Za mnoha pohořími, řekami a Středozemním mořem se slunce vyhouplo nad obzor. Měkkými paprsky ozářilo savany a stepi a probudilo jejich obyvatele. Zebry a antilopy začaly vyhledávat stíny ojedinělých stromů. Lvi brousili v křoví a rozhlíželi se po nejslabších z přežvýkavců. Supi se slétali ze všech stran a hodovali na těch, kdo se nového dne nedočkali. Surikaty vyváděly své mladé na sluneční světlo a hlídkovaly kolem nor. Africké pláně ožívaly.
Tou nekonečnou krajinou se vinula řeka. Lidé z těch několika vesnic na jejích březích ji nazývali Rio. Zvířecí obyvatelé stepí pro ni jméno neměli, byla však to nejdůležitější, co znali. Široko daleko se nenacházel žádný jiný zdroj vody. K řece se tak stahovali všichni živí tvorové. Travnatá krajina kolem byla místem pastvy pro mnoho z nich, a tak i oblíbeným lovištěm. Za dlouhá léta proud Ria vyhloubil desítky kaňonů. Rychle proudící voda si hledala cestičky půdou, a tak vznikaly meandry a vodopády. V jednom takovém místě, ohraničeném svahy ze dvou stran a vodopády z té třetí, žili hroši. Už před léty si tu část řeky zabrali jako své území a nyní v klidné vodě přebývalo celé stádo. Dny trávili odpočinkem v řece. Teprve když se zbytek savany uložil ke spánku, vycházeli na břeh a spásali travnaté koberce.
Lenošení v řece bylo oblíbené mezi staršími hrochy stáda. Tentokrát však nejvrásčitější hrošice neměla mít klid. „Kdy už půjdeme ven, babi?“ mručela pisklavým hláskem maličká hroší holčička, babiččina vnučka. Překulovala se ve vodě a z mohutného čumáčku jí unikaly bublinky vzduchu. Babička zastříhala ušima a postrčila svou vnučku nad hladinu. „Až po setmění, malá,“ odvětila pomalu. Rozuměla té nedočkavosti mladých, kteří se měli poprvé vydat s dospělými na pastvu. Ale už to bylo dávno, co byla jednou z nich. Spokojená se svou odpovědí zavřela oči a užívala si odpoledního slunce. Její vnučka pořád nebyla spokojená. „Kdy už bude večer, babi?“ dorážela dál a udělala kotrmelec. Babička podrážděně otočila hlavu za tím hláskem, který ji neustále vyrušoval od spánku. „Podívej se na slunko. Řekne ti to.“ Bez čekání na odpověď nabrala vzduch do plic a potopila se pod hladinu. Hroší holčička se zklamaně otočila a upřela pohled svých korálkových očí na nebe. „Aha.“ Její nálada ještě klesla, když spatřila žlutý kotouč těsně nad východním obzorem. To už se k ní hrnul sotva metr dlouhý hrošík. Její bratr. „Vsadím se, že dokážu zadržet dech dýl než ty!“ zapištěl a cákal kolem sebe vodu. Malá hrošice ještě naposledy pohlédla na slunce. Nakonec se nechala přesvědčit a vydala se za bratrem k hlubší části koryta, kde se mohli cvičit v potápění. Ano, těšila se na večer. Ale ještě před tím mohla stihnout několik her.
