Zlatá retrívřice Jubi ležela v pelíšku. Tiše oddychovala, nehýbala se, ale nespala. Převalila se na břicho, otevřela oči a postavila se. Otočila hlavu směrem k oknu. Venku pršelo, sklo bylo zamlžené. Rozhlédla se po prázdném pokoji, žalostně zakňučela a vyskočila na parapet okna. Už zase mám knedlík v krku, pomyslela si. Přitiskla čumák na okno a začala vzpomínat.
Ten pokoj nebyl prázdný jen tak. Dřív patřil Anetce, dvanáctileté dívce, jíž Jubi patřila. Ty dvě se hledaly, až se našly. Jubi byla Anetčin dárek k desátým narozeninám. Blonďatá modrooká baletka, hrála na klavír, a k tomu pes, zlatý pes, se kterým dennodenně chodila na louku. Jubi zavřela oči a spolkla knedlík, který jí vězel v krku. Louka byla jako ráj, kde se dalo donekonečna běhat, skákat po Anetce, honit balonek… Nebo Anetčina oblíbená písnička, která domem zněla snad každý den a fenka se vždy zarazila, aby ani tón nepřeslechla. První dva „štěněcí“ roky byly fajn, Jubi si každý den užila, protože ta andělice Anet ji nikdy nenechala, aby se moc nudila.
Ale pak to přišlo. V létě se Anetce udělalo zle. Vypadalo to, že z horka, ale situace se nelepšila, naopak. Jubi dělala, co mohla. Spala paničce u nohou, nosila jí pití, byla jí celou dobu v patách připravená cokoliv donést, odnést nebo zavolat pomoc. Po dvou dnech Anetka s rodiči a starším bráškou Tomem odjela do nemocnice doufaje, že jí nasadí léky a za pár dní bude zase jako rybička, i kdyby to bylo něco vážnějšího, dostane se z toho.
Ale to se nestalo. Přišla obrovská rána. Anetka se vrátila uplakaná, zbytek rodiny podezřele tichý. Jubi zakníkala a zamáčkla slzu. Ten den byl nejhorší ze všech. Ne snad proto, že by si Jubi z pláče něco dělala. Všichni dlouhonožci (nebo lidi, chcete-li) opakovali stále jedno slovo. Leukémie.
Jubi ze začátku netušila, co to znamená, ale záhy pochopila. Leukémie je asi nejhorší nemoc světa. Ten, kdo ji dostane, znovu pojede do nemocnice s mámou nebo taťkou a ti dva se už nikdy, nikdy nevrátí. Zůstane po nich prázdné místo doma i v srdcích ostatních. Už rok jsou pryč, a nejspíš se už nikdy nevrátí domů.
Fenka hořce zavzdychala a ukápla jí slza. Umí psi brečet? Zeptala se sama sebe. No pokud dlouhé nohy tvrdí, že ne, tak jsem první, kdo se to naučil, pomyslela si a musela se usmát. Už zase mě moje myšlenky rozesmávají! Seskočila z parapetu a lehla si zpět do pelechu. Za chvíli už spala nerušeným spánkem spravedlivých.
Další ráno se probudila hodně pozdě. Poznala to podle výšky slunce. Seběhla do prázdné kuchyně. Celý dům byl prázdný, tatínek a Tom byli pryč. Jubi si sedla na podlahu a koukala ven. Neštěkala, nekňourala. Naučila se čekat, až se její lidi vrátí. Čekat na zázrak, návrat Anetky.
Čekala dlouho, ale vyplatilo se. Uviděla přijíždět auto. Aniž by si to sama uvědomovala, začala Jubi vrtět ocasem. Nejprve jen nepatrně, aby si toho nikdo nedej bože nevšiml, ale jakmile z auta vystoupily čtyři osoby, vrtěla ocasem snad ještě rychleji, než se točí vrtule vrtulníku. Moment, čtyři? Maminka, tatínek, Tom, a… Kdo je ten čtvrtý?
Otevřely se dveře. Maminka se s fenkou začala vítat, tatínek a Tonda vešli potichu dovnitř. Ta čtvrtá záhadná osobnost, která doteď mlčela, najednou promluvila. „Jubi? Bože, ty jsi vyrostla!“ Zlatá fenka na nic nečekala a vrhla se k neznámé, ze které se vyklubala… třináctiletá plešatá Anetka!? Jubi začala dívku olizovat. Nejprve na tváři, pak přešla k hlavě. Ta ale nebyla tak hladká, došlo fence. No jasně, Anet zase bude mít vlásky! Chvíli to potrvá, ale bude. Už teď to věděla.
To ale nevěděla, že teď už panička nikam neodejde. Že už bude doma, chodit s Jubi na louku, opékat špekáčky, hrát na schovávanou, nakupovat v centru města a kdoví co ještě. No, řekněte sami, není život prostě jedna velká naděje?