Co to vlastně je strach? Je to nějaký pocit, který prožíváme, nebo je to vlastnost? A má být příjemný nebo nepříjemný? To nikdo neví, je to v nás prostě automaticky zabudované, a to i ve mně. Občas jsem míval takové ty malé strachy, jako například když jdete do nové práce nebo potkáváte rodiče své přítelkyně, ale ten největší, nejukrutnější strach jsem poznal teprve nedávno.
Byl večer a já normálně ulehal do postele. Vedle mě ležela moje přítelkyně a klidně spala. Byl jsem spokojený a prakticky hned jsem usnul. Sen jsem neměl, což bylo dost divné, protože většinou každou noc mám noční můry nebo nespím vůbec. Přišlo mi, že jsem tu noc spal docela dlouho, ale po probuzení byla i tak pořád tma. Cítil jsem to skrze víčka, jsem totiž zvyklý na probuzení slunečními paprsky, které pronikají skrze okno. Tentokrát bylo ale vše jinak. Když jsem procitl, neotevíral jsem oči, ale chvíli nehnutě ležel. Bylo mi divně. Cítil jsem stísněný pocit, jako kdybych ležel v nějakém malém prostoru a s nedostatkem vzduchu. Po chvilce jsem otevřel oči.
Nic se nezměnilo. Pořád byla všude kolem tma a já nic neviděl. Promnul jsem si oči, a dokonce se štípnul, abych si byl jist, že nespím a že se mi to jen nezdá. Bohužel to sen nebyl. Začal jsem panikařit. Nejprve se mi zrychlil tep i dech, až po asi deseti minutách jsem se zvládl uklidnit a začal jsem se soustředit. S viditelností to nebylo o nic lepší. Začal jsem tedy prozkoumávat prostor kolem sebe. Ze začátku jsem se pokoušel zvednout nohy, ale stačilo je jen trošičku natáhnout a dotýkal jsem se něčeho tvrdého. Zapojil jsem tedy ruce. Nejprve jsem prozkoumal prostor kolem sebe. Zjistil jsem, že vedle sebe mám z každé strany asi pět centimetrů místa. Pak jsem to zkusil i nad sebou. Tam bylo místa o trochu více, ale i tak ne moc. Znovu se mě zmocnila panika. Nechtěl jsem ani pomýšlet na to, kde se právě nacházím. Další hodinu jsem zápolil s myšlenkami a snažil se sám sebe přesvědčit, že to není pravda a že to bude určitě nějaký hloupý vtip. Po nějaké chvíli zápolení s vlastními myšlenkami jsem to vzdal a konečně si přiznal, že ležím v rakvi. Vyslovení tohoto slova nahlas mě přivedlo zpátky do stavu naprostého a neovladatelného strachu.
Několikrát jsem se pokoušel soustředit svoji mysl natolik, abych zvládl vymyslet nějaký plán, jak se dostat ven. Pořád ještě jsem měl aspoň tu malou naději, že mě jenom zavřeli, ale nepohřbili. Jenže moje tělo se nedokázalo stabilizovat. Strach mě naprosto ovládl a moje uvažování se naprosto změnilo. V minutových intervalech jsem vždy škrábal, kopal do rakve a vydával u toho takové zvuky, že i mě udivovalo, že jsem něčeho takového schopen. Zanedlouho poté mě úplně opustila energie a já svoje úsilí vzdal. Nehty jsem měl úplně rozedrané a polámané z toho škrábání. Nohy jsem pomalu ani necítil z toho neustálého kopání, a i přesto jsem měl neustálou potřebu něco dělat a dostat se ven. Z nenadání mě přepadly myšlenky na to, jak jsem se vlastně v rakvi ocitl. Napadlo mě, že jsem se dostal do nějakého stavu paralýzy, vypadalo to, že jsem mrtvý, a tak mi připravili pohřeb. Druhá verze byla mnohem horší a děsivější. Halvou se mi míhaly představy vloupání. Co když mě i moji přítelkyni unesli a zavřeli. Při této myšlence se mi udělalo nevolno a uvědomil jsem si, že možná nejsem jediný, kdo takhle leží v rakvi. Nastala nová fáze strachu, která se ale naopak od té předtím lišila v tom, že jsem se nebál jenom o sebe, ale i o svoji milovanou. Propukl jsem v pláč, poprvé v životě jsem brečel, a tak moc mě to vyčerpalo, že jsem upadl v hluboký bezesný spánek.
Když jsem se probudil, ležel jsem v nějaké místnosti s velkým množstvím světla. Představoval jsem si, že jsem v nebi. Najednou se nade mnou objevil muž v bílém plášti s rouškou přes ústa a s nějakým ostrým předmětem v ruce. Lekli jsme se oba. V ten moment jsem věděl, že jsem živý. Nedokážu ani popsat, jaké pocity jsem v ten moment prožíval. Byla tam úleva, radost a strach, který i nadále přetrvával.
No a teď jsem tady. Živý, zdravý a spokojenější než jindy. Uvědomil jsem si, co je v životě důležité a začal jsem si toho vážit. Když jsem se tehdy probudil, vysvětlili mi, že jsem upadl do nějaké stavu, kdy to vypadalo, že jsem mrtvý. Přítelkyně mě chtěla pochovat, a tak mi připravila pohřeb. Naštěstí ještě než mě stihli pohřbít, přišla zpráva, že by rádi provedli pitvu a zjistili, co se mi vlastně stalo. No, a tak jsem tady a užívám si život.