“Stojí ti to za to?” zeptal Marek sám sebe poté, co potřetí zamáčkl budík na mobilu. Fakt skvělý nápad, vypravit se tak brzy ráno po maturitním večírku hledat kešky. Ale slib je slib, vycouvat už z něho nejde, zvlášť když jsem ještě speciálně volal rodičům, ať schovají klíče od chalupy do obvyklé skrýše pod trámem a nechají nám tam v ledničce buřty… Koneckonců je to asi naposledy, co náš neformální třídní klub keškařů někam vyráží společně. Brzy se rozprchneme na univerzity, teda pokud se všichni dostaneme. Navíc Simona se prý rozešla s Davidem, takže po delší době zase pojede s námi…
Z podobných myšlenek se probral až po příjezdu na nádraží. Jsme všichni? Petr, Simona…
A tamhle už jdou Klára s Tomášem, zavěšeni do sebe jako vždy.
„Zdar Maro, tak co, není ti blbě ještě teď?“
„Ne, proč? Dyť jsem byl celkem střízlivej, ne? Všecko si pamatuju. Máte všichni pláštěnky? Hlásili přeháňky, bouřky, místy přívalové srážky. A tam když prší, tak to stojí za to, to není jak tady v Olmiku.“
„Jo, v klidu, podle nejaktuálnější předpovědi na mobilu by to do Jeseníků mělo dorazit až mezi čtvrtou a pátou odpoledne, do té doby už bysme měli být v té chatě, ne?“
Když to říká Tomáš, známý homo cyberneticus, tak to musí být pravda. Teď už jenom lístek se skupinovou slevou a jdeme. Čtvrté nástupiště, směr Šumperk přes Šternberk a Uničov.
S váma je ale dneska zábava, pomyslela si Simona, pozorujíc z okna zvlněnou krajinu několik kilometrů za Uničovem. Mara vyspává kocovinu už od Šternberka, Petr, budoucí hvězda Matfyzu, si luští sudoku pro pokročilé, Tom si jako vždy čte na mobilu zprávy z nějakých pochybných serverů, Klára usnula s hlavou na jeho rameni a s časopisem o zdravém životním stylu na klíně. A, támhle na kopci je vesnička, ze které pocházela moje babička. Neměla to lehké s dědou alkoholikem, ten ji navíc vyhodil, když se narodila mamka, tmavá jako brusič nožů Tibor Kotlár…Taková ostuda, spustit se s cigánem! Musela se kvůli tomu přestěhovat do Olomouce a dřít za pár korun v Zoře. Nikomu, ani mamce neřekla, jestli to s tím Kotlárem byla pravda, já se svým částečně cigánským původem netajím, ale detaily jsem taky nesvěřila nikomu, dokonce ani Kláře. Zato si ale vzpomínám, že babička mamce pořád opakovala, ať nedělá stejnou chybu a nebere si blbyho chlapa. Moc to ale nepomohlo, s mým fotrem to taky nebylo k vydržení. Asi to máme v rodě, věřit nesprávným chlapům, já jsem taky naletěla Davidovi. Ale mezi klukama se stejně těžko vybírá, stačí se podívat na ty, kteří teď sedí kolem mě. Vím, že všichni po mně kdysi pokukovali a mysleli si, že to nepoznám, ale jsou jeden větší tele než druhý. Mara, filozof a bohém, prokletý básník, v životě nepoužitelnej…Petr, matematickej génius s neomylným logickým myšlením a nediagnostikovaným sklonem k autismu, něco jak Sheldon…Tomáš, trouba, co věří každé hovadině z internetu, nevím, co na něm Klára vidí…ale jinak jsou docela fajn, jinak bych s nima nejela.
„Už bude Šumperk, vystupujem,“ dloubla Simona do svých spících a čtoucích spolucestujících. Ti protáhli svá ztuhlá těla, nasadili si batohy a vypotáceli se do letního vedra.
„Jak se jmenuje to místo, kde máte tu chalupu, Maro?“ zeptala se Klára, když zahnuli na polní cestu směřující k lesu.
