Ben. Pro každého to byl ten drobný uzavřený kluk, který se při sebemenší příležitosti vždycky co nejrychleji někam vytratil. Často se proto stával terčem posměchu. Ale proč vlastně? Nikdo se s ním přece nebavil, nikdo ho neznal a nic o jeho životě nevěděl. Jeho spolužáci dokázali být krutí. „Strašpytel, zbabělec, srábek“ věčně se na chodbách hlučně ozývalo vždy, když po nich někam spěchal. Ben byl prostě váhavý, nechtěl se s nikým bavit, hrát s ostatními sporty, prát se a dělat nepořádek. Jednoduše na sebe nechtěl upozorňovat. Navíc to byl skvělý a bezproblémový student, který byl u učitelů oblíbený. Nejraději zůstával však sám. Někdy si přál být neviditelný…
Olivii přišlo Benovo chování zvláštní, proto se tomu rozhodla přijít na kloub. Už od mala ji zajímala detektivní práce a teď přišla její příležitost vyzkoušet si to na vlastní kůži. Jednoho lednového odpoledne se hned po konci vyučování vydala za Benem. Pronásledovala ho po hlavní cestě, šla asi padesát kroků za ním, aby nepojal žádné podezření, že je sledován. Najednou se Ben při přecházení cesty ohlédl, Olivie se na poslední chvíli stihla přikrčit za keř u cesty a ani nedutala. „To jsem měla teda kliku,“ povzdechla si po chvíli skrývání a chtěla v pronásledování pokračovat, po Benovi se mezitím ale slehla zem. „Sakra,“ zaklela, ale nehodlala se vzdát. Rozběhla se po okolí a zoufale začala prohledávat uličky. Doufala, že třeba ještě zahlédne kousek Benovy zářivě červené bundy. Bohužel bez úspěchu.
Když se zklamána vracela domů, náhodou Bena uviděla. Z nedalekého obchodu se zrovna vracel s několika nákupními taškami a zvonil na honosný dům se sedlovou střechou. Z domu vyšel nerudný stařec. „To ti to teda trvalo!“ zařval a vytrhl Benovi tašky z rukou, při tom mu na zem hodil padesát centů a přibouchl za sebou dveře. Ben peníze zvedl a pomalu se svěšenými rameny odcházel, ve svitu lampy se mu zablýskalo v očích. „Za tím určitě bude něco jiného než jen nevinné přivydělávání si,“ pomyslela si Olivie. Když se vzpamatovala, Ben už byl zase pryč, tentokrát ale Olivie zůstala na místě a čekala.
Náhle ho spatřila u jiného domu odhrabávat sníh z rozsáhlého dvora. Když byl s prací hotov, chování sousedky bylo také velmi nevlídné. Později se něco podobného ještě několikrát opakovalo, za vše minimální odměna. Olivii se Bena zželelo, proč by se v takovém věku tolik dřel, proč to vůbec dělá? Chtělo se jí Bena obejmout. Byl to drobný klouček, přitom zvládal všechnu tu těžkou práci. Nehodlala se ale prozradit a dál zůstávala ukryta.
Konečně Ben vyrazil z ulice pryč a Olivie se pustila do nového pronásledování. Byla to dlouhá cesta, Olivie chvílemi zvažovala, že se vrátí domů. Přece jen bylo pozdě, co když se budou rodiče strachovat? Tyhle myšlenky ale rychle zahnala: „Přece to teď nevzdám!“
Olivie byla zabraná tolik do svých myšlenek, že si ani nevšimla, kde se to ocitla. Všude kolem opuštěné stařičké chaty, ve kterých se nesvítilo, ani známka života. Mnoho z nich zničených nebo úplně zbořených. A právě do jedné z nich zrovna Ben vcházel. „Počkej!“ neuhlídala Olivie svůj hlas a zakryla si ústa. Ben to ale uslyšel a hned ji spatřil. Mlčky na ni zíral, to ticho, které je teď rozdělovalo, trvalo snad věčnost… „Pojď dál,“ řekl nakonec tiše a čekal, až Olivie přijde ke dveřím.
