„Já ale nemám strach,“ řekla už trochu podrážděně.
Reagoval rychle: „Mně právě připadá, že máš.“
Nelhala a lhala zároveň. Od chvíle, kdy se dozvěděla diagnózu, si občas v hlavě přehrávala možné scénáře, četla si diskuze na internetu a někdy ji to vyděsilo, někdy uklidnilo, dávala na sebe možná až moc pozor a byla trochu nervózní. Ale cítila určitou jistotu, že to dopadne dobře. Že je dost silná. Že strach stejně nepomůže. Bála se ale něčeho jiného.
Ty červencové dny se táhly, plné otazníků a vědomí jakési konečnosti, a zároveň jako by běžely o závod, i když si chvilkami hrozně přála je aspoň trochu zpomalit. Bylo největší horko za posledních několik let, ulice byly prázdné a žhavé a lidi raději nevycházeli ven, pokud nemuseli. Bylo to období ticha a napětí jako před vypuknutím bouřky.
„Já ale nemám strach,“ zopakovala si sama pro sebe. Svět kolem byl až podivně bezstarostný. Na městském koupališti, kam teď chodila, kdykoliv mohla, aby se to vedro dalo aspoň trochu snést, bylo den ode dne víc lidí, jak teplota ne a ne klesnout, vzduchem se rozléhalo šplouchání vody, dětský výskot a hlasy dospělých, trochu voněly opalovací krémy a trochu páchly smažené hranolky, pohoda byla téměř hmatatelná.
S obtížemi vstala, břicho měla už přece jen velké a těžké, a zamířila do vody. Možná je tady toto léto naposledy. Možná si naposledy před porodem zaplave. Bude ještě někdy těhotná? Jaké to asi bude, až sem příště přijde s ročním synem? A přijde?
Preeklampsie. To slovo do 13. července znala jenom vzdáleně a věděla o něm asi tolik, že je to jeden z největších strašáků těhotných žen. Nemusela se o ni nijak víc zajímat, všechna vyšetření a hodnoty všeho možného měla během celého těhotenství tak dobré, až nad tím i sám doktor trochu kroutil hlavou. Až tu osudovou středu 13. najednou měla vyšší tlak a doktor se o preeklampsii – slově, které její blízcí nebyli ani schopní si zapamatovat – zmínil, ale spíš chlácholivě, ona je přece natolik zdravá, že jí se určitě týkat nebude. Doma si o ní přečetla několik článků. „Nejčastější příčina úmrtí novorozenců a rodiček,“ znělo v nich. Její muž ji po návratu z práce našel v křesle trochu zaraženou. Když pak o dva dny později jeli do nemocnice, protože se jí udělalo zle, vlastně se jí trochu ulevilo. Bylo to jasné. Nejčastější příčina úmrtí novorozenců i rodiček.
Když o tom pak někomu říkala, měla knedlík v krku a trochu se jí lámal hlas a byla ráda, že má na očích sluneční brýle. Ale strach by tomu rozechvění neříkala. Ne strach ze smrti nebo něčeho fatálního. Cítila se někdy až trochu hrdinsky, jak se asi přirozeně cítí někdo, kdo čelí smrti, a přesto nepanikaří. Ale měla strach z něčeho jiného.
V ty dny vždycky před spaním seděla u nich doma na terase. Večery byly tropické, cvrčci hráli do stmívání a pak i do tmy a pak v jednu chvíli najednou přestali, měla je už tak naposlouchané, že dokázala rozlišit mezi několika typy jejich melodií. Surfinie v květináčích voněly omamně a připomínaly jí pár letních týdnů v Toskánsku těsně před svatbou. To bylo taky zlomové léto – čím to je, že jsou většinou právě léta zlomová? Taky se tehdy bála budoucnosti a zároveň byla uchvácená krásou života.
Seděla na terase a utápěla se ve zvláštní melancholii. Věděla, že každý večer tady může být poslední. Možná už zítra bude nocovat sama v cizí, sterilní porodnici. Možná příště, až tady bude takhle sedět, už bude muset jedním uchem hlídat dítě spící uvnitř. Nebo tady třeba hodně dlouho sedět nebude. Takhle už nikdy. Už vždycky bude mít za někoho zodpovědnost, bude se muset starat, nebude už sama za sebe. Ztratí svobodu.
Věděla, že to už nemůže trvat déle než pár dnů. Vyvolat porod – varianta, které se vždycky obávala ze všech nejvíc – bude nezbytné, otázkou je jen kdy a jestli nakonec nebude nutný akutní císařský řez. Co je lepší? Jak asi porod bolí? Ani toho se nebála. I kdyby bolel nesnesitelně, řádově nebude trvat víc než hodiny.
Ale co pak? Pak přijdou dny, týdny, měsíce a roky…kdy bude všechno jinak. To byl její strach. Nebála se smrti, ale života. Změny. Nové role, jak se říkává, jako by člověk měl hrát v divadle. Ale tohle je skutečnost. Co všechno ztratí? Jak to budou zvládat? Jací budou právě oni dva rodiče? Má to tak být? Bála se věcí, které může ovlivnit, protože věděla, že nad těmi ostatními stejně nemá moc. A každý večer na terase jí ve vůni surfinií bylo trochu do pláče, když ji přepadala tahle melancholie. Už nikdy to nebude stejné. Už nikdy, a možná už dnes naposledy.
To ještě netušila, že za tři dny jí zavolá doktor, že její výsledky se natolik zhoršily, že musí nastoupit do porodnice ještě ten den. Ne koncem týdne, jak byli domluvení. Bude mít jen pár hodin. Vykoupe se, sbalí si poslední věci a pověsí poslední dekorace v dětském pokoji (samotné jí bude připadat směšné zařizovat pokoj pro novorozence) a pak si sedne znovu na terasu a bude dopíjet nealkoholické šampaňské s jahodami. Horko zatím neustoupí, pomalu bude přicházet večer a ona se bude snažit si ty chvíle navždycky zapamatovat.
To ještě netušila, jak jí bude úzko, až bude noc před porodem sama v nemocničním pokoji v přízemí, a jak bude toužit, aby už bylo další den touto dobou a měla to všechno za sebou. Jak ji trochu uklidní, když si večer otevře okno a uslyší jako doma cvrčky a ucítí silnou vůni levandule kvetoucí v záhoně pod oknem.
To ještě netušila, že ji brzy ráno, skoro ještě za tmy, probudí liják, a ona si uvědomí, že začíná den, kdy se narodí její syn.
To ještě netušila, jak strašná bolest se dá vydržet a jak tenká je hranice mezi životem a smrtí.
To ještě netušila, že nebylo čeho se bát.
To ještě netušila, že od chvíle, kdy se stane matkou, přestane mít strach z věcí, které ji dřív trochu děsily, ale najednou budou úplně banální. A že se už nikdy nepřestane bát o toho člověka, který přijde na svět a celý ho promění. Krásným, novým strachem.