„Schafferův grunt. Tak se tomu říká už přes tři sta let. Moji prarodiče z otcovy strany to koupili za pár šupů jako zříceninu kdysi v 70. letech, když umřel poslední majitel, jakejsi podivínskej dědek, co se tam nastěhoval po odsunu. Dalo strašně moc práce to spravit, takže tatík tam v dětství trávil skoro všecky víkendy. Já jsem o tom statku psal letos práci do semináře dějepisu, tak jsem si prostudoval archivní materiály a regionální pověsti a zjistil jsem zajimavy věci – třeba že ten statek je údajně prokletej.“
„Čtenář Kinga promluvil. Je tam neviditelny zlo? Nebo se zjevuje v podobě klauna?“ zeptal se pobaveně Petr.
„Ňáky strašidla se tam objevujou taky, ale hlavně nějak moc obyvatel toho statku zahynulo násilnou smrtí. Už v 15. století všecky obyvatele statku povraždili Korvínovi vojáci, když táhli proti Jiřímu z Poděbrad. O pár let později pak byli hospodář a jeho syn popraveni za odpírání poslušnosti Jiřímu Tunklovi – to byl ten, co s ním podle pověsti dodnes orá čert na jeho rybnících. Za třicetileté války to tam zmasakrovali Švédi a statek zapálili, takže potom ho noví hospodáři vybudovali z kamene a vepřáků. Za dalších čtyřicet let ale vypukly čarodějnicky procesy, Boblig věděl, jakou má statek cenu, takže sedlák, selka a jejich dcera se na mučidlech přiznali ke stykům s ďáblem a skončili na hranici. No a pak konečně přišel rod Schafferů, kteří se vykoupili z poddanství a hospodařili jako svobodní sedláci. Ti vydrželi až do května 1945, kdy je povraždili čeští vlastenci z nedaleké vesnice. Staryho sedláka a selku ubili sekerou, jejich dvacetiletou dceru několikrát znásilnili a pak jí uřezali prsa. Ještě žila několik hodin, když ju našli a odvezli do nemocnice. Prej řekla aji jména pachatelů, ale nikdo to samozřejmě nechtěl vyšetřit. Před pár lety se to pokoušel otevřít starosta, ale musel toho nechat a nakonec se odstěhoval, protože mu na barák pořád sprejovali hákovy kříže a chodily mu výhružny maily. Přitom se vědělo, že Schafferovi se do politiky nikdy nepletli a nebyli to žádní nacisti, na rozdíl od mnoha dalších sudeťáků.“
„A jak to víš, že se to fakt stalo takhle, když na to nebyli svědci a nikdo to nevyšetřil?“ zeptal se zvýšeným hlasem Tomáš.
„Svědci na to jsou, ale většinou v Německu a ti, co jsou tady, o tom nechcou mluvit, aby nedopadli jak starosta.“
„No jasně, německá propaganda. Chtěli by zpátky majetky, aji ten váš statek, tak si vymyšlijou hrůzostrašny historky, aby se zapomnělo, co oni udělali nám. V televizi ti to neřeknou, ale naštěstí je tady internet, na něm se dá najít všecko. O Němcích aji o církvi. Ta chce taky majetek, a přitom upalovala čarodějnice.“
„No pozor, ty čarodějnicky procesy byly většinou světsky, ne církevní. Jeden z těch upálených byl přece mohelnickej kněz Lautner, kterej to šílenství kritizoval. A Boblig byl nedostudovanej právník, neměl vůbec kvalifikaci dělat inkvizitora. Tady šlo hlavně o majetky těch upálených.“
„Ať už to bylo, jak to bylo,“ vložil se do debaty Petr, „církev v tom sehrála negativní roli tím, jak lidi zblbla. Kdyby se místo náboženstvím řídili zdravým selským rozumem a vědou, nikdy by k těm hrůzám nemohlo dojít. A stejně tak za třicetileté války: proč se Evropani málem vyhubili navzájem? Kvůli náboženství.“
„Ale to je blbost,“ vzdychl Marek. „Za třicetileté války šlo o moc, náboženství byla jenom zástěrka. A podívej se na dvacáty století, kdy nacisti a komunisti povraždili milióny lidí jménem vědy. Může za to věda?“
„Protože nácci a komouši tu vědu špatně chápali. Kdyby se řídili skutečnou vědou…“
„Stejně tak můžu říct Kdyby tu víru špatně nechápali a řídili se skutečným křesťanstvím… A co se týče těch čarodějnických procesů, tak tam šlo o starou, ještě pohanskou pověrčivost, ale hlavně o strach. Když mají lidi strach a myslijou si, že objevili toho, kdo za všecko může, pak jsou schopni všeho. A když vycházíš z mylnyho předpokladu, dojdeš k naprosto nesmyslnymu závěru, ale můžeš si ho vždycky perfektně logicky zdůvodnit. Je nějaká ženská škaredá, scvrklá a má bradavice? Je to čarodějnica, samozřejmě, jen koště do ruky, tu ošklivost má od ďábla. Je naopak krásná? Zase je to čarodějnica, tu krásu má taky od ďábla, aby mohla svádět nevinné duše. To je přece logicky, ne?”
