Otevřeným oknem do ložnice foukal větřík, ve kterém se střídavě nadouvaly a zase vracely záclony. Sluneční paprsky se natahovaly až k posteli a bíle osvětlovaly pokoj. Z venku bylo slyšet zpěv ptáků. Naďa se zavrtěla ve vyhřáté posteli. Milovala taková rána. Ta rána, kdy se cítila v bezpečí. Bohužel tu byla i ta rána, kdy se probouzela zpocená a vyděšená, protože jí klepání na dveře připomnělo návštěvu ruské policie. Natočila hlavu doleva. Druhá polovina postele byla prázdná. Vadim už je tedy v práci. Poslední dobou si toho nakládá moc, potřeboval by dovolenou. Dřív byl samý vtip a teď se sotva usměje. Zhluboka se nadechla, pohladila si už obrovské břicho a vylezla z postele. Poté si oblékla modré lacláče, které byly už jedinými kalhotami, do kterých se vešla. Už se jí to blíží – termín má za šest týdnů. Posnídala a začala si připravovat svůj ateliér.
Vadim byl už od šesti ráno v práci. Zvedal jeden telefon za druhým a marně se snažil volajícím vysvětlit, že jejich požadavky nemají s ním, jakožto s programátorem, nic společného. Už ho to unavovalo. Dřív svou práci miloval, ale teď se nemohl dočkat konce. Pořádně nespal a jeho nálada oscilovala stále někde mezi smutkem a naštvaností. Věděl, že by se měl víc starat o Naďu, přece je těhotná ona, ne on. Jeho milá Naďulka. Určitě pochopí, že tu práci musel opustit.
Domů šel pěšky. Vždycky tak chodil, pomáhalo mu to si vyčistit hlavu. Cestou mu padl zrak na leták, který na něj číhal snad úplně všude. Stálo na něm: Ježíš tě miluje, připoj se k náboženské skupině, sezení každé úterý. Jenom zavrtěl hlavou, a co nejrychleji došel domů. Už ve dveřích ho do nosu praštila vůně čerstvě uvařeného boršče. Za chvíli u něj byla Naďa, ještě na sobě měla zástěru, co nosila v ateliéru, a po čele měla rozmázlou modrou barvu. Před třemi lety Vadim nevěřil, že někdy bude vést rodinný život. Přece jen už mu bylo téměř čtyřicet. Najednou mu však do života vplulo tohle drobné sluníčko a on si zase připadal, jakoby mu bylo dvacet. Vzali se teprve před rokem a stále nevěřil tomu, jaké štěstí ho potkalo. Přivinul ji k sobě, políbil ji nejdřív na čelo, pak na ústa a automaticky jí prsty projel její zlaté kadeře. Cítí se s ní doma. A dovedl s ní zapomenout na svou minulost v Rusku.
„Jak bylo v práci?“ zeptala se s úsměvem, když si sedli k večeři. „Jo, dobrý, co ty?“ odtušil automaticky a nabral lžičku boršče. Byl jistě moc dobrý, ale nedokázal vnímat chuť. Něco odpověděla, ale její slova šla nějak mimo něj. „Posloucháš mě vůbec?“ řekla a úsměv jí z tváře postupně zmizel. „Jo… ne, promiň, nejsem nějak ve své kůži,“ přiznal Vadim, „co jsi říkala?“ „Nic, to není důležité. Měl by sis odpočinout, vypadáš hrozně,“ řekla ustaraně. Nechtěl jí přidělávat starosti. „Možná bys mohl někdy s kamarády do hospody? Vždyť to musí být hrozný být pořád jen se mnou doma,“ navrhla. „Přece víš, že jsem nejradši tady, dneska si půjdu dřív lehnout,“ uklidnil ji.
