčí než mrak.
Už je pozdě,
uvědomuji si, že oči už neotevřu.
Cítím se lépe, ale bojím se víc.
Hvězd přibývá, řežou mě zevnitř,
peřina je těžší a tlak nesnesitelný.
Mohla bych vykřiknout,
vím, že by mě slyšeli a mohli mi pomoci,
proto mlčím.
Odcházím pomalu.
Nejprve mám lehké nohy – tak jak jsem vždy chtěla.
Potom ruce – jemné jako samet.
Dále trup – úzký a váhou nerozpoznatelný od vzduchu.
Nakonec hlava.
Ta je nejtěžší,
dává si načas.
Zanedlouho se však také odlehčí a mizí,
mizí a rozplyne se jako mořská pěna.
Už se nebojím,
nemám čeho,
Jsem lehká jako pírko holubice,
čistá jako pramen andělských vlasů
a bezstarostná jako jarní vánek.