Z mého světa (Monika Pavlíčková)

„Tolik zajímavých kreseb, myslím, že bys měla jednu z nich konečně poslat na výstavu do galerie, Noro.“

Myslela jsem si, že jsem se přeslechla, ale opravdu vyslovila moje jméno. Do ateliéru chodím čtyři roky. Poloprázdná místnost se zašedlými zdmi, kde vždy bylo víc rostlin než lidí, se mi zdála jako bezpečné místo. Moje malé kresby načmárané na kus papíru vytrženého ze sešitu měly daleko od skutečného umění. Pro mě ale byly výjimečné víc než pro kohokoli jiného.

Byl to prostor pro mě. Konečně jsem se nemusela soustředit na pomeranče vyskládané na porcelánovém talíři. Na to, že jeden bude menší a míň kulatý než ten vedle, ačkoliv ve skutečnosti je to přesně naopak. Mohla jsem si odejít kreslit do svého světa.

Pomeranče jsem vyndala z mísy a pověsila je na stromy v parku. Ve svitu poledního slunce nádherně zářily a mohla jsem na jejich zachycení využít svoji oblíbenou barvu. Vybledlá malba zobrazující tento pohled ležela úplně nahoře hromady. Ne vždy jsem však na to, co jsem vytvořila, byla natolik hrdá, abych to nechala volně položené kdekoliv, kde se mohla objevit příležitost, aby to viděl i někdo jiný. Svůj stojan jsem ve třídě stavěla úplně dozadu za všechny ostatní, a když byl výtvor dokončen, opatrně jsem ho schovala do složky z hnědého papíru.

Seschlý květ růže přiklopený skleněnou mísou

Trochu mi připomíná květinu Malého prince. Ta na zažloutlém papíře má však o něco ponuřejší odstín. Dostala jsem ji na vernisáži od Sarah a v tom všem spěchu ji zapomněla dát do vody. Jako seschlá růže jsem se cítila, když jsem se ten večer vrátila domů. Bolely mě nohy z matčiných bot na podpatku a myšlenky se mi v hlavě smísily, že jsem si nebyla jistá, co se ve skutečnosti stalo a co jsem si jen domyslela. Pamatovala jsem si úsměv Sarah, jakmile jsem jí předala mikrofon, ale co když se jí doopravdy můj projev nelíbil?

Na vernisáži jsem měla velmi důležitou roli – představit Sarah a její fotografie z prostředí zapadlých parků a zahrad. Když jsem se dozvěděla, že jsem byla vybrána, rychle jsem s úsměvem odpověděla, že mi bude ctí uvést svoji oblíbenou umělkyni Sarah. V tu chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, co to ve skutečnosti znamená a že se mi rozklepou ruce, jakmile dostanu papír s rozsáhlým textem, který se budu muset naučit nazpaměť. Měla jsem strach říct, že jsem si to rozmyslela, ale ještě děsivěji znělo vystoupit z davu a nechat můj hlas znít v plné místnosti lidí.

Víla v dlouhých šatech bloudící špinavými ulicemi města. Kdybych ji doopravdy potkala, doufala bych, že ji někdy zahlídnu znovu. Jako by dávala něco kouzelného té všednosti všude kolem. Tento lehce načrtnutý obrázek na malém kousku papíru jsem mívala založený za obalem sešitu. Byla tam, aby mi ukazovala, že vybočovat z řady není špatný. Jsou totiž místa, kde se tento pocit často ztratí.

Elizabeth

Bledá dívka se dlouhými tmavými vlasy.

V jejích očích je cosi ohnivého – urputnost a nezdolnost.

Když jsem jednou říkala, že Pomeranče visící na stromě jsou moje nejstarší dílo, neměla jsem pravdu. To místo patří Elizabeth. Tenkrát se zjevila na mém papíře rychleji, než jsem očekávala. Přesně si pamatuji ten den, kdy to bylo. Podvečer toho, kdy jsem měla poprvé vstoupit do ateliéru. Měla jsem strach a dívka, kterou jsem jen tak bezmyšlenkovitě načrtla, ho dokonale ztělesňovala. Byla to ona, kdo mi říkal, že se nedokážu postavit sama za sebe. A taky to, že nezvládnu promluvit nahlas, aniž by se mi třepal hlas. Až teď jsem si uvědomila, že vybledlý stín Elizabeth je obsažen v každé z mých dalších tří kreseb.

A na znamení toho, že už neovládá má rozhodnutí, visí za sklem v dřevěném rámu v galerii.