Den utíkal pomalu. Když se slunce dotklo vzdálených kopců a nabralo jasně rudou barvu, hroší holčička nedočkavě poskakovala na mělčině. Nadšením nakazila i svého brášku. Jejich maminka se usmívala a nevšímala si podrážděných pohledů, které její příbuzní vrhali na dvě hlučná mláďata. Popostrčila je čumákem na břeh. Obě se kolébavě rozběhla pryč od řeky a očichávala a ochutnávala všechno, co jim přišlo pod nos. Matka s obtížemi zrychlila a dohonila neposednou dceru, která se přiblížila ke svahu. „To stačí!“ zabručela příkře a svým mohutným tělem zabránila hroší holčičce vyšplhat až na vrchol, za kterým se nacházely pláně. Maličká se zklamaně podívala na mámu. „Chci se podívat na svět!“ vypískla. „Chci ho vidět celý!“ Maminka vážně zavrtěla hlavou. „Za tím kopcem není mnoho. Jen lvi, supi a smrt. Uděláš ještě několik krůčků za hranu a do naší řeky se nevrátíš.“ Hroší holčička zesmutněla. „Copak ty jsi tam nikdy nebyla?“ Dospělá hrošice zavrtěla hlavou. „Ani táta? Ani babička?“ dorážela dál dcerka. Byla zklamaná. Přece nestráví celý život jen v okolí řeky! Maminka ale potvrdila její obavy. „Tohle je náš svět, maličká,“ oslovila mírně svou dceru. Otočila se a čumákem ukázala na široké Rio pod nimi. Chápala její pocity. Taky byla kdysi mladá. Hroší holčička se odvrátila a nejistými krůčky zamířila zpátky k vodě. „Stejně se tam jednou podívám,“ zamručela ještě vzdorovitě na matku. Ta se jen usmála. „Mít naději je vždycky dobré,“ broukla za odcházející dcerkou.
Když slunce znovu vyšlo, celé stádo se uchýlilo do bahnité vody. Dvě mláďata, unavená ze zážitků té noci, tiše bručela a nechala se poponášet proudem. Bez jejich her byla hladina řeky klidná. „Konečně je chvíli ticho,“ prohodil jeden ze starších hrochů. Hroší babička ho zaslechla a rychle ho vyvedla z omylu. „Nevydrží jim to dlouho,“ zabručela s náznakem smíchu. A měla pravdu. Nebylo ani poledne a oba hrošíci opět dováděli, výskali a cákali se. Mamince pozorující své děti se ulevilo. Bála se, že by se její dcerka mohla pokoušet nakouknout na pláně za svahem. Maličká hrošice si všimla své maminky a přiblížila se k ní. Hlasem bez nadšení, téměř ledabylým, se jí zeptala: „Mami? Co je to naděje?“ Máma povytáhla obočí.
„Naděje? Naděje je prostě-,“ zamyslela se a pak podrážděně zatřásla hlavou. „Naděje je naděje. Co by to bylo jiného?“ Pak se na dceru podívala. „Běž si hrát s bratrem. Za setmění jdeme na břeh.“ Hroší holčička nadšeně poskočila nad vyhlídkou večerního dobrodružství a cákala se pryč. Maminku ale neposlechla. Brodila se vodou od jednoho hrocha k druhému a pokládala svou otázku každému, kdo ji poslouchal. Nikdo z nich jí však nevysvětlil význam toho nového slova. „Nepodstatná věc,“ odbyl ji strýček. Tetička jen zavrtěla hlavou. „Za nás mláďata nebývala tak zvědavá,“ hudrala. Dál už jí nevěnovala pozornost. Příval otázek zastavila až matka, když oběma svým potomkům pomohla čumákem na břeh. Malí hrošíci byli z prozkoumávání nových pachů a chutí stejně unešení jako předchozí den. Mladá hrošice ze všech sil odolávala pohledům na svah nad řekou. Místo toho se kolébavě rozběhla k nejvrásčitějšímu z hrochů, ve kterém poznala svou babičku. „Babi! Babičko!“ volala a řítila se po travnatém koberci. „Co je to naděje?“ zopakovala už poněkolikáté toho dne svou otázku. Babička líně dožvýkala sousto trávy a pohlédla na svou vnučku. „Odkud máš to slovo?“ zabručela se zájmem. Hroší holčička se ošila. „Říkala to maminka. Že prý mít naději je dobré. Ale nikdo mi to nezvládl vysvětlit.