Divoce jí tlouklo srdce, jedna myšlenka střídala druhou, „Co se teď bude dít?“ pomyslela si. Ben ji odvedl až do skromné kuchyňky, kde jí pokynul, aby se posadila. „Už jsi doma, Benny?“ ozvalo se slabé zachraptění. Olivie se polekaně otočila a za sebou uviděla strhanou ženu v noční košili, která se sotva držela na nohou. „Mami, říkal jsem ti, aby ses přece nenamáhala a zůstala ležet,“ odpověděl starostlivě Ben a přinesl jí židli.
Olivie se konečně vzpamatovala, oba se na ni už několik vteřin upřeně dívali. „Já, já,“ začala Olivie koktat a hrnuly se jí slzy do očí, „proč jsi to všechno dělal, Bene?“ V dalších minutách se Olivie dozvěděla, že Benova maminka trpí rakovinou a kvůli své nemoci přišla o práci, kterou už nezvládala. Jsou tak chudí, že si léčbu nemohou dovolit. Otec utekl, když byl Ben ještě malý, nikoho jiného už nemá. Proto se Ben snaží dělat cokoli, jen aby jí bylo alespoň trochu lépe.
Olivie těžce vydechla. V Benových očích se zračil strach, ten nejhorší strach, který si dokážete představit. Strach o toho nejbližšího člověka, kterého měl. Pomalu mu začaly stékat slzy po tváři. Benova maminka jen přikyvovala a leskly se jí oči.
Olivii bylo nevyslovitelně smutno, že by se jí stalo něco podobného, si nedokázala vůbec představit. Rozhodla se ale konat dřív, než bude pozdě. Ben potřeboval pomoc! Hned další den jeho příběh pověděla rodičům. Ti jí poradili, aby ho ohlásila ve školním rozhlase a uspořádala sbírku. Olivie chvíli váhala, Ben se všechno snažil skrývat a teď o tom bude najednou vědět každý? Nad tím ale nebyl čas přemýšlet, musela to udělat, prostě musela…
Během pár dnů se vybraly veškeré prostředky pro léčbu Benovy maminky. Ze studené chaty se tak mohla dostat na nemocniční lůžko a Olivie zatím nechala u sebe v domě Bena dočasně bydlet. Ben se začal postupně Olivii více otevírat, i ve škole byl najednou úplně jako vyměněný. Spolužáci litovali, jak ošklivě se k němu dříve chovali. Téměř každý se Benovi snažil být oporou a co nejvíce ho odvést od černých myšlenek. Ale ani to nestačilo, stále měl velké obavy. „Co když už je moc pozdě?“ vyptával se často zoufale. Olivie se snažila být pozitivní a Bena chlácholit, že vše dopadne dobře, jistá si tím ovšem být nemohla. V Benovi byla malá dušička, vyčítal si, že už dávno někoho nepoprosil o pomoc a Olivii byl za vše bezmezně vděčný.
Léčba byla zdlouhavá, ale nádor se lékařům povedl odstranit a po rekonvalescenci byla maminka propuštěna domů. Ale kam vlastně domů? Byl vůbec nějaký „domov“? Kam se s ní Ben měl vrátit? „Mám pro tebe malé, vlastně velké překvapení,“ řekla Olivie Benovi s šibalským úsměvem. Následně Benovi zavázala oči šátkem a někam ho vedla za ruku. „Překvapení!“ ozval se nadšený jásot ze všech stran. Ben si kvapně sundal šátek a hleděl na krásný dům se sedlovou střechou. Ve městě mezitím proběhla další sbírka, na kterou přispěl penězi snad každý, kdo mohl. Zakrátko se povedly vybrat veškeré prostředky pro zajištění jejich důstojného bydlení.
Z Bena se vyklubal skvělý kluk. Celou tu dobu byl ukrytý pod maskou, kterou mu sundala až díky své zvědavosti právě Olivie. Konečně byl šťastný a staré křivdy byly zapomenuty.