„No a kdyby lidi místo náboženství a humanitních nesmyslů studovali přírodní vědy, tak by věděli, že ani ďábel, ani čarodějnice neexistujou a všecko se dá vysvětlit jako přírodní jev,“ nedal se Petr. „Někdo se nechá vystrašit a zblbnout, ale já ne. Já se řídím jedině rozumem a logikou.“
„Hoši, jeli jste hledat kešky, nebo se hádat?“ okřikla debatéry Simona. „Ještě jednou se do sebe pustíte a my s Klárou jdeme zpátky na vlak!“
„OK, slibujem, že už budem hodní,“ pronesl Tomáš slavnostně.
„Taky bysme měli začít pozorně sledovat GPS. Brzo nás čeká první keška,“ upozornil Marek. „A budem myslím rádi, když stihnem najít jednu, než začne pršet. Vidíte ty mraky? Taky se mi zdá, že v dálce slyším hřmít. Mám dojem, Tome, že ta tvoje aplikace to nějak neodhadla. Určitě to začne dřív než ve čtyři.“
Tom se podíval na mobil. „Fakt, už to taky změnili. Liják má přijít ve dvě. Tož hledejme.“
Opravdu, sotva stačili v dutém pařezu na kopci najít malou kešku v krabičce do mikrovlnky, která navíc ani neobsahovala žádný zajímavý předmět na výměnu, spustila se nefalšovaná červnová průtrž a citelně se ochladilo.
„V pohodě, pláštěnky máme a za čtvrt hodiny jsme v chalupě. Tam si můžem zatopit a vysušit si boty. Však pokračovat můžem ráno, nic nás nehoní. Místa je tam dost – pohodlně se tam vyspí šest lidí a nás je jenom pět. Jenom mám obavy, aby se ta bouřka nepřiblížila moc brzo.“
„Zatím je dost daleko, asi tři kilometry,“ zamyslel se Petr. „Hřmí asi deset vteřin po blesku.“
Asi po čtvrthodině chůze po lesní cestě připomínající blátivou strouhu se před výletníky objevilo velké bílé stavení stojící vedle rozvodněného potoka.
„Tak to je to naše slavné rodinné sídlo. Račte dál. Tady je kuchyň…tady záchod se sprchovým koutem…tady ty schody dolů vedou do sklepa…a tady ty do patra, tam jsou dva pokoje. Nechte si tam batohy, zatím si sednem do kuchyně. Já všude zatopím, tady bývá kosa aji v létě.“
„Funguje tady wifina?“ zeptal se Tomáš.
„Wifina?“ Marek se zatvářil pobaveně. „Naši pomalu ani nevijou, co to je. Jo, to jsem vám myslím zapomněl říct, nendou tady ani mobily. Nejbližší signál je tady na tom kopcu. Ale teď v té bouřce tam stejně nemůžem jít, to by byla sebevražda.“
Bouřka se vskutku přiblížila a také déšť zesílil. Když se konečně rozhořel oheň v krásných zelených kachlových kamnech v kuchyni, vzal Marek staré noviny a hrst třísek a šel zatopit do pokojů v patře. Najednou měl pocit, že slyší klepání na dveře. Nemýlil se, z kuchyně na něho za okamžik zavolali:
„Maro, u dveří někdo je.“
Seběhl dolů a Klára mu pošeptala do ucha: „Vypadá jak bezďák.“
„Já bych ho teda nepouštěl“, řekl tiše Tomáš.
„Já taky ne, kdo ví, co je to zač,“ přidal se Petr.
