Jako každý večer, jsem před spaním pootočil zrcadlo tak, aby na přímo nečelilo posteli, protože v mém oblíbeném podcastu jednou zmínili, že zrcadla můžou být portály do našeho světa pro duchy a podobná bytí a já jsem o žádné setkání fakt nestál. Vždycky, už od dětství, jsem měl velkou představivost… vždycky jsem věřil na nadpřirozeno a rozhodně to nebylo něco, s čím bych si chtěl zahrávat. Sotva jsem zhasnul baterku a už už se chystal uložit se ke spánku, zaznamenal jsem v oblasti mého zrcadla nějaký pohyb. Neměl jsem ani tušení, co nebo kdo to byl, ale cítil jsem, že něco bylo jinak. Jako bych cítil v místnosti něčí přítomnost. Na několik nepříjemně dlouhých momentů jsem si připadal, jako by se ve mně dech zastavil a krve by se ve mně nedořezalo.
Neodvážil jsem se ani pohnout, ale mé oči si po chvilce začaly přivykat tmě a já byl schopný rozeznat něčí siluetu opírající se o šatní skříň naproti mojí posteli. Byl to nějaký muž, štíhlý, o něco vyšší než já, víc jsem ale v onom přítmí rozlišit nedokázal. Z mých úvah a hlavně z toho šoku jsem byl vytržen teprve jeho příjemným, melodickým hlasem. „Ale dobrý den,“ prohodil směrem ke mně poměrně vesele, skoro až přátelsky, a já jen zmateně zamrkal a rukou hekticky zašátral po baterce. „Jsem rád, že se konečně potkáváme,“ pokračoval s úsměvem hrajícím si na jeho tváři a já si ho konečně mohl poprvé pořádně prohlédnout. Jeho vlasy byly světle hnědé, tak jako moje, jen o něco delší, tu a tam, zejména po stranách, prosvítající prameny, nabarvené na rudě červenou. Jeho obočí zdobil černý piercing a jeho levá ruka byla posetá všemožnými tetováními. Na sobě měl úzké černé džíny s řetězem na straně, černo červené pruhované tričko s dlouhým rukávem a černou vestu. Můj pohled téměř okamžitě upoutaly jeho červeno černě nalakované nehty a stříbrná kroužková naušnice v jeho levém uchu.
„Kdo jsi?“ konečně jsem se zmohl na slovo, stále zírající na onoho mladíka jako u vytržení. „Kdo bys chtěl, abych byl?“ odpověděl mi otázkou s hravým úšklebkem v obličeji. „Já, já nevím,“ vykoktal jsem zaskočeně, překvapen onou otázkou. V ten moment ale můj pohled utkvěl na jeho levém předloktí, přesněji řečeno na jednom z jeho tetování na levém předloktí. Bylo naprosto identické tomu mému. Již podruhé toho večera mi krev div neztuhla v žilách, když jsem si uvědomil, že on se mi vlastně tak nějak celkově vzdáleně podobal, že vypadal přesně tak, jak jsem si vždycky přál vypadat, jak jsem vždycky sám sebe tajně viděl v mých představách. Skoro třesoucím se hlasem jsem promluvil: „Jsi…jsi já?“ On jen nepatrně přikývnul a já naprosto ohromeně, šokovaně otevřel ústa. „A-ale…jak?“ nemohl jsem pochopit, načež on se uchichtnul a věnoval mi další ze svých oslnivých úsměvů. „Jsem tvoje budoucí já, to kterému píšeš všechny ty dopisy…“ „T-tys je četl?“ vykulil jsem oči a on jen znovu přikývnul. „Mh-hm. Samozřejmě, že jsem je četl.“ „A napsals mi zpátky?“ zkusil jsem, na což on odvětil: „Napsal bych, kdybych mohl, to ale bohužel nemůžu.“ ‚Škoda,‘ pomyslel jsem si, ale to už jsem znovu obrátil své zraky na onoho tajemného hosta, stále ještě poněkud vyvedený z míry.
