Nemůžu říct, že jsem nebojácná. Bojím se naopak docela často. Snadno propadám pocitům vnitřního neklidu, úzkosti a zoufalství, které spolu jdou ruku v ruce. Strach ve mně může vyvolat téměř cokoliv. Otázkou však zůstává, proč. Proč mě strach ochromí častěji než ostatní? Jakým způsobem ho můžu přemoct?
Je lehké, aby mě někdo nebo něco rozhodilo, a i když to nerada přiznávám, sama vím, že příčinou není nikdo jiný než já. Nedělám to vědomě, ale všímám si, že nad věcmi až moc přemýšlím. Pokud je má mysl nejistá, začnou se jí honit nezastavitelné negativní myšlenky. Tyto myšlenky asociují další hrozné představy, a tak to jde stále dokola, dokud není zhotoven ten nejhorší možný scénář. Mé hlavě je jedno, jestli se jedná o pozdní příchod do školy, pavouka v koutě pokoje nebo skok padákem, jednoduše si na každé, i naprosto běžné a každodenní činnosti, najde něco, čeho se může obávat.
S pocitem strachu se setkávám v podstatě každý den. Není to příjemné, ale na úzkosti z naprostých banalit už jsem si zvykla. Postupně dokonce vymizely také různé druhy fóbií z dětství, o kterých jsem myslela, že už se jich nikdy nezbavím. Nakonec mi zbyla jen jedna jediná, myšlenka, která mi v noci nedá spát a neskutečně se jí děsím. Jedná se o nejhorší formu strachu, kterou jsem kdy v životě zažila a nepřála bych ji okusit nikomu dalšímu. Mojí největší noční můrou je totiž strach ze smrti.
Poprvé jsem nad smrtí začala seriózně přemýšlet, když mi bylo kolem čtrnácti let. Tehdy jsem se zamyslela nad tím, co bude, až já nebudu, a tento myšlenkový proces mě dohnal k slzám. Každé malé dítě ví, že člověk se narodí a potom zemře, ale já si tenkrát poprvé uvědomila realitu a význam tíživého slova smrt. Porozumění tak krásnému daru, jako je život, člověku otevře oči a on se na svět začne dívat trošku jinak. Někomu začne vše dávat smysl a pro někoho zase všechno smysl ztratí. Já mám pochopení pro oba úhly pohledu a možná právě proto je tento strach jeden z mála, kterého se stále nemůžu úplně zbavit.
Důležitou součástí úspěšného odstranění strachu je nejen přijetí faktu, že se člověk opravdu něčeho bojí, ale především snaha o to, s tímto faktem pracovat. Tím, že se budeme nepříjemným věcem stále vyhýbat, nic nezměníme. Je na každém, jestli chce strach postupně odbourávat, nebo před ním utíkat do konce života.
Nemůžu říct, že jsem nebojácná. Ostatně, to nikdo z nás. Ale každý se můžeme proti strachu bránit, nejlépe tím, že se mu postavíme čelem. Jak se říká, nejlepší obrana je útok.