Vždycky jsem byla trochu mimo. Od malička jsem se snažila mít tu nejvíc nejlepší kamarádku, protože jsem si nikdy nedokázala nic nechat pro sebe a vždycky jsem to hned někomu musela říct. A tak bylo nutností, aby někdo sdílel můj názor na věc a byl stejně tak nadšený pro mé příhody jako já. Jenže takový člověk nebyl k nalezení.
Když už to vypadalo nadějně, ta údajná nejlepší kamarádka najednou našla někoho dalšího, který byl více hodný její přítomnosti. Z původních plánů vždycky sešlo, nebyla jsem už prioritou, a tak jsem nakonec pořád a pořád byla sama. I když jsem vždy byla v nitru samotářská duše, nechtěla jsem vzdát svou snahu zařadit se do kolektivu.
Nikdy jsem nebyla neoblíbená, ale přímo populární jsem taky nebyla. Leda tak dobrá pro opsání úkolu, na který druzí neměli čas, jelikož svá odpoledne po škole trávili na hřišti s kamarády nebo se s nimi dostávali do průšvihů. A já jim tolik záviděla. Když už mě přece jenom někdo konečně někam pozval, cítila jsem, že je to jen kvůli nějakému jejich morálnímu hlásku, který chtěl oplatit mé služby zprostředkovávání úkolů zdarma. Nebo je snad i donutila jejich máma, protože se ze třídních schůzek znala s tou mou, která se ráda dělila o mé zakřiknuté povaze toužící po pozornosti ostatních. I když jsem si myslela, že jsem to bravurně kryla.
I v místnosti plné blízkých lidí jsem si připadala jako lapač prachu. Říkala jsem si, stůj tichounce, radši nic nepovídej, protože by si zase házeli ty zlé hodnotící pohledy a byla bys zas jen pro smích. Jen poslouchej a směj se, čemu se smějí ostatní.
Tak to bylo celé mé dětství.
I dnes mi přijde, že jediné, za co dostávám nucenou pochvalu, jsou jedničky, které už se staly jakousi normou pro mé výsledky. Jako kdyby má hodnota záležela jen na tomto ohodnocení. Přitom i tak jsem na to naletěla a můj akademický zápal mi slouží jako poslední pocit zbylého respektu, který bych k sobě měla chovat. Říkám si, tak aspoň v něčem jsem oceněna, i když je to jen číslovka na papíře. Žádná slova podpory nenacházím.
Jsem snad až tak opovrženíhodná? I přes všechnu mou snahu nikdy nedokážu zaujmout nebo pobavit. Ze všech stran slyším, jak jsme každý výjimečný a úžasný a zasloužíme si to nejlepší. Tak kde je mé štěstí? Proč si každý dovolí mi skákat do řeči uprostřed rozhovoru, proč mi nikdo neotevře dveře, proč jsem ta poslední vybraná při práci ve skupině? Jsou to ty malé detaily, které mě dennodenně mučí a zadupávají hlouběji a hlouběji do propasti pocitů zapomnění a méněcennosti. Vždy jsem si přála mít tu neuvěřitelnou super schopnost neviditelnosti, ale takhle jsem si to nepředstavovala.
Páté kolo u vozu. Už je to součást mého jména. Smířila jsem se s tím, ale někde vzadu mé mysli mé neurony plné emocí stále protestují proti této sebevědomí snižující skutečnosti. Nemůžu cítit nic jiného než tu neutuchající bezmoc poháněnou strachem, protože má existence má jediný důvod: sloužit. Má služba nikdy nekončí – doma drhnu podlahy, ve škole rozhazuji řešení úkolů, pro které ostatní jsou moc vytížení svou zábavou. A v budoucnu mě čeká co? Leda tak placení daní pro potřeby státu, pro nějž jsem jen údaj v lejstru. Jen jeden z milionů cifer, bez tváře a emocí. Jen služka.
Ty zpropadené pohádky mi nastavily vysokou laťku pro něco, co nemá šanci se stát skutečností. Zklamala jsem už jen u toho nejprimitivnějšího úkolu najít si přátele. Zavírám se stále víc a víc do sebe, jistota černé nicoty mě nějakým způsobem zahřívá a nezbývá mi nic jiného, než se jí nechat pohltit. Slyším hlasy kolem sebe, jako by mi seděli čert a anděl na ramenou a střídavě si přebírali kontrolu nad mým životem.
Co si lidi pomyslí?
Myslíš, že budou vůbec smutní?
Ale tak aspoň někdo by si mě mohl vážit.
To určitě, beztak tě zasypávali komplimenty, jen aby se zbavili tvé vtíravosti.
Musím snad ještě bojovat.
Nemá to cenu. Má služba končí.
Sžírá mě pocit viny z promrhání potencionálně průměrného života, ale zároveň mi konečně spadl obrovský balvan ze srdce. Každodenní hrůza ze sociální smrti už není mou úzkostlivou starostí a poprvé jsem šťastná. Jenže ani teď to nemám s kým sdílet. Můj sen je nesplnitelnou touhou, která tu se mnou byla už od začátku až do samotného konce. Neschopnost přijetí mé povahy mě uzavírá do nekončícího kruhu výčitek, je to má alfa i omega.
Lidé už se sbíhají nad mým hrobem a k mému překvapení není jedno oko suché. Nechci sledovat, jak se rodiče souží, ale nemůžu utéct. Je to, jako by mě něco najednou přikovalo k tomuto místu jako pro pokání.
Omlouvám se všem.
Pohádky mi zkrátka zničily život.
Ale asi to nakonec ty pohádky vůbec nebyly.