Marek chvíli váhal a pak řekl: „No jo, ale přece ho nenecháme v té bouřce venku…eště do něho praští blesk…a navíc on je jeden a nás je pět, takže aji kdyby to byl bůhví kdo, tak na nás si netroufne.“
Marek odemknul dveře. Za nimi stál drobný, poněkud sešle vypadající, asi padesátiletý muž s prošedivělými vlasy a tmavým strništěm na tváři. Na sobě měl promočené montérky a zablácené tenisky. V ruce držel košík plný hub.
„Dobrý den…“
„Nazdar! Vzpomináš si na mě? Já su Laďa Dostál. Mužu se chvilu schovat, než přestane pršet?“
„Jó,… promiňte, já jsem vás nepoznal, strašně dlouho jsme se neviděli. Vy jste našim pomáhal s chalupou, když jsem byl malej, že?“
„Jo, a nevyké mně. Mužete mně všeci tykat, dyť já nésu zas tak staré.“
„Tak ony už rostou?“ podivil se Marek. „Ukaž, co v tom košíku máš…hezky…růžovky…bedly červenající…to se divím, už teď v červnu…“
„Jo, letos je to dřív. V poslední době hodně pršelo. Ale vidíš, je to strašně mokry. Mělo by se to hned sněst, nebo to shnije. Však si je mužem udělat spolu na másle s kminem.“
„No já nevím…,“ řekla Simona rozpačitě. „Jsou všecky jedly? Vypadají jak prašivky. Ty se v tom vyznáš, Maro?“
„Jasně, Laďa mě to naučil, to je vyhlášenej znalec hub. Vidíš, tady ta bedla se na řezu zbarvuje do oranžova až červena, ta se nedá s ničím zaměnit. Růžovka vypadá podobně jako jedovatá muchomůrka panterová, ale na řezu červená a má rýhovanej prstenec.“
Když Marek dokončil svůj vyčerpávající výklad, zatvářil se hrdě, že mohl před Simonou předvést své znalosti.
„Já si teda dám, já mám houby celkem ráda.“
„Já je taky zkusím, takovy jsem ještě nejedl,“ připojil se Petr.
„Já houby nejím, ony jsou těžko stravitelny a myslím, že nejsou moc zdravy,“ prohlásila Klára. „Nebojte se, hladem neumřu, mám celozrnné plátky a jídlo v krabičkách.“
„Já si taky nedám,“ přidal se Tomáš, „já houbám nevěřím. Na internetu jsem četl, že ještě několik set let po Černobylu by se vůbec neměly sbírat.“
„Dobře, takže čtyři porce. Ono to sice vypadá, že jich je hromada, ale při smažení se scvrknou, takže to bude tak akorát. Laďo, můžeš je začít čistit a půlit, já zatím nachystám pánvičky, máslo, sůl a kmín.“
Brzy se kuchyní linula vůně smažených hub. Venku mezitím zesílil déšť a předčasně se setmělo, takže bylo potřeba rozsvítit.
„Teda Maro, kuchař seš skvělé,“ pochvaloval si Laďa. „Vy dva děláte chybu, že to nejite. Hovno vite, co je dobryho,“ pronesl směrem k Tomášovi a Kláře. „Teda pardon, před dámama bych neměl mluvit sprostě, že?“
„Ser na bonton,“ usmála se potutelně Simona. „Já jsem taky sprostého rodu. Jako první v rodině jsem to dotáhla k maturitě.“
„To já jenom na blbé učňák. Celé život dělám na stavbách. Klempiřinu, tesařinu, umim aji zednickó…Promiň Maro, nechcu somrovat, ale nebylo by pivo? Po tom mastnym by bodlo.“
„Jasně, skočím do sklepa pro lahváče. A jestli chceš, v ledničce je slivovica.“
„Bezva, dám si rád. Tvuj tata dycky pálil vybornó. Někdo říká, že hřébky s chlastem nendó dohromady, ale mně to nic nedělá.“
Když se Marek vrátil ze sklepa se čtyřmi lahvemi plzně, Laďa právě dopíjel velkého panáka slivovice.
„Jé, plzeň! Jako zamlada s tvym tató po práci! Však jsem se tady něco namakal! Omítky, střechu, aji tady ty mřiže do oken v přizemi jsem dával, když to tady párkrát vykradli cigoši z dědiny.“
„A byli to určitě cigáni? Existujou přece aji bílí zloději, co se specializujou na chaty,“ ozvala se Simona podrážděně.