„Ale co tu vůbec děláš?“ „Měl jsem pocit, že bys mě možná potřeboval vidět? Řek jsem si, že bych tě mohl navštívit…“ „Wow, připadám si trochu jako ve snu,“ přiznal jsem a on se jen ušklíbnul. „Taky bych si tak připadal, kdybych potkal moje starší já… Bohužel se tu ale nemůžu zdržet na dlouho, zítra hned z rána mám důležitej meeting s nějakýma lidma ve studiu a cesta domů je daleká.“ „Ty tu nebydlíš?“ zeptal jsem se tiše. „A ty bys tu chtěl bydlet?“ podíval se na mě a já se jsem se rozhodl to ponechat bez odpovědi a jen se pousmál. „Jaký, ehm, jaký to je?“ odhodlal jsem se po chvíli ticha, „jaký jsou lidi okolo tebe a všechno prostě? Mám pocit, že všechno je strašně komplikovaný a že pořád jen běžím a běžím do neznáma a snažím se od všeho utéct, místo toho abych ty věci doopravdy řešil, je to jako bych se pořád jenom motal v kruzích a nikam se neposouval. Mám pocit, že tady budu navždycky zahrabanej… Připadám si úplně crazy, mám pocit, že všichni se na mě dívají jako na exota, protože nikdy nikam pořádně nezapadám, mám pocit, že nikdy nejsem ničí první volba. Připadám si… připadám si tak hrozně ztracenej,“ dodal jsem tiše, pohled zabodnutý do země. „You know, nikdy nebude všechno stoprocentně perfektní a easy, tak to holt je, bylo a vždycky bude, to prostě není možný, ale to ještě neznamená, že věci, který jsou teď těžký nebo na hovno, budou vždycky tak těžký a nikdy se nezlepší… Všechno je to proces, kterej nemůžeš urychlit nebo přeskočit, ale musíš si z něho užít ty dobrý části a poučit se z těch špatnejch,“ prohlásil můj noční host svým přívětivým hlasem s mixem Londýnského a Irského akcentu, dívající se přímo na mě. „Dám ti jednu zásadní radu. Musíš se přestat starat, co si o tobě všichni myslí, zejména ti lidi, kteří tvůj život nijak neobohacují, nebo se zblázníš a nikdy se nikam neposuneš. Víš, teď momentálně většina lidí okolo tebe třeba možná není ta nejlepší společnost, ale high school netrvá věčně a v životě poznáš ještě mraky lidí, lidí s kterýma si budeš actually rozumět a to jsou ti, kterýma se pak musíš objlopit. Život je komplikovanej, ale všecko je to o hledání nějakýho balancu.“ „Já, já vím,“ sotva jsem se zmohl na slovo, ale úsměv jsem mu opětoval.
„Já jen…tak strašně si přeju, abych se konečně dokázal odrazit z místa, vykašlat se na lidi, kteří za to nestojí a začít skutečně dělat to, co chci… Fakt už na něčem chci začít pracovat, ale připadám si, jako bych byl zaseklej ve slepé uličce a tak nějak začínám mít někdy pocit, že je to možná skoro nemožné,“ zamumlal jsem sklesle, krátce nato jsem ale znovu obrátil oči směrem k onomu mladíkovi. „Jak jsi to všechno dokázal?“ kývnul jsem hlavou směrem k němu, „že je ti jedno jestli mají lidi blbý komentáře a tak a že ses prostě dostal takhle daleko, děláš si svoje věci a prostě jsi někdo, jestli víš, co myslím?“ „Jak jsem to dokázal?“ zasmál se, oči stále upřené přímo na mě, před tím než pohled na chvilku odvrátit a pravil: „Nikdy jsi nepřestal snít a věřit a nikdy ses nevzdal. Zapomínáš, že já jsem ty a bez tebe bych tu nikdy nebyl. To že tu teď stojím, tak jak tu stojím a jsem kdo jsem je jenom tvoje zásluha a ty bys měl být na sebe pyšnej. I když věci vypadají černě a totálně na houby, vždycky je tu naděje, že to bude lepší a že se všechno podaří. Protože…kolik lidí před tebou už stálo na tvojí pozici a dnes jsou z nich šťastní úspěšní lidé. Budeš v pohodě.“ Nevím jakou odpověď jsem očekával, ale to co mi onen tajemný cizinec řekl, mi téměř vyrazilo dech a totálně mě dojalo.
Můj pohled mi z ničeho nic znovu zabrouzdal k jeho potetované paži a tentokrát moje zraky spočinuly na úplně jiné kérce než před tím. Těsně pod jeho loktem se na vnitřní straně jeho ruky vyjímal název mého oblíbeného alba, který jsem si chtěl nechat vytetovat už celou věčnost – Faith In The Future – věř v budoucnost. Musel jsem se pro sebe usmát. Z myšlenek mě vytrhl až jeho hlas, té noci už po několikáté: „Budu muset jít, ale jsem hrozně rád, že jsem měl šanci tě vidět.“ „Cože? Ne! Nechoď ještě!“ zvolal jsem možná až příliš hlasitě, a proto jsem si leknutím rychle přikryl pusu – co kdybych někoho vzbudil, všichni okolo mě už zcela nepochybně spali… „Ne, prosím, nechoď,“ zašeptal jsem proto zoufale, „potřebuju tě!“ On ale jen zavrtěl hlavou, jeho silueta už pomalu mizela, „to nejde, nemůžu tu zůstat, já už do téhle etapy života nepatřím, ale ty, ty to zvládneš a já to vím, jen si pamatuj co jsem ti řekl. Nikdy nepřestaň věřit v to dobré a nikdy nepřestaň snít.“ A v ten moment už byl pryč, jeho stín se kompletně rozplynul a můj pokoj už zase zel prázdnotou. Já jsem ale cítil, že něco bylo jinak. Ne v místnosti, ne v mém okolí, ale ve mně samotném. Cítil jsem nové odhodlání, novuzrozenou odvahu, novou naději.