Nevím, proč to dělám stále znova,
i když mě to ničí.
Je to pořád to samé,
stále dokola a dokola a já vím že mě to za chvíli už skoná,
ale nedokážu přestat.
Je to jako jed o kterém vím,
který mě zabije jen se zastavím,
Který vypiju i tak.
Chci se vzdát a všeho tady nechat.
Chci odejít do těch míst,
kde mě nic nebude bít
a dřít a ždímat a mlít.
A ta tíha bude pryč.
Je tu však něco,
co mě to nenechá udělat.
Nenechá mě se ukovat
a se vším skoncovat.
A ta síla stále sílí
přesto, že už nemám žádné síly.
Ta myšlenka se mi najednou honí hlavou.
Proto dám vše stranou
a zničehonic
všechno zlé je pryč.
Ocitnu se na neznámém místě,
které nevím jak vypadá jistě
ale vím, že tu chci být
a nikdy se zpět nevrátit.
Porozhlédnu se kolem sebe
nechápajíc co se to vlastně děje
hned mi všechno dojde.
To cosi, co mě teď objevilo
a dočista oslnilo
není nic jiného, než naděje.