„No, plno lidí je tady vidělo se potulovat s vozékama…A to znáte ten fór o cigánovi v autoškole? Ten je fakt super: Cigán dělá cvičny jizdy a projede křižovatku se stopkó. Instruktor se ho zeptá: Všiml jste si, jaká tam byla značka? Cigán odpoví: Hliniková. Mám se pro ňu vrátit?“
Laďa se rozesmál na celé kolo, ihned ale pocítil, že ho Marek dloubl loktem do žeber. Pak pohlédl Simoně do jejích tmavých, téměř černých očí a vzápětí ho zalil pocit trapnosti.
„Pardon…ty…“
„Jo, já mám cigánskou krev. Ne na blatníku, jak říká další super fór, ale v žilách. Ale cigánka su jenom z jedné čtvrtiny, mně by možná Hitler ani neposlal do plynu. Aspoň ne hned.“
„Já se fakt moc omlóvám, já nésu rasista, aby sis nemyslela. Já proti slušném cigánum nic nemám. Se mnó třeba dělá na stavbě jeden cigán a ten je bezva…“
„V pohodě, já su na to zvyklá.“
Několik minut trapného ticha přerušila opět Simona.
„Některy cigánsky dovednosti ale ovládám. Třeba čtení z ruky. Chce někdo přečíst budoucnost?“
„Tak třeba já,“ nesměle se přihlásil Marek, „sice na to moc nevěřím, ale jen tak pro srandu…“
„Náhodou, čáry na dlani nelžou. Ukaž levou ruku…čára života…čára srdce…brzy zažiješ tragickou událost, která tě na dlouhou dobu poznamená…pravou lásku potkáš poměrně pozdě…ale pak budeš šťastný…budete mít dvě děti…napřed syna a pak dceru…život budeš mít střední až delší. To je vše. Kdo dál?“
„Já!“ vykřikla Klára.
Simona uchopila Klářinu levou ruku, podívala se na čáru života její tvář ztuhla. Po několika vteřinách pokračovala, marně se pokoušejíc zakrýt rozrušení: „Láska ti přináší radost…“
„To vím taky,“ řekla Klára nervózně.
„Já taky,“ dodal Tomáš pohotově.
„Tak po pravdě, Simi, co mě čeká?“
„No, to je ňáky divny…tady je, že se dožiješ asi dvaceti.“
„Aha, tak to už týden přesluhuju…dvacet jsem měla minulou sobotu,“ řekla Klára s poněkud křečovitým úsměvem. „S dovolením, Maro, ten záchod je tady vedle, že?“
„Teda Simčo, tos posrala,“ rozčilil se Tomáš, když Klára odešla. „Copak nevíš, jaká je citlivá a jak si všecko zabírá? Teď z toho bude mít trauma!“
„Mně to taky mrzí, ale kdybych jí lhala, tak by to určitě poznala…už je zpátky! Promiň Klári, to je jenom sranda! Já tomu taky nevěřím!“
„Hlavně žes před chvilkou říkala, že čáry nelžou.“
„To bylo jenom tak z prdele. To je něco jak horoskopy, ty taky nikdy nevyjdou.“
„Náhodou, mně už několikrát vyšly,“ oponovala Klára.
„Bodejť by nevyšly, když jsou psany co nejobecněji, aby na ně šlo narazit všecko. To je jako Nostradamovo proroctví – v něm může každej vidět, co chce,“ ozval se Petr.
Marek se mezitím vypravil pro další pivo. Než se stačil do sporu vložit Tomáš se svými poznatky z internetu, světlo v kuchyni zhaslo.
„Maro, vyletěly pojistky!“ zvolal Petr.
„Jdu se podívat,“ ozval se Marek z předsíně, „ale spíš bych řekl, že někde praštilo do vedení. Tady většinou trvá celej den, než to spravijou.“ Vydal se s baterkou ven zkontrolovat hlavní jistič. Ač byl venku sotva můl minuty, vrátil se promočený na kůži.
„Pojistkama to není. Fakt vypli proud. Naštěstí máme baterku a taky petrolejku a hodně svíček.“
„Já podám sirky,“ nabídl se Laďa a natáhl ruku pro krabičku ležící na druhé straně stolu. Bohužel převrhl čerstvě otevřenou láhev plzně, která se vylila Kláře na tričko a kalhoty.