Ale nešel a nešel ani ten den potom. Nemohl usnout kvůli pocitu, že ho někdo sleduje. Bylo to hloupé. Kdo by ho asi doma v noci sledoval? V tom uslyšel nějaký šepot. „Říkalas něco?“ zeptal se Nadi. „Ne, neříkala,“ zamumlala rozespale. Asi se mu to muselo zdát. Jenže nezdálo, šepot se ozýval čím dál častěji a potom i přes den, až to nakonec vůbec šepot nebyl. Byl si jistý, že je to hlas toho, kdo ho sleduje. Musejí odjet z města.
Další týden mu končila výpovědní lhůta v práci. Nějak to Nadě vysvětlí. Domů v podstatě běžel, v patách mu byla postava v černém. Schoval se ve dveřním výklenku oprýskaného domu. Muže nikde neviděl. Když se otočil, viděl na dveřích nápis: Bůh tě miluje, přidej se k nám, schůzky zde každé úterý. Co je dnes za den? Úterý. Vzal za kliku.
Naďa si doma sbalila věci na víkend, který s manželem hodlala strávit na chatě. Vadim potřebuje z města, příroda mu určitě pomůže zregenerovat a v práci nebude tak vystresovaný. Oba potřebují změnu. Jenže měli už před hodinou odjíždět, a Vadim pořád nikde. Volala mu třikrát. Linka byla nedostupná. „Však on se za chvíli objeví,“ ujišťovala sama sebe. Není se čeho bát. Za další hodinu už ale stepovala na vrátnici před jeho prací. „Dobrý den, promiňte, odcházel už pan Čechov z práce? Je to můj manžel.“ „Pan Čechov už tu nepracuje.“ Naďa jen vykulila oči. „To není možné, jsem si jistá, že tu pracuje.“ „Včera mu skončila výpovědní lhůta,“ prohlásila paní vrátná, která vypadala zjevně popuzena Nadinou přítomností.
V tu chvíli ho Naďa uviděla. Držel se zuby nehty na pouliční lampě. Klesla jí brada. „Děkuju, na shledanou,“ zamumlala směrem k vrátné a vystřelila ven. Vadim byl bosý, snažil se udržet na vršku lampy a cosi hulákal na chodník pod sebou, na kterém nikdo nebyl. „Nikdy mě nedostanete, chápete to? Já jsem Ježíš. Všem vám odpustím, přestože jste bídné duše.“ „Zlato? Můžeš slézt dolů?“ začala Naďa. Vadim jako by ji neslyšel. Rozhlédla se, stále nikde nikdo. „Co se děje? Měli jsme odjíždět na chatu, pamatuješ?“ „Plejádští bratři nám kradou prací prášek na vosy.“ Naďa pochopila, že s Vadimem je to vážné, ale bleskurychle se rozhodla. Z tohohle ho dostane. „Vadime, mohl bys posunout levou nohu o kousíček níž?“ Nevypadal, že by ji vnímal, ale po chvíli se posunul. „Tmaví mužíci na mě nemůžou, jsem totiž Boží světlo.“ „Dobře, ještě o kousek dolů.“ Za chvíli už stál nohama na chodníku a Naďa si oddychla. Vadim se jen obul a vyrazil domů jako by právě neslezl z lampy, ale vyšel z práce.
Doma se tvářil jako obvykle. „Myslím, že by sis měl zajít k doktorovi,“ začala nevyhnutelnou konverzaci Naďa. „A proč prosím tě? Vždyť jsem zdravý jako řípa,“ usmál se a pohladil ji po tváři. „Ty si nepamatuješ, co se stalo? Ta lampa? Nic?.“ „Co to povídáš, zlato? Pojď, půjdem si lehnout.“ Naďa se mu podívala do očí a pak se smutně usmála. „Běž napřed, za chvíli přijdu…“
Vadim už byl v polospánku, když ho vzbudily hlasy. Nebyly to však hlasy, na které už byl zvyklý. Ozývaly se z vedlejšího pokoje a slyšel jen útržky celé konverzace. „ … vypadá to na schizofrenii… u mužů po čtyřicítce…“ „ …měla jsem zavolat sanitku na místě… nevím, co mám dělat… sám tam nepůjde…“ „ … když se před doktorem bude chovat normálně, tak ho neodvezou… díky za podporu…“
Tak už nemůže věřit ani své ženě. Jak ho mohla tak zradit? Určitě ho podvádí. Je to zlatokopka. Zabije ho a vezme si jeho peníze. Všichni jsou proti němu. Ale on je světec. Určitě mu ruská vláda hacknula i počítač. Rozbije ho. Nebudou ho špehovat. Všem jim ukáže!