“ Stará hrošice roztáhla velkou pusu do úsměvu. „Pojď za mnou,“ vyzvala mládě. Pomalu, krok za krokem, opustily stádo a kráčely po břehu Ria k ohybu řeky. Za meandrem se nacházely vodopády. Čím víc se hrošice přibližovaly, tím byl hukot padající vody hlasitější. Hroší holčička plná nadšení poskakovala za svou babičkou. Ještě nikdy nebyla tak daleko od území svého stáda. Slunce pomalu opouštělo svůj úkryt za kopci, když dosáhly hrany prudkého srázu. „To je krása,“ vypískla mladá hrošice. Pozorovala zpěněnou vodu o desítky metrů níž, měnící se znovu na lesklou hladinu Ria klikatícího se mezi svahy. Ty prudké kopce jí však pořád bránily ve výhledu na pláně, které tolik toužila vidět. „Podívej se,“ zabručela hroší babička. Její vnučka sledovala její pohled dolů do údolí. Spatřila několik podivných dřevěných tvarů a kolem nich rozhrabanou hlínu. „To je vesnice,“ vysvětlovala starší hrošice. „Lidé bydlí v těch chýších a pěstují si obilí na polích. Každý rok se řeka rozvodní a políčka jim zaplaví. Zajistí tak vláhu a lidem vyrostou plodiny. Na příchodu období dešťů závisí to, jestli přežijí nebo zemřou hladem. A oni věří, že deště nastanou. Vkládají svůj život do rukou náhody.“ Stará hrošice si povzdechla. „Před léty přišlo velké sucho. Polovina dvounožců té vesnice nepřežila. Ale přesto každý další rok doufají, že záplavy přijdou. I když to není vždycky jisté.“ Babička otočila hlavu a sledovala svou vnučku. Ta svýma korálkovýma očima nepřestávala pozorovat lidskou vesnici. „Takže to je naděje?“ zeptala se tiše. „Věřit v něco, co se vůbec nemusí stát?“ Vrásčitá hrošice přikývla. „Nikdy se nevzdávej naděje, malá,“ broukla. „A ona tě nikdy neopustí. Zůstane s tebou, ať jsou šance jakkoli mizivé.“ Potom se babička zadívala na vycházející slunce. „Je pozdě,“ řekla a ukončila tak jejich rozhovor. „Měly bychom se vrátit.“ S tím se odvrátila od vodopádů a zamířila zpátky ke svému stádu. Hroší holčička ji po chvilce váhání následovala. Teď už chápala, co je to naděje. A věděla, že se jí nikdy nevzdá.
Ten rok se lidé ve vesnici dočkali období dešťů. Další byl neuvěřitelně suchý a připravil mnohé z nich o život. Hroší holčička už zdaleka nebyla tak malá. Její bratr si získával respekt mezi ostatními samci stáda a i ona se připravovala na samostatný život.
Pršet začalo ve chvíli, kdy se řeka potýkala s největšími suchy a voda nedosahovala ani k prvním rákosům. Temné mraky zahalily oblohu a kropily vyschlou zem mnoho týdnů. Zapadalo slunce a hroši se chystali na noční pastvu. S hrůzou však zjistili, že nemají kam. Hladina Ria stoupla a zatopila nízké břehy kolem sebe. Jediná možnost byla vystoupit na pláně. Stádo bylo vyděšené, většina z jeho členů nikdy neopustila údolí řeky. Mladá hrošice jen chabě skrývala své nadšení. „Nebojte se,“ oslovila své stádo. „Je nás hodně. Lvi si nedovolí zaútočit blízko vody na tolik hrochů.“ Několik jejích příbuzných pokývalo hlavami. Ta hrošice byla sice pořád dítě, ale v tomto měla pravdu. Nikdo tudíž neprotestoval, když se ujala vedení a s lehkostí sotva odrostlého mláděte opustila bezpečí rozvodněného Ria. Její silueta se tyčila proti zapadajícímu slunci. Hroší holčička stála a vykulenýma očima pozorovala pláně.
V dálce se slunce sklánělo k horám. Zebry a antilopy postávaly v mnohačlenných stádech, odhodlané před lvy uchránit své mladé. Supi kroužili na obloze a posedávali na seschlých stromech v očekávání hostiny. Surikaty se schovávaly do svých nor. A mladá hrošice se své naděje nikdy nevzdala. Stála tam a věděla, že vidí celý svět. Africké pláně zahalila noc.