„Pardon…“
„Prosím tě Laďo, už nechlastej!“ neudržel se Tomáš. „Kolik už jsi toho vypil?“
„No, jenom dvě piva…“
„A kolik těch panáků? Aspoň tři!“
„Dyť se nic nestalo,” snažila se situaci zklidnit Klára. „Půjdu se umýt a převlíct. Vezmu si baterku, jo?“
„A já se musim vyscat,“ řekl po chvíli Laďa a vypotácel se z kuchyně.
„Nechtěl jsem to říkat, když tady byla Klára,“ ozval se Marek, „ale je fakt důležity, aby tomu věštění z ruky nevěřila. Víte, aby se z toho nestalo sebenaplňující proroctví.“
„Co je to za blbost?“ zeptal se Petr pobaveně.
„To není blbost. To znamená, že když někdo věří, že se něco špatnyho stane, tak se podle toho začne chovat a fakt se to stane. Třeba když si student myslí, že dostane pětku, tak ju fakt dostane.“
„To může být třeba jenom realistický odhad,“ namítl Petr.
„Ale je statisticky dokázáno, že pesimisti mají v životě větší smůlu než optimisti.“
„To jsou bláboly z nějakejch motivačních příruček. Ukaž mi vzorec, kterej to dokazuje, a pak uvěřím.“
„Hoši, už zas? Nechte toho!“ okřikla je Simona. „Navíc mi začíná být nějak blbě od žaludku. Maro, seš si jistej, že ty houby nebyly jedovaty?“
„Stopro. Každou zvlášť jsem pečlivě zkontroloval. Ty mi nevěříš?“
Najednou se shora ozvalo několik podivných, jakoby zvířecích skřeků.
„Že by kuny? Někdy nám vlezou na půdu a pak dělají šílenej rachot.“
Vzápětí se ozvalo jakési hluboké, duté dunění.
„Tohle nebylo na půdě,“ řekl Petr. „To znělo, jako kdyby někdo padal ze schodů.“
„Panebože, Klára!“ škubl sebou Tomáš.
Všichni popadli svíčky a vyběhli do předsíně. Pod schody skutečně našli nehybné Klářino tělo ve spodním prádle.
„Rychle, doktora, sanitku!“ vykřikl Tomáš.
„Jestli už není pozdě,“ řekl roztřeseným hlasem Petr. „Simono, nemáš zrcátko? Zkusíme, jestli dýchá…zrcátko se nerosí…nemůžu nahmatat tep…“
„Proboha, snad žije. Tu sanitku rozhodně zavolejme. Tome, odemknu ti, Vylez támhle na ten kopec, tam by měl být signál.“
„Já jsem to zavinila! To je kvůli mně!“ začala křičet Simona.
„Ty za to nemůžeš! Jak bys to mohla zavinit? Vždyť se zabila nebo – doufám – zranila pádem ze schodů, “ snažil se ji uklidnit Marek.
„Simča za to fakt nemůže,“ přikývl Petr. „Ale co ty skřeky před pádem? Něco ji muselo vyděsit. Nebo někdo…a protože duch to asi nebyl, tak to musel být Laďa. Ten jedinej nebyl v kuchyni, když se to stalo.“
„Laďa? Co blbneš? Proč by to dělal? A jak by to udělal?“
„Neviděli jste, jak se po ní mlsně díval? Když se šla převlíct, říkal, že jde na záchod. Místo toho šel za ní, na znásilnění by se možná nezmohl, ale chtěl ji aspoň šmírovat. Když ho přistihla, začal s ní zápasit, odtud ty divny zvuky. No a pak ji shodil ze schodů a zdrhl…nebo se schoval nahoře. Vidíš, Klára je ve spodním prádle, sama by v něm asi po schodech nešla. Sexuální motiv je jasnej.“
„Dyť byl našrot! Spadl by dřív než ona! A navíc, já ho znám už od dětství, on je sice primitiv, ale není zlej. A už vůbec ne úchyl.“
„V každým případě ho musíme najít. My se Simčou prohledáme vrch a ty, Maro, ho zkus najít dole.“
Marek neomylně zamířil do sklepa. Se svíčkou v ruce začal sestupovat po schodech do suterénu, když vtom ho něco nepříjemně zastudilo do nohy. A sakra, voda! Vždyť ten sklep byl za posledních dvacet let už asi třikrát zatopen. Když Marek sestoupil z posledního schodu, brodil se už po kolena ve vodě. Laďa seděl po pás ve vodě na regálu vedle bedýnky brambor, v ruce držel téměř prázdnou láhev vodky a hlasitě chrápal.
