Pocit strachu netížil její ztuhlé tělo,
když vší silou tiskl ho on ke zdi.
Vzadu v hlavě jí jen znělo:
,,Domů vrátíš se už bez cti.”
Barvy domova něžně se rozpily,
na tvářích slzami smáčených.
Hrdost zůstala pohozena na zemi,
v útrobách kočičích hlav kamenných.
On zakopal strašáka do pravdy jediné,
která už tak křehká byla,
Že když se vrány slétaly nad krajem,
jediná lež po ní zbyla.
Za dlouho vykopala onoho strašáka,
to s přáním brzkého uzdravení,
ale zbylá lež ji nakonec svázala
mysl a oči tenoučkou nití.