I
Když mi bylo pět přála jsem si klec
ani na andulku ani na myši
pro sebe
abych se mohla zamknout zahodit klíč
a strašidla by se ke mně nedostala když maminka nebyla doma
Když mi bylo sedm přála jsem si být normální
naučila jsem se se strašidly žít
a stejně v ty nejhorší chvíle
jsem se chtěla vyškrábat ze svěho těla
zavřít oči a snít
Teď mi táhne na dospělost
a i když už se strašidla odstěhovala
občas mě v temnotě osamělých nocí
přece jen straší
II
Boj se bojte se bojíme se
ale čeho neřeknou ti
S jakou hrůzou stojíme
u pekelných bran
Na kolenou klečící
paže k nebi pnou ti
Stavíš lapač andělů
leč není o co stát
Po nocích a snech tvých dlouhých
zapomínáš zač být rád
Zapomínáš zapomínám
čeho se máš vlastně bát
Sebe svoje nitro rdousíš
nevíš kudy nevíš kam
Pro hněv Boží neřeknou ti
pravdu již ti rydlo líčí
zvěčněnou a podrtženou
na tvé kůži socho ničí
Čím jsi jsi už napořád