„Laďo, ty idiote, kdybych tě nenašel, tak by ses utopil!“
Zacloumal s Laďou, ten se probudil a pokusill se zpívat: „Teče voda, teče…“
„Pojďte sem, našel jsem ho, pomozte mi ho vynýst ven! Není schopnej ani chodit, natož někoho zabít!“
„Už jdem!“
Marek pomalu táhl opilce po schodech ke sklepním dveřím, ty se ale k jeho překvapení zavřely a bylo slyšet zacvaknutí zámku.
„Teda Peťo, ty seš ale kokot! V takové situaci dělat srandičky.“
„To nejsou srandičky, to je vážná věc! Tam zůstanete, dokud nepřijedou policajti.“
„Zbláznil ses?!“
„Právě naopak, jako jedinej jsem si zachoval zdravej rozum.“
„Proč jsi tam zavřel Maru, co ten s tím má společnyho?“ zeptala se Simona.
„Copak to nechápeš? Jede v tom s ním. On jedinej to tady zná, zavedl nás na místo, kde není ani wi-fi, ani signál. Věděl, že bude lít. Jakoby náhodou přišel Laďa zrovna ve chvíli, kdy jsme tady my. Jakoby náhodou nám dal jedovaty houby. Všimla sis, že je smažil na dvou pánvích? Na jedné pro sebe a Laďu, na druhé pro nás. Mně už taky začíná být špatně. Taky jakoby náhodou vypadla elektřina. Pak kryje Laďu, kterej šikovně předstírá opilost. Nakonec nás chtěl vlákat do sklepa a zavřít nás tady.”
„Ale proč by to dělal?”
„Já ho znám od první třídy, on má sloní paměť a když si myslí, že mu někdo ublížil, tak strašně zuří a neodpouští to. Na základce, když jsme ještě neměli rozum, tak jsme si z něho dělali prdel a on si potom kreslil ňáky komiksy, ve kterejch nás zabíjel co nejsadističtějším způsobem.”
„Ale to snad bylo v dětství, nevěřím, že dneska je takovej…”
„Ale jo, on to má pořád v sobě, mně neodpustil dodnes, i když se tváří jako kamarád. A vzpomínáš, jak byl zamilovanej nejdřív do Kláry a potom do tebe? Neměl dost odvahy, aby vám to řekl, ale když pak Klára začala chodit s Tomášem a ty s Davidem, tak to ani nechtěj vědět, jaky básničky o vás psal!“
Mezitím se vrátil Tomáš.
„Sanitka přijede, museli ale zavolat i hasiče, aby odklidili stromy ze silnice.“
„Otevřte, voda stoupá, utopíme se! Simčo, aspoň ty měj rozum!“
„Nezlob se, Maro, Peťa má pravdu.“
Šumperský deník, 25. června:
Výlet se změnil v tragédii
Smrt dvacetileté dívky a dvaapadesátiletého muže si vyžádal výlet skupiny maturantů, kteří se v sobotu vydali do okolí Šumperka věnovat se geocachingu a před bouří se skryli v chalupě jednoho z nich.
Jako příčinu dívčina úmrtí určili lékaři zranění způsobená pádem ze schodů během epileptického záchvatu, cizí zavinění vyloučili. Studenti však její smrt kladli za vinu svému spolužákovi a jeho dvaapadesátiletému známému, které navíc podezírali z pokusu otrávit je jedovatými houbami. Podle lékařů však byla nevolnost dvou maturantů způsobena pouze běžnou alergickou reakcí na bedlu červenající.
Domnělé pachatele drželi studenti asi dvě hodiny zavřené v zaplaveném sklepě. Starší z obou mužů před příjezdem záchranné služby a policie zemřel na podchlazení, k jeho smrti zřejmě významně přispěl alkohol – v krvi mu naměřili přes 2.5 promile. Mladší byl převezen do olomoucké fakultní nemocnice se zápalem plic, je již mimo ohrožení života.
Tři z přeživších maturantů – dva mladíky a jednu dívku – vyšetřuje policie pro podezření z trestného činu ublížení na zdraví s následkem smrti. Budou-li shledáni vinnými, hrozí jim osm až šestnáct let vězení.