Vzbudil ho křik. „Vadime! Vadime!! Jedeme do porodnice!“ Nebyl čas přemýšlet, nasedli do auta a jeli. Za pár minut byli na místě. Vadima posadili na nějakou židli v takřka prázdné čekárně a Naďu odvezli pryč. Doktorům se nedá věřit. Kam ji dali? Vzali mu jeho Naďulku.
Naďa ležela ve škaredé krychlové místnosti. Stahy ustaly. Přišel k ní doktor v brýlích, usmál se a opatrně povídá: „Přišla jste brzo, můžete jít klidně ještě domů, pokud chcete…, ale vašeho manžela si budeme muset nechat v nemocnici, v čekárně začal vyvádět, napadl pár doktorů, za chvíli ho budeme převážet na psychiatrii, pobude si tam asi dva týdny a bude to zase dobré.“ „Bože.“ „Měl už dříve takové stavy? Napadl vás někdy?“ „No, poslední dobou mluvil trochu z cesty, ale nebyl nikdy agresivní… Bude v pořádku?“ „Ano, ale možná byste za ním měla přijít až za pár dní, až bude stabilizovaný…“ Ale to už Naďa vstávala a hrnula se na chodbu. Vadima zrovna odváželi přikurtovaného k lůžku. Házel sebou a křičel. Naďa nemohla dýchat. Chtělo se jí zvracet.
Už ho mají. A mají i Naďu s dítětem. Měli odjet, dokud byl čas. Věděl, že ho sledují. Dali mu otrávenou injekci, zabijí ho, zabijí. Ze dveří vyšla Naďa s mladým doktorem. Musí ji varovat: „Chtějí nás zabít, Naďo, musíš se odsud dostat! Uteč!“ Cukal sebou, jak se snažil vyprostit ze svěrací kazajky. Naďa se ani nepohnula. Doktor jí dal ruku kolem ramen. Všechno mu začalo dávat smysl. Jede v tom s nimi. Zabijí ho v nemocnici a nikdo si toho ani nevšimne. „Jak jsi mohla? Podvedlas mě! Zradilas mě! Jak dlouho se s ním vídáš, ty couro? Ani to dítě není moje. Vím to! Děláte to často, vy svině? Zabíjíte pro peníze? Však moji mimozemští bratři mě pomstí. Všechno to vidí. Vaše astrální tělo jim to řeklo! Ale já jsem nesmrtelný, nemůžete mě zničit, převtělím se a budu vás pronásledovat!“
„Jste v pořádku?“ obrátil se soucitně brýlatý doktor na Naďu, „Potřebujete něco donést?“ Naďa měla pocit, jako by ji někdo bodl do hrudníku. Asi tak tisíckrát. Nadechla se. Musí se soustředit na dítě. „Ne, děkuji, zvládli jsme horší věci, zvládneme tohle.“ Doktor povytáhl obočí. „Horší věci? U vás teda musí být veselo.“ Ano, u nás v Rusku je opravdu veselo. Může být ráda, že nerodí na Sibiři.
Za čtrnáct dní se otevřely dveře Vadimova pokoje na oddělení psychiatrie. Vadim očekával jen další rutinní kontrolu, místo toho však vstoupila Naďa… Nemohl z ní spustit oči, přišla až k němu a do náručí mu položila malinký uzlíček štěstí. Děťátko se na něj podívalo Nadinýma očima. Vzhlédl. „Má už jméno?“ zašeptal. Jen zakroutila hlavou. Vadim rozhodně řekl: „Myslím, že by se měla jmenovat po tobě – Naďa – naše nová naděje.“